Stíhačka Hawker Hurricane nebyla modernější, rychlejší nebo snad lépe vyzbrojená než slavnější Supermarine Spitfire. Přesto však hurricany s plátěným potahem sehrály hlavní roli v obraně před německými nálety během roku 1940 a jejich piloti se asi nejvíc zasloužili o vítězství v bitvě o Británii. Prototyp letadla, jež vzniklo trochu navzdory počátečnímu nezájmu velení britského Královského letectva (RAF), poprvé vzlétl 6. listopadu 1935.
Napjatá mezinárodní situace i úspěšné zahraniční projekty jednoplošných stíhaček (už létající sovětský Polikarpov I-16 nebo právě vyvíjený německý Messerschmitt Bf 109) ale vedly ministerstvo letectví ke změně názoru. V rámci snahy o rychlou modernizaci RAF tak na podzim 1934 si úředníci na základě Cammova snažení objednali nový stíhací jednoplošník. Specifikace téměř přesně odpovídaly již vyvíjenému letounu, jen kulometů měl Hawkerův stroj zpočátku jen čtyři místo požadovaných osmi.
Ještě bezejmenné letadlo bylo hotové v srpnu 1935. Poté jej mechanici rozložili, převezli na letiště v Brooklands a opět sestavili. Po týdnech pozemních zkoušek pak 6. listopadu 1935 usedl do pilotní kabiny stříbrného stroje s typickou britskou kokardou a označením K5083 zkušený šéfpilot firmy Hawker George Bulman a řízen jeho zkušenýma rukama a nohama se poprvé vznesl do vzduchu. V rychlém sledu následovaly další zkušební lety a brzy bylo jasné, že se zrodila povedená stíhačka.
Královské letectvo si výrobu své první stíhačku moderní koncepce objednalo v červnu 1936 a o měsíc později ji pak král Eduard VIII. oficiálně pokřtil jménem Hurricane. Do výzbroje RAF byly první hurricany zařazeny na podzim 1937, zhruba o rok dříve než slavnější spitfiry. Za těmi sice zaostávaly výkonem, na druhou stranu ale nabízela tradičnější konstrukce Hawkeru Huricane i řadu výhod. Výroba byla podstatně jednodušší a také rychlejší, což bylo v nadcházející válce velké plus.
Před vypuknutím bitvy o Británii tak britské letectvo disponovalo 29 perutěmi hurricanů (létali na nich i příslušníci československé 310. perutě) a jen 19 letkami spitfirů. Hurricany navíc snesly rozsáhlé poškození. Z mnoha střetů vyvázly i díky tomu, že projektily vypálené z kanonů německých stíhaček jejich plátěným potahem jen neškodně prolétly, místo aby explodovaly. A když už byl stroj poškozen, šel snadno opravit – dvě třetiny z havarovaných či prostřílených hurricanů se vrátily zpět do vzduchu.
Hurricany a spitfiry se během bitvy o Británii vhodně doplňovaly – zatímco spitfiry bojovaly hlavně s rychlými a obratnými Messerschmitty Bf 109, hurricany ničily bombardéry. I díky tomu Hawkery Hurricane během bitvy o Británii sestřelily více nepřátelských strojů než spitfiry: poměr byl zhruba tři ku dvěma ve prospěch plátnem potažených stíhaček. S postupem války a stále větším počtem vyrobených spitfirů ale hurricany postupně opouštěly službu v první linii.
Dobře se ale uplatnily na méně exponovaných bojištích, třeba nejúspěšnější pilot hurricanů Marmaduke Pattle dosáhl svých 35 sestřelů na tomto stroji během roku 1941 v Řecku. Hurricany létaly i v Africe či Barmě, námořní varianta Sea Hurricane pak sloužila na letadlových lodích. Díky odolné konstrukci hurricany také nalezly uplatnění také v roli bitevníků. Do roku 1944 se jich celkem vyrobilo 14.500, kromě Británie létaly i v řadě dalších zemí od Jižní Ameriky přes Afriku až po Asii.
