Starostové a nezávislí přišli v době svého sněmu s několika poměrně radikálními návrhy. Jako první se objevila (ne zcela originální) myšlenka na přestěhování některých úřadů mimo Prahu. Jakkoli se dá snaha o vytvoření atraktivních pracovních příležitostí v regionech pochopit, tato cesta je mírně řečeno nešťastná.
Při vší úctě ke všem úředníkům, kteří se snaží dělat svou práci co nejlépe, pokud Česká republika nějakým problémem opravdu netrpí, je to příliš kvalitní a efektivní veřejná správa. Počty postavených kilometrů dálnic, délka stavebního řízení, státní maturity, neschopnost efektivně regulovat oligopol mobilních operátorů, (ne)kontrola dostupnosti zdravotních služeb a stovky dalších příkladů dokazují, že je co zlepšovat. Kompletní výměna zaměstnanců vybraných státních úřadů za lidi, kteří o jejich práci nic nevědí a jejich jedinou komparativní výhodou je, že neopustili své rodné město, k takovému zlepšení rozhodně nepomůže. Alternativní možnost, že současní úředníci pokorně sbalí svých pět švestek a přestěhují se i s celou rodinou třeba z Prahy do Opavy (nic proti Opavě!), je úplně iluzorní. Nejde přeci jen o práci konkrétního úředníka, ale také o jeho partnera či partnerku, o školy a školky pro děti, o širší rodinu i přátele. Dokud v Praze zůstane dost pracovních příležitostí (a o to se nemusíme příliš bát, jak jsme viděli při poslední hospodářské krizi), motivace vzít si odstupné a snadno přejít jinam bude vždy větší než začínat nový život v regionech.
Nesmí se také zapomínat na náklady takového stěhování. Od přímých nákladů až po odstupné, které podle služebního zákona může dosáhnout statisíců na jednoho úředníka. Jistou část těchto nákladů by snad mohly kompenzovat výnosy z prodeje kancelářských budov v Praze, kde dnes úřady sídlí. To ovšem těžko může platit o nákladech průběžných. Státní úřady nefungují izolovaně, musejí velmi často spolupracovat a komunikovat jak spolu, tak s občany a firmami. Vypořádání připomínek ke kontroverznímu novému zákonu se prostě bez osobního jednání neobejde. Stovky úředníků budou každý den trávit pracovní dobu sezením v autě (o to více kvůli mizernému stavu dálniční sítě a neexistující vysokorychlostní železnici) místo užitečnou prací. Taková představa jistě odradí další z těch, kteří o přestěhování vůbec byli ochotni přemýšlet.
Přišlo by to hodně draho
Prodej budov, v nichž úřady obvykle v atraktivních lokalitách hlavního města sídlí, také nebude tak jednoduchý, jak to vypadá při pohledu ze Suché Lozi nebo Semil. Objekty jsou to obvykle stavěné pro kancelářský provoz spíše prvorepublikového charakteru (tedy skutečně žádné open spacy), energeticky i jinak provozně náročné, ale zároveň nikoli výjimečně alespoň do určité míry památkově chráněné, což jejich drastickou přestavbu prakticky znemožňuje. Nikdo ze STAN se pak nezabývá dopady, jaké by mělo vystěhování tisíců úředníků z Prahy 1 a přilehlých částí. V mnohých lokalitách představují jedny z mála uživatelů služeb, kteří nejsou ani turisty, ani pracovníky nadnárodních firem s šestimístnými mzdami. Možná je to příliš sentimentální pohled, ale pro leckterou hospůdku strategicky umístěnou poblíž úřadu by ztráta úředníků, co chodí na menu za 99 Kč, znamenala poslední ránu. K definitivní transformaci centra na cosi mezi Stodolní, nákupním centrem pro turisty a skanzenem by bylo zase o krůček blíž.
Snaha podpořit rozvoj regionů je jistě chvályhodná, ale jak se ukázalo na příkladě velkých vědeckých projektů, které právě z tohoto důvodu nemohly vzniknout v Praze (takže hned tři z nich jsou jednotky kilometrů od hranic Prahy a jejich pracovníci každý den z Prahy dojíždějí), zlomit administrativními kroky vůli lidí k tomu, kde chtějí žít, jen tak jednoduše nejde. Musíme koordinovat dva přístupy: zvyšování kvality života i mimo Prahu se vším, co k tomu patří, na straně jedné a uvolňování bariér pro zakládání malého a středního podnikání na straně druhé.
Až stát lidem nebude házet klacky pod nohy…
Ke kvalitě života patří péče o kvalitní vzdělání, a to nejen na veřejných školách. Těžko nalákat vzdělané lidi na venkov, když Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy brání vzniku nových soukromých škol na venkově seč může. Přitom to obvykle nejsou továrny na vzdělání za peníze, ale malá, komunitní a přátelská zařízení. Velmi podobné je to i se zdravotnictvím, kde zase chybí efektivní nástroje pro zajištění dostupnosti pro všechny, ať už bydlí kdekoli.
Neméně důležité je ovšem i odstraňování bariér ekonomického života, a to nejen pro úředníky a třeba jejich partnery (ti se totiž také musí něčím živit, málokterý úředník dnes vydělá tolik, aby mohla jeho manželka být v domácnosti a zabývat se převážně komandováním služby jako před 100 lety). Pokud si po pár letech na zkušené ve velké korporaci v Praze budou moci lidé jednoduše a rychle založit vlastní firmu tam, kde se narodili, třeba v Rýmařově, pokud jim stát nebude házet klacky pod nohy systémem nepřehledných povinností, drakonických pokut a nepřátelského přístupu úředníků od Finanční správy až po Českou obchodní inspekci, pokud si budou moci postavit či zrekonstruovat provozovnu, aniž by dva roky trvalo jen vyřizování veškeré byrokracie, pokud se pak dostanou na nutné jednání do Prahy po kvalitní a nezacpané dálnici, teprve potom budeme moci doufat, že se zastaví vylidňování regionů. Tím citelnější, že jde zejména o mladší a vzdělanější obyvatele.
