NÁZOR / Předesílám, že titulek článku je sarkasmus – abych předešel srdečním příhodám čtenářů, kteří nemají výdělky jako dělníci ze Škodovky, přestože vystudovali vysokou školu a na jejich práci záleží lidské životy. Stejně tak by mohly dostat infarkt matky samoživitelky, protože za čtyřicet korun dítěti o víkendu oběd neuvaří. Takže ještě jednou – titulek je sarkasmem, kterým se vysmívám naprosto nehorázným požadavkům stávkujících.

Nespokojenost občanů může být dána objektivně, subjektivně, nebo kombinací těch dvou faktorů. Nespokojenost, která zaplnila poměrně malé Malostranské náměstí, nespokojenost odborářů a pracovníků škol, je podle čísel čistě subjektivní, a z pohledu vysokoškolsky vzdělaného neodboráře naprosto nehorázná.

Trpící dělnictvo

Na Seznam Zprávách studuji fotku Davida Neffa z Mladé Boleslavi. Snímek má v galerii na Seznamu číslo 21. Zachytil mladoboleslavské dělníky, kterak stávkově bubnují do nějakých kanystrů z plechu.

Popisek fotky mne naplnil úzkostí: „Průměrný měsíční výdělek zaměstnanců ve výrobě a na dalších pozicích ohodnocených podle tarifů v letošním prvním pololetí dosáhl ve Škodovce 69 500 korun. Zahrnuje tarifní mzdu, bonusy, náhrady i příplatky.“

Jsem čtyři roky v částečném invalidním důchodu a mimo korporátní sféru, takže aktuální údaje o příjmech novinářů, kteří jsou zaměstnanci nějakého vydavatelského domu, nemám. Ale za 28 let, co jsem byl zaměstnancem korporátu, jsem tak vysoký plat (i se započítáním všech bonusů a prémií) nikdy neměl. Přitom jsem byl celých těch 28 let reportér mapující sociálně patologické jevy – takže jsem celou tu dobu uplatňoval své vysokoškolské vzdělání. Vyučil jsem se totiž na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy sociálním psychologem.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM se ptá na diagnózu „nemocného muže Evropy“

Německý list Welt ve svém článku označil Česko za „nemocného muže Evropy“, čímž vyvolal velký tuzemský neklid a nevoli. Malá…

Pokud bych měl akceptovat, že reportér vlastně jen očumuje a píše, co ho napadne, ale nic pořádného nedělá, zapomenu na svůj plat a zamyslím se nad příjmy jiných profesí. Asi málokdo bude protestovat proti myšlence, že chirurg, který vám operuje srdce, by měl mít výrazně vyšší plat než dělník v automobilce. Lékař se nevzdělává pět let jako psycholog, ale deset – škola plus atestace – a práce chirurga je náročná psychicky, emočně, fyzicky. Takže by podle mého hloupého rozumu měl mít ten chirurg alespoň dvojnásobný plat než tovární dělník v automobilce. Prosím všechny chirurgy s platem 139 000 Kč, aby se ozvali. A nemám strach, že budu mít zahlcený e-mail. Mám mezi lékaři řadu přátel a takové peníze prostě nemají.

Hladovějící děti

Dívám se na web základní školy, do které jsem sám chodil a od které bydlím pár desítek metrů celý dospělý život. Jakožto invalidní důchodce si samozřejmě vařím sám, nechodím do žádné kantýny nebo jídelny zřízené zaměstnavatelem, takže ponětí o ceně potravin mám. Jakožto chromý člověk blížící se šedesátce musím být na hladové dietě, jinak bych raketově tloustnul. O holi žádné kalorie navíc prostě nevyběhám. Takže jsem se stal přeborníkem ve variacích při úpravě luštěnin – zasytí, ale netloustne se po nich.

Takže na jednu večeři, která není kalorickým atentátem, počítám půl balíčku červené čočky (20 Kč), velkou cibuli (5 Kč), olej (5 Kč), koření od Inda (5 Kč) a elektřinu, co si to na ní připravím (2 Kč). A k tomu velký jogurt (23 Kč) s velkou lžící zavařeniny (10 Kč). Nic tučnějšího či kaloricky hodnotnějšího si nemůžu dát, abych se nezačal měnit v hrocha. Pokud mi funguje kalkulačka, je to 71 Kč. Ovšem za jídlo, se kterým by mě většina populace poslala do háje. Z webu základní školy v pražské Bubenči, bohaté čtvrti nejbohatšího, hlavního města:

Věková skupina 7–10 let            36,- Kč

Věková skupina 11–14 let          38,- Kč

Věková skupina 15–18 let          40,- Kč

Věřím, že i v Bubenči je v každé třídě jeden nebo dva žáci z rodin chudých samoživitelek. Těm dětem by se samozřejmě obědy dotovat měly. Ale uvedené ceny obědů v té školní jídelně jsou naprostý nesmysl. Obávám se, že nepokryjí ani suroviny – a téměř jistě nemohou pokrýt mzdy kuchařek a amortizaci zařízení kuchyně. Provoz libovolného potravinářského zařízení je následkem mimořádně přísných hygienických norem nesmírně drahý, co není z nerezu, do kuchyně nepatří. A mně prostě není jasné, proč, z jakých důvodů bych měl ze svých daní (které i jako invalidní důchodce ze svých honorářů samozřejmě platím) dotovat obědy dětí mých sousedů a sousedek. Lidí, kteří chromí jako já nejsou, a tak si můžou vydělat určitě víc než já.

Stávka za nehoráznost

Pondělní stávkující spojuje jeden znak: Naprostá nehoráznost požadavků. Ano, školní kuchařky by měly mít vyšší platy než 18 000 Kč, jak jim to vychází dnes. Platit by je ale měli rodiče dětí, pro které vaří – například realistickou cenou obědů ve školních jídelnách. Každý továrník dělník by jistě mohl dostávat tolik, kolik si představuje. Když však zvážíme, jaké úměrné platy by po dosažení těchto dělnických slibů měli mít vysokoškolsky vzdělaní specialisté na vysoce odpovědných postech, zjistíme, že takové mají snad jen v Saúdské Arábii.

Pokud chtějí mít dělníci ze Škodovky víc než 70 000 měsíčně a rodiče chtějí kupovat školní obědy svým dětem ne za třetinu ceny jako dnes, ale za půl zdarma, musí dnešní stávkující nejprve vykopat skryté ropné prameny, ze kterých by se to platilo jako v Saúdské Arábii. V normálně fungující ekonomice jsou však požadavky stávkujících naprosto nesmyslné.