Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Rok co rok nás někdo nutí se dojímat nad vznikem státu, který už 30 let neexistuje. Okázalé oslavy spojené s udílením státních vyznamenání a monstrózní recepcí na Pražském hradě mají ukázat, že je 28. říjen naším nejdůležitějším státním svátkem, neboť toho dne jsme se my Češi a Slováci v roce 1918 osamostatnili, Česká televize dokonce nyní pořád opakuje, že jsme se “osvobodili”od habsburské monarchie.
Rakouská a Rakousko-uherská říše bývá ještě stále naším šovinistickým dějepisem líčena jako 300 let poroby a národnostního útlaku. A skoro vůbec se nemluví o tom, že šlo po delší dobu historie o právní stát a nakonec i o stát velmi liberální. A naše sounáležitost s touto říší měla legitimní charakter českého království, byť po státoprávní stránce ze strany císaře často dost zanedbávaného.
Naštěstí se počet nacionalistických historiků vlivem přírodního procesu neustále snižuje a pluralitní společnost umožňuje kritickou debatu. Dnes již není tak nebezpečné říci, že pod habsburskou monarchií Češi netrpěli žádným vysloveným národnostním útlakem a že období potlačování naší státní či národní existence se během těch 300 let opakovaně střídalo i s obdobími skvělého vzestupu národního i politického života. Vedle střelby do studentů v roce 1848 tu máme také chvíle, kdy český král a rakouský císař pokládal základní kámen našeho Národního divadla, otevíral most přes Vltavu a kynul rozvoji naší železnice.
Události 28. října 1918 byly jistě pozitivní v souvislosti s koncem velké války, kterou mocenská elita německé a rakouské říše nezodpovědně zahájila a v jejímž varu se sama zničila. Vybudování nového demokratického státu byl od Masaryka, Beneše a politiků českého národního výboru počin konstruktivní, ale byl také od počátku zatížený zásadními omyly a chybami. Československý stát byl útvar složený z nejméně šesti národů, ovšem plnou identifikaci s tímto státem prožíval jen jeden z nich, a to Češi. Slib našim spojencům v Paříži, že nový stát bude vybudován po vzoru Švýcarska, nebyl splněn. Proto se národy Československa postavily více či méně kromě Čechů proti němu.
U Slováků byl vztah k novému státu vlivem nerozvinutého politického života od počátku spíše nejasný, a když se tamní politický život díky demokratickým poměrům mohl rozvinout, ukázalo se, že státní uspořádání unitárního Československa s jediným centrem v Praze plodí na Slovensku jasný odpor. Představitel národního proudu slovenské politiky kněz Andrej Hlinka byl v Československu krátce jako v podstatě politický vězeň zavřený na Mírově. Dnes je po něm na Slovensku pojmenováno jedno z hlavních státních vyznamenání.
Horší byla ovšem v tomto novém státě situace Němců. Dne 4. března 1919 přišlo o život 54 sudetských Němců, mužů, žen a dětí, jenom proto, že beze zbraní demonstrovali za svoje právo na sebeurčení. Někde docela pokojně, jinde spíš vášnivě a z pohledu Čechů až agresivně. Ale jejich celkový vzdor je pochopitelný každému, kdo není český šovinista. Sudetští Němci prostě měli tu smůlu, že uvěřili proklamacím amerického prezidenta Wilsona o právu národů na sebeurčení. Nedokázali pochopit, proč se tato proklamace u nás týká jen Čechů, ale 3,5 milionu Němců nemá právo mluvit do toho, v jakém státě chce žít. V Kadani, ve Šternberku, v Karlových Varech, ve Stříbře a dalších německých městech střílelo české vojsko do demonstrantů.
Na Wikipedii najdeme stránku o sudetských demonstracích 4. března a můžeme si přečíst seznam obětí. Během demonstrace v Kadani byl třeba zastřelen obuvník Franz Schneider nebo pekař Andreas Benedickt. V Kadani byla také zastřelena šička Ludmila Doleschalová. Byla to Češka. Zřejmě šla na demonstraci se svým německým mužem. Další Češka s německým jménem byla zastřelena v Hostinném, byla to Anna Saxová, žena pivovarnického sklepmistra. Takhle bychom mohli pokračovat. Národnostní poměry v těchto krajích byly takové, že tu naše národy, český a německý, žily po staletí v naprostém propojení. Je zcela nesmyslné dodnes uplatňovat rasové hledisko. Geneticky jsme byli přesně totéž a jde pouze o jazykovou a kulturní odlišnost, která má názorové a politické důsledky.
Československo bylo státem, který byl vnucený Němcům, Maďarům a také Polákům na Těšínsku. Slovákům a Rusínům, kteří si tento stát ve své většině také nevybrali, se vzhledem k jejich sociálním a politickým poměrům více méně jen přihodil. Asi jako počasí, které také neovlivníme.
Československo bylo útvarem zajímavým a určitě pro více než polovinu obyvatelstva spíše útvarem prospěšným. Pozemková reforma z roku 1919, která nadržovala Čechům a poškozovala německé statkáře a hlavně okrádala šlechtu, otevírala dveře pozdějším gigantickým majetkovým krádežím. Po většinu své existence od roku 1945 a v druhé polovině století pak bylo Československo spojeno s rozsáhlým politickým terorem a zejména s naprosto příšernou etnickou čistkou, která nabrala až charakteru genocidy.
Nemáme žádný důvod oslavovat Československo. O jeho dějinách je třeba debatovat a kriticky přemýšlet. Ocenit to, co bylo dobré, a poučit se z toho, co bylo špatné a kruté.
Naše současná svobodná etapa národního života začala 17. listopadu 1989. To je ten okamžik, který si zasluhuje skutečnou oslavu. Státní vyznamenání by se měla přesunout na tento den. Kromě toho je vhodné i datum 1. ledna 1993, kdy vznikl náš současný stát, který je dobrým a funkčním rámcem našeho společenského a národního života a není zatížený žádnou kontroverzní historií. Česká republika je náš domov. Žádné Československo.
