Středeční události jsou natolik čerstvé a přitom závažné, že si k nim troufnu učinit jen pár poznámek.

Od rána zasedala poslanecká sněmovna, skoro od začátku se zabývala očekávaným vyhlášením stavu nouze. Zpočátku byli přítomni i důležití členové vlády, aby reagovali na dotazy a připomínky poslanců. Uprostřed jednání odjeli a vláda stav nouze vyhlásila. Poslanci ovšem mohli v dotazech a připomínkách pokračovat, odpovídal na ně přítomný multifunkční ministr a vysvětlovač Karel Havlíček. Na konci jednání, pár hodin po schválení stavu nouze (platí ovšem až od pondělka), pak sněmovna hlasovala o několika výzvách vládě, většinu z nich vládní většina pohřbila.

Stav nouze znamená, že plošná mimořádná opatření vlády jsou pokryta ústavním zákonem č. 119/1998 Sb. o bezpečnosti ČR a prováděcím zákonem č. 249/2000 Sb. o krizovém řízení. Tak tomu bylo do 17. května t. r., už během toho se však zavedlo, že opatření vydávalo ministerstvo zdravotnictví, což platí vlastně dodnes, přesněji řečeno bude to platit do příštího pondělí. Tento způsob vládnutí byl napaden postupně u Městského soudu v Praze a u Ústavního soudu. Jeho ústavnost je víc než problematická. Jeden ze stěžovatelů, advokát Ondřej Dostál, to vysvětlil v dnešní Mladé frontě DNES. Zároveň MF DNES uvedla, že v nouzovém stavu může vláda na nezbytnou dobu vydávat mimořádná opatření omezující základní práva.

Podivná jako politickému komentátorovi mi připadá jen jedna věc: Ani ve stavu nouze nemůže Parlament ČR měnit ústavu a ústavní zákony jinak než třípětinovou většinou obou komor. Zároveň se však vládě umožňuje vládnout nařízeními, která v tom či onom omezují základní práva občanů ČR, a to prakticky tak dlouho, dokud jí to dovolí poslanecká sněmovna (senát do toho nemá co mluvit). To je parlamentní kontrola řekněme poloviční, a kritika Maďarska a Orbánovy vlády z české strany mi připadá pokrytecká: ne že by to v Maďarsku bylo v pořádku, ale u nás to taky až tak moc v pořádku není – zvlášť když bereme v úvahu, že složení senátu je u nás odlišné od složení sněmovny a znamená jednu z posledních brzd trosek polistopadové demokracie v době triumfujících Nových pořádků. Když pak v této situaci paní eurokomisařka Jourová (členka Babišova ANO) mluví o nedokonalé demokracii v Maďarsku, vypadá to skoro komicky.

Jistě, v mimořádné situaci je občas třeba rychlých a účinných opatření. Když se tak děje na účet demokracie, je třeba se ptát: nevyužívá tu náhodou někdo mimořádné situace (epidemie) a strachu, který nemoc vzbuzuje, k posílení svých mocenských kompetencí? Podobné hlasy zní z EU už od dubna, bohužel jen v souvislosti s Maďarskem.

V této situaci byl průběh středečního zasedání PS PČR prostě skandální. Nikoho z dejme tomu demokratické opozice nenapadlo, že by sněmovna mohla taky vyhlášení stavu nouze zablokovat. Zdá se, že na to nikdo ani nepomyslil. Je taky zjevné, že by s tím opozice neprorazila. Ale nejde o to zvítězit, ale zúčastnit se. A nebrat tu možnost v úvahu je kapitulantství před demagogií, která praví, že národu hrozí zkáza, a proto musíme držet basu se Zemanem, Babišem, Hamáčkem, Filipem a Okamurou.

Potupný způsob, jakým vláda opozici (tedy tu dejme tomu demokratickou) pojednala (vláda se zúčastnila jednání sněmovny jen tak napůl), vyvolal reakci předsedy poslaneckého klubu ODS Stanjury. Připadá mi to dost málo.

