KOMENTÁŘ / Jak vypadají schematicky vzato naše nejnovější dějiny podle zákona č. 245/2000 Sb., „O státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu“? Roku 1989 podle tohoto zákona vyvrcholil náš boj za svobodu a demokracii. Rozumím tomu tak, že od té doby jsme svobodu a demokracii na rozdíl od předchozích let v míře podstatně větší než předtím měli. S tím bych v zásadě souhlasil. Pan Babiš o tom období hovoří víc než zdrženlivě jako o období, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. S tím naopak nesouhlasím ani trochu a žádný zákon mi to nepřikazuje, takže si ten nesouhlas mohu dovolit. 

Obávám se jen, že tady můj souhlas v podstatě končí. Následuje počínaje cca rokem 2013 zápas o „Nové pořádky“ (podle pana Babiše na rozdíl od „Starých pořádků“, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, viz výše). Významným okamžikem toho zápasu bylo, když v únoru 2019 složil (obrazně řečeno) předseda ODS Petr Fiala do rukou čelných novinářů babišovských Lidových novin cosi jako politickou kapitulaci: ve skutečnosti se teď nic neděje, demokracie jde dál, svoboda pokračuje. Pan předseda to jistě myslil dobře. A nikdy to neodvolal, ačkoli to bylo nejen možné, ale dokonce potřebné. Takže to (aspoň jako jeho názor) platí dodnes, poté co se na základě svobodných voleb v roce 2021 ujala moci nová vláda, v jejímž čele pan Fiala dodnes stojí. A v čele státu je od roku 2023 nový a přece jen výrazně důstojnější prezident než Miloš Zeman, totiž Petr Pavel.

Po těchto změnách u nás ovšem probíhá studená občanská válka, a to na jedné straně mezi novou Fialovou vládou, podle jejíhož premiéra se nic neděje, a na druhé straně teď zrovna zatím ještě bývalou vládou Andreje Babiše a spol., která je ve spolupráci s Okamurovou Stranou přímé demokracie. Ti druzí teď zrovna ve studené občanské válce útočí. Bitevním polem je především poslanecká sněmovna. Pohled na vřavu je deprimující a odpudivý: to, kdo asi prohraje, se dá předem tušit, to, kdo vyhraje, moc ne, ale někdo přece vyhrát musí. Pozdrav pánbůh. 

Svátky dané zákonem dávají lidu jakýsi hodnotový žebříček, o nějž se při politickém rozhodování (například při volbě) politikům i občanům lze opřít. Svátky se dělí na státní a ostatní. Jakousi větší či menší váhu dostávají (nepřímo: de facto, ne de iure) tím, zda jsou ten den (dny) otevřeny velké obchody, nebo ne. Dimenzi mají ideovou, buď politickou, nebo náboženskou, nebo obojí.

Kdysi v minulosti byla náboženská dimenze rozhodující. V době, když se nějaký stát dostával do politické nadvlády státu jiného, mocnějšího, se náboženská dimenze tak či onak zastírala a proměňovala. Tak například v době, kdy se naše země stala ruskou kolonií, došlo ke změnám dosti brutálním. Navíc se ty změny vždycky se vším všudy nepovedly. Poté, co jsme se nakonec s velkou klikou z ruského područí vymanili, nastoupila jakási velkorysejší tolerance.

Proberme naše nynější svátky dle zákona podrobně. Přiznávám, že jsem zaujatý v jednom smyslu: náboženská dimenze je pro mne velmi významná a velkorysá mlhavost naší polistopadové tolerance mi často připadá dosti falešná. Tak nějak se s námi trochu fixluje. 

Státními svátky tedy jsou: 

1. leden: Den obnovy samostatného českého státu (vznik České republiky). Co a v jakém slova smyslu vlastně znamená obnova? Navíc ve stínu silvestrovského veselí se obnovuje obtížně.

