Císař Karel I. FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
Když se rakouský císař a poslední český král Karel I. Habsburský, celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích, nikdo neočekával, že by se v budoucnu mohl stát vladařem habsburské monarchie. Následníkem trůnu byl v té době jediný syn císaře Františka Josefa I., korunní princ Rudolf. A v záloze byli ještě další potenciální následníci habsburského trůnu. Jenomže Rudolf spáchal v lednu 1889 sebevraždu a Karlova strýce Františka Ferdinanda d’Este zavraždil Srb Gavrilo Princip v Sarajevu. Takže císařský trůn jej nakonec v roce 1916 neminul.
Osud mu však nepřál a Karel Habsburský zemřel ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira v pouhých 34 letech. Prvního dubna si připomínáme sté výročí od jeho úmrtí. Velmi přátelský vztah měl k Čechům, rád pobýval na svém zámku v Brandýse nad Labem.
Divoký otec a mírná matka
Byl synem arcivévody Otty Habsburského, potomka mladšího bratra Františka Josefa I. Karla Ludvíka, a matky Marie Josefy, pocházející ze saského královského rodu. Rakousko-uherský panovník tedy byl jeho prastrýcem.
Říká se, že děti bývají po svých rodičích, ovšem v případě Karlova otce Otty to neplatilo v žádném případě. Oba dva muži byli v silném protikladu, jako oheň a voda.
Arcivévoda Otto svoji ženu nemiloval a byl jí často nevěrný. Císař Karel měl svoji manželku Zitu Bourbonsko-Parmskou upřímně rád. Jak uvádí ve své knize Poslední Habsburkové Jiří Pernes, Otto žil divoce a proslul především v opilosti mnoha skandály, které byly císaři velmi nepříjemné. Tak jednou se svými kumpány nechal zastavit židovský pohřební průvod, nařídil položit rakev na zem a pak přes ni opilí skákali na koních. Jindy zase v noci vedl svoji opileckou společnost do ložnice své spící manželky, ať prý se všichni podívají na tu jeho světici. Jenom energická komorná jim v tom zabránila. Jednou také dokázal rozčílit samotnou císařovnu Alžbětu, když způsobil mezinárodní skandál. To opět v opilosti vyšel z pokoje do hotelové haly plné hostů. Jenomže byl nahý, na sobě měl pouze řád Zlatého rouna a spadl přímo do klína manželce britského konzula, která tam se svým mužem snídala.
Otto prý nebyl v jádru zlý člověk, ale život ho neuspokojoval, neměl před sebou žádný životní cíl a to jistě mělo vliv i na jeho chování. Na druhé straně výchově svých synů věnoval velkou pozornost. Oproti tomu Karlova matka Marie Josefa byla ženou mírnou, hodnou, pokornou a silně věřící, která trpělivě snášela eskapády svého muže.
Vzdělaný panovník, absolvent univerzitního studia
Také život budoucího panovníka byl příkladný a bez extravagancí. Jako jediný člen habsburského rodu do té doby absolvoval univerzitní studium a předtím i s výborným prospěchem gymnázium. Měl talent na jazyky, kromě němčiny mluvil výborně i anglicky a francouzsky, na solidní úrovni zvládl i maďarštinu, za což ho ocenil i sám panovník, a velmi dobře se naučil i česky.
Ve dvaceti letech začal vojenskou kariéru, postupně stoupal v důstojnických hodnostech a byly mu přidělovány stále větší vojenské jednotky. Často pobýval na zámku v Brandýse nad Labem, kde velel 5. setnině 7. jezdeckého pluku vévody lotrinského. V roce 1911 si bere za manželku o pět let mladší Zitu Bourbonsko-Parmskou z italského rodu a o rok později se jim narodil prvorozený syn Otto.
Zlom v jeho životě nastává 28. června 1914, kdy je v Sarajevu zavražděn srbským radikálem Gavrilem Principem následník trůnu a Karlův strýc arcivévoda František Ferdinand d’Este se svojí manželkou. Následníkem trůnu se tak stal Karel Habsburský. Ten měl se svým strýcem korektní vztahy, na rozdíl od císaře Františka Josefa I., který svému synovci neustále vytýkal morganatický (nerovný) sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou z českého šlechtického rodu.
O měsíc později vypukla první světová válka. Karel chtěl původně odjet na frontu se svým plukem, byl však přidělen k hlavnímu stanu rakousko-uherské armády, aby se zdokonalil ve vojenském řemesle a naučil se velet velkým armádním svazům. Vzhledem k vysokému věku císaře (84 let) se předpokládalo, že brzy zaujme jeho místo, a tudíž se ujme i funkce vrchního velitele rakousko-uherských ozbrojených sil. Ve své době měl na armádu a vedení války moderní názory, prosazoval například budování vojenského letectva a kvalitní telefonní spojení mezi útvary, čemuž přikládal velkou důležitost.
