Slavíme, slavíme a slavíme. Prý sté narozeniny republiky. To je pochopitelně hloupost, neboť společný československý stát už neexistuje čtvrt století a stát, který vznikl v roce 1918 nemáme už od roku 1938. U nás to tak nezřídka bývá, že jsou mnohé děje a události jenom jako. Máme sklony k sentimentům, ke kolektivní sebelítosti, k patosu, k nadsázce a k upravování vlastních dějin.

Takže pro pořádek – v těchto dnech si připomínáme sté výročí od založení Československa. Státu, který byl postaven na iluzi československého národa, aby tak získal převahu nad početnou německou a maďarskou menšinou. Nešlo o žádné osvobozování z nějakého rakouského útlaku. Došlo k parcelaci rakousko-uherské monarchie, která prohrála válka, v níž se ocitla tak nějak náhodně. Českým zemím zůstal vyspělý průmysl, z čehož mladá republika významně profitovala. Československo se stalo ostrůvkem demokracie ve střední Evropě. Zároveň však bylo latentním nárazníkovým pásmem pro rozpínavé Německo a posléze sovětské Rusko.

Hned při vzniku republiky se snažila radikální levice v čele se Bohumírem Šmeralem o nasměrování země směrem k Rusku. A byl to i Karel Kramář, pozdější předseda vlády, který snil o všeslovanské říši, v čele s Ruskem. Tomuto vábení jsme tehdy ještě odolali, ale Rus si počkal a dočkal se. První republika je i dnes v mnohém inspirativní a měli jsme být na co hrdi. Ale v mnohém také srážela sebe sama. Příliš spoléhala na mýtus jedné silné osobnosti. Byla často oslabována politickými půtkami, měla silný antiklerikální étos, nenašla společnou řeč s vlivnou šlechtou, příliš se utápěla v minulosti a starých křivdách. Přesto to bylo nejzdařilejší období naší stoleté historie.

Moji prarodiče prožili obě světové války dvacátého století. Moji rodiče tu druhou a poté čtyřicet let budování komunismu v sovětské režii. To byl velmi krutý osud. Ještě hůře dopadl můj strýc Josef Herl, bývalý poslanec československého parlamentu, který byl v jednom z prvních poúnorových politických procesů odsouzen na doživotí. Jenom za to, že spoluorganizoval pochod studentů za prezidentem Benešem v únoru 1948. Strávil v nejtěžších žalářích více než 12 let. Pak byl propuštěn na tzv. Novotného amnestii, ale plné rehabilitace se již nedožil. Režim byl v perzekuci celé rodiny velmi důkladný. Já mám to štěstí, že jsem v nesvobodě prožil jen polovinu svého života. Uvědomuji si ten kontrast velmi dobře. O to méně chápu ty, kteří s láskou vzpomínají na normalizační léta, volí za svého prezidenta prorusky a pročínsky orientovaného Miloše Zemana. Nevadí jim vláda vzniklá z vůle komunistů, v čele s bývalým karierním soudruhem a spolupracovníkem StB. To je něco jako český politický dadaismus.

Je také absurdním divadlem sledovat českého premiéra z Bratislavy, kterak se u příležitosti oslav chlubí Karlem IV, Baťou, Jágrem a bůh ví kým ještě. Teprve nyní se údajně „jeho“ český národ nadechl a ukáže celému světu svou sílu pod jeho vedením. Absurdní je i jeho distanc vůči devadesátým létům. Ty permanentně kritizuje od svého nástupu na českou politickou scénu. Cudně při tom zamlčuje fakt, že právě v těchto letech se zrodily party československé oligarchie, jejichž je Andrej Babiš nedílnou součástí. Ty party vznikly z vůle a za podpory bývalých vysoce postavených nomenklaturních kádrů KSČ a jejich ruských řídících důstojníků. Škoda, že neznáme jména z agenturní sítě KGB, která působila na území Československa v osmdesátých letech. Jsem si jist, že mnohé příběhy by pak dostaly svůj logický rámec.

Jeden nejmenovaný český multimiliardář je prý připraven koupit od Romana Abramoviče londýnský fotbalový klub Chelsea. Jiný si pro změnu kupuje významný podíl ve vlivném francouzském deníku Le Monde. Kdo ví? Takový československý dolarový miliardář je asi přijatelnější než ruský oligarcha, i když toho času třeba již s izraelským pasem, ale s problémy dokazovaní původu majetku či dokonce s pozicí na protiputinovském sankčním seznamu. A asi je i přijatelnější než čínská polostátní firma pod dozorem čínské rozvědky.

Shrnuto a podtrženo – z masarykovské demokracie se po sto letech ocitáme v posttotalitním modelu správy země v režii československých oligarchů. Měli bychom si toho být vědomi až odezní fanfáry oslav. Další iluzí naší stoleté historie je, že tento holý fakt nevidíme, či spíše nechceme vidět. Nedivme se pak tomu, když naděje pak střídá frustrace a deziluze.