8. květen: Den vítězství. Vítězství se odehrálo 8. května 1945. Kdo a kdy vyhrál a hlavně kdo a kdy vlastně prohrál? Za totáče bylo všechno jasné, datum je 9. května a oslavujeme příchod sovětských vojsk. A bylo hned taky jasné, že není co oslavovat. Polistopadovou změnu data na 8. května prosadil úspěšně tehdejší poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman. Byl jsem tehdy poslancem FS a byl jsem proti, či jsem se zdržel. Rozhodně jsem nebyl pro. Považoval jsem úpravu mimo jiné i s ohledem na osobu inspirátora slušně řečeno za šaškárnu: 8. května 1945 mne nikdo neosvobodil, stejně jako 9. května 1945. Obojí nakonec znamenalo jen dřívější nebo pozdější pád do „sovětské“ (rozuměj ruské) žumpy. 

5. červenec: Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Název je něco jako ideologický fixl. Oba misionáři byli Řeci, nikoli Slované, uměli jihoslovanské nářečí a právem předpokládali, že se jím s domorodci, mezi něž se chystali, jakž takž dorozumějí. Bylo to ještě v době před rozkolem mezi východní a západní církví. Aniž bych chtěl snižovat význam jejich aktivity, nemyslím si, že by byla větší než v téže době probíhající misie např. germánských kněží. Pěkně o tom psal kdysi Emanuel Rádl v knížce Válka Čechů s Němci.

6. červenec: Den upálení Mistra Jana Husa. Nepochybuji o významu církevního reformátora pro další náboženský vývoj u nás. Nepochybuji o váze toho, že za své názory položil život: byl to důstojný a statečný postoj. Náboženské války v patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém století měly sice tehdy pro země Koruny české pustošivé důsledky, ale klást to Husovi za vinu by bylo nevěcné. Otázka je jen, jakou společnou hodnotu nám to dává dnes. V této věci si jsem nejistý.

28. září: Den české státnosti. Je mi líto, ale to je další fixl, dosti průhledný. Den 28. září uvádějí staré kroniky jako datum zavraždění knížete Václava. To, o čem tu můžeme mluvit, jsou tedy rané svatováclavské legendy. Všeobecně, a u nás zvlášť, je tendence považovat tyto legendy, jakož ostatně všechny legendy, na rozdíl například od učených úvah, za přehnané a vylhané. Jistě tam leccos z dnešního hlediska přehnaného je; zároveň tam je spousta věcí, kterým lze věřit: základy toho, o čem je řeč v evangeliích a co našim tehdejším předkům bylo více či méně cizí. To je jedna věc. A druhá je to přihlášení se ke křesťanství, jež tehdy v Evropě vládlo a v mnoha ohledech vládne i dnes. I když ne všude, ovšem. Na těchto myšlenkách pak stavělo i osvícenství a evropská filosofie 19. a 20. století. To, co i nás Čechy zařadilo do Evropy, na Západ a drží nás horko i těžko aspoň trochu na nohou dodnes. Je to v nich v podobě jednoduché, ale je to tam. To, že u nás existuje i jiná ideologie, ideologie těch, kteří raně středověkého knížete považují za vlastizrádce a kolaboranta, je odvozeno z českého nacionalismu devatenáctého století. Je to něco, s čímž je taky možné nesouhlasit: což s velkou chutí dělám taky. Naše státnost stojí na tom základu, na němž kdysi stály svatováclavské legendy a na němž se s větším či menším úspěchem pokouším stavět i já. Čili: název „Den české státnosti“ je mírně řečeno uhýbačka. Mluvme o věcech přímo a se vším všudy.

28. říjen: Den vzniku samostatného československého státu. Událost je zamotána do spletence toho, co proběhlo v době první světové války a na čem měli všichni, kdo se na ní podíleli, účast kladnou i zápornou. Pohled na dění jako na zápas společné, sjednocené demokracie se zloduchem, jako o dvacet let později, už dávno jaksi nesedí. Všichni, včetně naší země, bohatě rozdávali i inkasovali. Víc než kult vítězství je na místě kritická reflexe. Proto se svátek dost málo hodí na náš sjednocující státní erb .  