Vládcem Rakouska-Uherska a mírotvůrcem
Jeho chvíle přišla v listopadu 1916, kdy po 68 letech panování umírá František Josef I. a rakouským císařem se stává Karel. V prosinci téhož roku je pak v Budapešti korunován na uherského krále.
Císař Karel upřímně toužil po míru a ukončení běsnícího válečného konfliktu. Byl si však vědom toho, že se jedná o velmi těžký úkol, který navíc musel zůstat utajen před spojencem Rakouska-Uherska a vůdčí zemí tzv. Ústředních mocností Německem (dalšími byly osmanská říše a Bulharsko), které bojovaly proti tzv. Dohodě (Velká Británie, Francie, Rusko, později USA a některé menší státy). Mírové návrhy rakousko-uherského panovníka byly velkorysé a vstřícné k dohodovým mocnostem. Obsahovaly například navrácení Alsaska a Lotrinska Francii nebo znovuobnovení okupované Belgie a Srbska. Rusové měli podle jeho představ získat osmanský Cařihrad. Karel také počítal s tím, že Německo nakonec k míru donutí. Tajnými jednáními byli pověřeni Karlovi švagři, bratři jeho manželky Zity, Sixtus a Xavier de Bourbon Parma, kteří se pokládali za Francouze. Tyto snahy nakonec ztroskotaly, nicméně Karlovi nelze upřít maximální snahu o ukončení hrozné války, která způsobila smrt milionů lidí.
Mladý vládce habsburské monarchie se také zaměřil na rozsáhlé změny uvnitř říše. Proto v květnu 1917 opět svolal zasedání říšské rady (parlamentu), která se nesešla od začátku války. Císař František Josef I. totiž předtím vládl pomocí §14 rakouské ústavy, který umožňoval panovníkovi a vládě vydávat opatření s platností zákonů bez souhlasu zákonodárců.
Panovník se zachoval velkoryse i vůči Čechům, ukázal jim vlídnou tvář a udělil amnestii českým politikům vězněným za velezradu. Týkalo se to Karla Kramáře, Aloise Rašína, Václava Klofáče a dalších, kteří tak opět mohli veřejně působit.
Téměř již na konci války, 16. října 1918, vydal císař Karel manifest, kterým vyhlásil federalizaci své říše. Ta se měla změnit ve spolkový stát, v němž by každý národ žijící na jeho území měl vlastní státní zřízení a plnou autonomii ve většině oblastí s výjimkou armády, zahraniční politiky, společných financí a některých dalších centrálních oblastí. Týkalo se to však jen předlitavské rakouské části, nikoliv Uher, protože maďarští představitelé něco takového nechtěli za žádnou cenu připustit.
Překotný vývoj situace však nic takového nedovolil, habsburská monarchie se začala rozpadat a 3. listopadu 1918 definitivně zanikla. Císař Karel odešel do exilu a nakonec skončil na portugalském ostrově Madeira v Atlantickém oceánu. Dvakrát se neúspěšně pokusil vrátit do Maďarska, které zůstalo formálně královstvím.
Vyhnanství, nevděk Čechů a předčasná smrt
Jelikož Karel přišel o majetek, tak s manželkou a sedmi dětmi žil ve vyhnanství ve skromných poměrech a 1. dubna 1922 umřel na zápal plic.
O finanční příspěvek na živobytí pro bývalého vladaře byly požádány i nástupnické státy habsburské monarchie. Nejednalo se o žádnou horentní sumu, například Československo mělo platit 5000 liber ročně, což by jej rozhodně nepoložilo. To však jako ostatní země odmítlo. Karel Kramář se stal v první československé vládě premiérem, Alois Rašín ministrem financí, Václav Klofáč ministrem národní obrany. Všem třem zachránil Karel I. Habsburský svojí milostí život, jelikož měli být jako zrádci monarchie popraveni. Proto se naše země mohla ke svému bývalému panovníkovi zachovat velkoryseji a peníze mu poskytnout.
Poslední český král Karel byl hluboce věřícím katolíkem, křesťanské zásady ctil a řídil se jimi ve svém životě. V roce 2004 jej papež Jan Pavel II. beatifikoval za jeho příkladný křesťanský život a upřímnou snahu o mír a ukončení I. světové války. Beatifikace neboli blahořečení je předstupněm kanonizace, tedy svatořečení.