Opoziční kritici se soustředili na selhání vlády všeobecně a Andreje Babiše zvlášť. Babišovi vytýkali nedostatek připravenosti na „druhou vlnu“. Pravda je, že jejich kritika se kdysi týkala úplně právem přehnanosti jarních opatření. Bylo to v pořádku, proč se za to teď stydí! Teď Babišovi dodatečně vyčítají, že koncem srpna projevil bůhvíproč aspoň trošku lidskosti. Zato dnešní nestydaté obviňování lidu, že na jaře a v létě zradil své papaláše (vládní noviny toho byly v poslední době plné), si netroufl kritizovat nikdo. Přitom se všichni jeden po druhém horem dolem připojovali k vládní výzvě ohledně účasti ve volbách: jenže jaký smysl vlastně mají volby, v nichž si lidé nemají možnost zvolit někoho, kdo by se jich v této věci zastal! Zábavné bylo rovněž poslouchat piráta Michálka, známého svou arogancí, jak podkuřuje nastupujícímu ministrovi zdravotnictví.

Poslanec TOP 09 prof. Vlastimil Válek brojil proti „spikleneckým“, „dezinterpretačním teoriím“ a představám o tom, že situace není tak vážná. Zmínil v té souvislosti „různá vystoupení odborníků“, kteří mají „svůj osobní názor, který bůhví z čeho vychází a je to jedno, jestli je správný, nebo není“. Proti nim je třeba postavit „stanoviska odborných společností“, která „jsou relevantní“ (jinde jmenuje např. Českou lékařskou společnost a Společnost patologů), a „názor jejich předsednictev“. Děkuji panu profesorovi, že mne takto vrátil do mých mladých let: tenkrát byl názor předsednictev taky velmi relevantní.

Nenapadlo by mne bagatelizovat závažnost pandemie, uprostřed níž jsme. Rád bych jen varoval před lidmi (pana profesora k nim ani náhodou nepočítám), kteří chtějí problému podloudně zneužít k pokračující demontáži zbytku české demokracie. A v té souvislosti bych taky pana profesora poprosil, aby aspoň na chvíli vzal v úvahu, že jako poslanec je nejen lékař, ale taky politik, a že ještě víc než lékař je člověk.

A poslední věc, trochu osobní. K žargonu dnešních epidemiologických týmů patří sousloví „volnočasové aktivity“. Patří k nim mj. různé veřejné diskuse, sport či kultura. „Orgány“ k nim přistupují s různou měrou tolerance. Např. relativně dobře jsou na tom činohra a balet (naopak zpívat se moc nesmí). Blízko úrovni činohry a baletu jsou též bohoslužby. Mohou probíhat maximálně do 100 přítomných, samozřejmě v rouškách, „pouze v sedě a beze zpěvu“. Není jasné, zda „pouze v sedě“ znamená, že je nutné sedět i při čtení z Písma, nebo zda to znamená jen „neodcházet z místa“. V každém případě Večeři Páně jak v katolických, tak v protestantských kostelech je za těchto okolností těžké si představit. Jistě, křesťané jsou dnes v české společnosti výraznou menšinou. Protože k ní patřím, považuji tuto invazi papalášů Nových pořádků do liturgie té či oné církve za hroznou drzost. Je zajímavé, že se žádná církev ještě hlasitě neozvala.

Takže: je to, v čem už přes půl roku žijeme, pouhá chřipka, nebo mor? Ani tohle zatím pořádně nevíme. Jistě, opatrnost je namístě. Zároveň je namístě jistá ostražitost v souvislosti s řečmi jako „musíme si počínat tak, aby nenastala žádná ze situací, jež nám hrozí“. Respektive měli bychom vědět: jedno z velkých nebezpečí, která mám hrozí, je, že sice ze samé opatrnosti zachráníme „holý život“, ale až se naši potomci za tři sta, čtyři sta let rozhodnou zase slézt se stromů, dá jim velkou práci, aby se znovu naučili chodit. Nebuďme na ně až tak zlí!