Naši podivní vládci Zeman s Babišem vytvořili nechtěně zajímavý test lidských kvalit. Dnes je už velice přehledně vidět, kde kdo stojí a jak se kdo chová. Je to zážitek blízký normalizačnímu období, v němž jsme také sledovali, kdo se už poddal, kdo se zhanobil a naopak kdo obstál.

Dnešní držitele moci sice do jejich křesel vynesly demokratické volby, ale dobře víme, že v případě Miloše Zemana stojí za jeho úspěchem tuny lží a podpora Ruské federace, zatímco v případě Andreje Babiše to jsou opět tuny lží a pak hlavně naprostá nerovnost podmínek politické soutěže.

To hlavní, co je na jejich vládě děsivé, je neuvěřitelná míra kumulované moci v případě Babiše a nehorázná míra nerespektu k ústavnímu pořádku v případě Zemana.

Jinými slovy: Slušný člověk těmto vládcům nepomáhá. Stejně jako v éře diktatury KSČ.

Nejde přitom o žádné hysterické moralizování, jak se to mermomocí snaží popsat všichni umazanci, kteří potřebují nějak omluvit své zbabělé či vypočítavé chování. Pomáhat této moci není jen nemorální, ale je to i nedůstojné a z delší perspektivy nepraktické. Ono se totiž na ten značný rozměr nemravnosti v budoucnu snadno přijde.

Když se nám třeba taková ministryně Marta Nováková svěří, že podle jejího názoru podvody při čerpání dotací dělali spolu s panem Babišem „všichni podnikatelé“, tak prostě víme, že jsme se tu znovu setkali s tím starým a dobře známým typem normalizačního kariérismu, který bývá okořeněn drzou hloupostí.

Rezignace básníka Petra Hrušky z poroty Státní ceny za literaturu 

V takovém období ale zároveň vždy zjišťujeme, že jsou vedle nás i lidé, kteří pevně drží principy a usilují o svoji integritu.

Básník Petr Hruška se rozhodl odejít z poroty, která uděluje státní cenu za literaturu. Nechce totiž reprezentovat stát, který je veden v současné době tak, jak je veden. Hruška se zachoval zcela správně a dal tím jasně najevo, že slušný člověk nemá být ani z dálky účastníkem u lumpáren proti demokratické zemi. A to ani v tak zdánlivě nevinném postavení. Protože i tato účast vlastně legitimizuje cokoli, co se na vysoké státní úrovni nyní děje v rozporu s pravidly.

To je ovšem přesně ta situace, jaká již od dob normalizace nevoní tvorům, kteří si ve smyslu divadelní hry Karla Čapka „Ze života hmyzu“ dávají zejména záležet na tom, aby vždycky bylo dost kapustičky. Takhle totiž v Čapkově hře jedno zvířátko vyjádřilo svůj světonázor a hodnotové principy – aby bylo dost kapustičky. Když si vzpomeneme na normalizaci, tak víme, že je to i obvyklá hodnota části naší slavné inteligence.

Tato zvířátka ze života hmyzu považují Petra Hrušku za hysterku. Proč to ten Hruška tak přehání, že? Jak potom my ostatní, co chceme dál hezky sedět na našich židličkách, vypadáme?

No právě. Hruškova rezignace má totiž přesně ten smysl, že všichni, kdo zůstávají, musí mít zhoršený pohled do zrcadla. Ale za to přece nemůže Petr Hruška!

K těmto vyznavačům důsledného morálního relativismu se připojil se svým povzdechem i kulturní redaktor našeho spřáteleného média Echo 24 Jiří Peňás. Vyčetl Hruškovi, že si spletl státní cenu s vládní cenou. Vždyť přece při jejím udělování nezastupuje Hruška ani Zemana a ani Babiše, nýbrž naši státní myšlenku! Peňás vytvořil takovou pohodovou interpretaci pro každého, kdo by potřeboval alibi, když bude něco dělat v oblasti kultury ve jménu tohoto státu.

Ve jménu tohoto státu je přitom třeba správné bránit nezávislou justici a dělat poctivého soudce. Nebo dělat svědomitého policistu. Anebo třeba opozičního poslance.

Ale jestli něco není ve jménu tohoto státu potřeba dělat, tak je to udělovat státní cenu za literaturu. Ta totiž přežije i bez státu, v jehož čele stojí takový ubožák, jako je Miloš Zeman.

