KOMENTÁŘ / K napsání tohoto textu mě přivedl článek na webu Aktuálně.cz, kde se řeší údajně složitá finanční situace studentů. Není to ale rozhodně jediný důvod, v posledních měsících se z mnoha médií, s těmi veřejnoprávními v čele, zdá, jako by nejzásadnějším posláním novinářů bylo hledat, o co všechno se má postarat stát a komu má co dalšího platit. Oponentura nikde.

Studentka Anna má měsíčně k dispozici 22 tisíc (deset tisíc jí dávají rodiče) a dle svých slov nemůže vyjít, protože v Praze platí za bydlení 14 tisíc korun. A text týkající se mj. její situace je postaven z velké části na tom, jak by měl pomáhat stát a co všechno je špatně. Přitom 14 tisíc nikdo platit nemusí – kolej se dá sehnat za polovinu a stejně tak se dá zařídit spolubydlení, ovšem samozřejmě ne v centru města.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Totéž bývají reportáže o zdražení hypoték. Pokud se někdo rozhodne třicet let splácet vysokou částku peněz, opravdu u toho nepřemýšlí nad tím, že se jeho situace může změnit? A že také za tak dlouhou dobu velice pravděpodobně přijdou různé nepředvídatelné ekonomické či geopolitické vlivy?

Když se řeší konsolidační balíček, všude slyšíme, kdo všechno si stěžuje. Že prý by stát měl platit za zaměstnanecké benefity, že by měl každý mít možnost uplatňovat kdovíjaké slevy na dani a že je přece povinností státu zajistit, že valorizace důchodů se nikdy nezpomalí, ať se bude všude kolem dít cokoli.

A je vskutku zajímavé, že jen výjimečně se ozve i nepopulární hlas. Třeba že když už člověk nemá na to, aby splácel hypotéku u své nemovitosti, nejspíš ji bude muset prodat a zajistit si jiné bydlení. Nebo že se dá najít pronájem pro studenty, který se nenachází deset minut od školy. A že i senioři se prostě musí podílet na tom, když stát šetří. Ono by ostatně bylo také dobře lidem říci, že je normální celý život pracovat a zajistit se na důchod i jinou cestou než tím, že budeme pořád jen čekat, co zajistí ten tajemný stát. Jistě, ne každý to tak může udělat, ale mnoho lidí ano, jen na to kašlou, protože „ono se to nějak vyřeší“.

Přestaňme pořád podporovat tu kulturu natahování ruky a pasivního čekání na peníze. Je to ostudné. Důstojný člověk totiž ví, že za svůj život nese zodpovědnost především on sám.