17. listopad: Den boje za svobodu a demokracii. O název a samotný svátek byly po listopadovém převratu dosti divoké tahanice. Nechci nijak bagatelizovat význam studentských a dalších protestů na počátku okupace ČSR ani jejich mezinárodní ohlas v tehdy svobodném světě (např. Rusko do něho tehdy ani trochu nepatřilo). Je mi líto, ale podle mne je nesrovnatelně důležitější to, co se odehrálo v listopadu 1989, k němuž se svátek taky vztahuje (bylo mu to dovoleno). To, co umožnilo, že jsme se v roce 1989 – dílem vlastně i náhodou ⁠– vyprostili z pasti, do níž jsme vlezli i z blbosti během druhé světové války i po jejím konci. Musím říci, že tyto události, na nichž jsem se v dospělém věku zčásti aktivně podílel (někteří jistě víc než já, jiní méně a další už vůbec ne), považuji ze věc, na nichž dnešní Česká republika zatím pořád ještě stojí a s nimiž padá. Musím říci, že dnes je tenhle aspekt věci v tomto svátku vytutlaně zastřen. 

A teď naše „ostatní svátky“ (těžko se zbavuji dojmu, že jsou nahlíženy přece jen tak trochu druhořadě).

1. leden: Nový rok. Je to snad trochu namístě. Je to dvojitý svátek: zároveň „státní“ i pouze „ostatní“. Státní znamená něco, s čím nic neuděláš.

A teď dále: Velký pátek, středobod toho, co v těchto dnech oslavujeme. A hned následně, aby bylo i trochu legrace, Velikonoční pondělí, které vlastně s tím, co oslavujeme a oč se přeme, nemá vůbec nic společného: jakési folklorní odlehčení, lidová veselice, během níž od nás dostávají naše dívky a ženy více či méně symbolický výprask. Člověk mužského rodu se z toho může lehkomyslně i zlomyslně radovat. Musí však k tomu být také aspoň tak trochu prasák. Měl by snad mít aspoň tak trochu jistoty, že s tímto druhem veselí všichni jeho účastníci souhlasí (i ti, kdo souhlasí, že řežou, i ty, které jsou řezány). Stranou nelze nechat ani nedobrovolné diváky veselé akce, ty, jimž celá záležitost připadá primitivní a stydí se za ty, kteří jsou jejími aktéry, i za ty, co si to nechají líbit (za ty se stydí méně, protože jsou zpravidla podstatně slabší). 

Přečetl jsem si v těchto dnech o tom, jak oslavují Velikonoční pondělí kdesi ve Velké Británii. Jde taky o folklorní veselici, pouze procedura je trochu jiná: ženy připoutávají muže k židlím a ti jsou osvobozeni až tehdy, když zaplatí jakési výpalné. Připadá mi to sice taky trochu pitomé, ale přece jen méně než naše „pomlázka“. Taky se za to člověk nemusí tolik stydět, protože si ⁠– jak zní hezké české slovo ⁠– připadá jako „buran“.

Nakonec zbývají čtyři svátky, s nimiž nemám problém: Svátek práce (nevymyslili ho Rusové; mám chuť ke kousavému komentáři, ale odpustím si ho, byl bych jistě taky nespravedlivý. Vymyslili ho Američani, což mi připadá logické). A pak Štědrý den a oba vánoční svátky: souvisí s tím, čemu věřím a čemu věří spousta lidí všude ve světě. (Nepodařilo se to utlouci a ušlapat ani na Rusi, třebaže tam se o to pokoušeli skoro celé jedno století.)

Aby byl stát svým občanům co nejvíc užitečný a aspoň trochu snesitelný (je to velmi těžký a nevděčný úkol), musíme se na tom, co v něm rádi sdílíme, aspoň trochu shodnout. Je třeba ho nechat co nejmíň bujet – je před námi spousta práce. A zároveň se nesmíme snažit navzájem se v něm co nejvíc buzerovat. 

Řekl bych, že nás čeká ještě spousta práce.