Jak to v normalizaci obvykle chodí, tak se ze strany téměř undergroundové dostaví i kritika postojů, které jsou, abychom to řekli moderně, collaboration-friendly. Prostě tu jsou lidé, kteří nepovažují pohodové interpretace naší reality za důstojné. A jestli jsou někde tyto pohodové interpretace opravdu nepatřičné, tak je to právě oblast kultury či literatury.

Ozvala se konkrétně Terezie Pokorná, šéfredaktorka úctyhodného kulturního časopisu Revolver Revue. Napsala, co si o Peňásově kritice Hruškova postoje myslí. A napsala to důkladně a přesně.

Nyní přicházíme do té zvláštní ale známé normalizační situace, kdy se u nás v undergroundu i trochu poštěkáme. To se totiž v té svobodomyslné části společnosti nezbytně občas stane.

Šéfredaktor Echa 24 Dalibor Balšínek se zastal svého kulturního redaktora Jiřího Peňáse velmi neotřelým způsobem. Na zdi veřejného facebookového profilu se jakoby obrátil na Peňáse s otázkou, co to Jirka té Pokorné udělal, či spíše neudělal, když po něm tak jde. A se svojí známou rozpustilou vtipností do té celé věci zahrnul jakési temné tušení čehosi nevysloveného, co má zjevně nějaké spojitosti s moravským městem Příbor, kde se narodil Sigmund Freud.

Nechtěl bych snižovat sex-appeal Jiřího Peňáse a ani se k němu nemohu dost dobře vyjádřit. Ale nebyl jsem sám, komu přišlo nepatřičné, že jedna z nejdůležitějších diskuzí kulturní veřejnosti by se měla takhle shodit fraškou, která ve skutečnosti obsahuje kvintesenci buranství. Doma mi říkali, že se takhle k ženám nikdy  nechováme.

Každý máme svého Jaryna?

Daliborova obrana Peňáse má však ještě jednu horší rovinu. Balšínek totiž napsal, že „každý máme svého Jaryna“, což je v novinářské obci známá přezdívka nejodpudivější postavy současné české žurnalistiky Jaroslava Plesla, šéfredaktora Babišovy Mf DNES, který je zodpovědný za amorální žumpu, kterou nyní představuje tento kdysi nejdůležitější český list.

Pro vysvětlení: „Jaryn“ má jeden koníček. Je to systematický stalking lidí prostřednictvím internetu. Lidí, na které si zasedne. A je to právě Dalibor Balšínek, který zažil naprosto neskutečné a ohavné „Jarynovy“ útoky, které nakonec řešili právníci dvou vydavatelských domů. „Jaryn“ totiž nemá vůbec žádné hranice toho, co je schopen provést, a jde z něj až strach. Proto Dalibor napsal „každý máme svého Jaryna“.

Když ale Dalibor Balšínek připodobnil Terezii Pokornou k „Jarynovi“, tak učinil cosi, co musíme registrovat. A je třeba říci, že tady končí legrace. Připodobnit Terezii Pokornou k Jaroslavu Pleslovi je asi tak podobné, jako bychom Milenu Jesenskou přirovnali ke kolaborantskému pisálkovi Karlu Lažnovskému. To je prostě něco tak nesmyslného a nedobrého, že to nejde jen tak nechat.

V naší zemi čelíme vážné situaci rozpadu hodnot liberální a demokratické společnosti. Snažíme se tomu čelit. Snaží se tomu čelit i Echo a snaží se tomu čelit mnoho dalších jednotlivců i médií.. Bylo by moc dobře, kdybychom stáli v této složité a těžké době při sobě. Ale nikoli za každou cenu. Nikoli v rozporu s principy svobodné diskuze a nikoli ve chvíli, kdy někdo překročí hranice slušnosti. Terezie Pokorná si zaslouží, aby se tu někdo jasně ohradil proti takovému způsobu polemiky, v níž místo věcného argumentu zazní arogantní zesměšňování a navíc odkaz na to, že jde přeci o ženu.

Petr Hruška se zachoval jako správný člověk a jsme mu s mnoha přáteli vděční. Děkujeme. Článek Terezie Pokorné je skvělý a zde ho šíříme.

Terezie Pokorná: Hruškova rezignace a Peňásův svět