Na jednu stranu se hlásají tradiční hodnoty, na tu druhou se aktivně spolupracuje s diktátorskými režimy. V tom se někteří představitelé pravice neliší od některých představitelů levice. Nemusí jich být mnoho, ale nápadní jsou. Proč to tihle lidé dělají?

Sinolog Martin Hála ve svém článku „Čeští konzervativci jako předvoj čínského proletariátu“ (zveřejněno na Sinopsis.cz a Aktuálně.cz) píše: „Naše někdejší Národní fronta ale byla jen slabým odvarem Jednotné fronty čínské. KS Číny koneckonců dokázala kooptovat i tak cizorodé, ba přímo nepřátelské prvky, jako je kapitalismus nebo internet. Proč by nedokázala pojmout celé obchodní společnosti nebo ‚pravicově‘ smýšlející politické marketéry?“

Komentář začíná zmínkou o již známé aféře s vylepšováním mediálního obrazu Číny u nás. Zapracoval na tom také majitel PR agentury C & B Reputation Management a ještě nedávno jednatel a komentátor portálu Info.cz Tomáš Jirsa. Ten poskytl rozhovor pro Seznam zprávy, kde se deklaroval jako člověk pravicového přesvědčeni a národního cítění a to by mu prý nedovolilo „být agentem autoritativního režimu“. Jenže se zdá, že se na přikrášlování tohoto režimu podílel. Jirsa si ovšem myslí, že jen nechce provozovat „racionalizaci protičínské hysterie“, což je obrat, který budí podezření z pekingského původu.

Jak je v poslední době patrné, velmi vstřícný postoj k čínskému (komunistickému) sebepojetí je ale vlastní i lidem, kteří sami sebe považují za konzervativce. Nejspíš za tím můžeme hledat až marxistické zaujetí pro důležitost „materiální základny“, což dotyčným nějak uniká. Dá se to ale vyjádřit i oním známým výrokem, že „peníze nesmrdí“. Jenže jak vydělávat peníze v zemi, kde se bez komunistické strany nedá prakticky nic podniknout? Že by bylo třeba učinit nějaké „taktické ústupky“?

Martin Hála píše: „Jednou z výzkumných oblastí, jíž se se svými kolegy v zahraničí systematicky věnujeme, je takzvaná ‚práce na Jednotné frontě‘, což je metoda cílené kooptace jednotlivců i celých organizací mimo bezprostřední kontrolu KS Číny pro nepřímé prosazování jejích politických a ekonomických cílů. KS Číny rozvinula tento původně leninský princip v sofistikovanou metodologii, podepřenou rozsáhlou byrokracií a sítí napojených organizací doma i v zahraničí.“

Proto má také čínské vedení na tuto aktivitu jedno ze čtyř velkých oddělení ÚV KS Číny. Mao Ce-tung přece říkal, že Jednotná fronta představuje s armádou a stranou samotnou jednu ze „tří zázračných zbraní“ čínských komunistů.

„Shodou okolností poskytl tento týden obdobný příklad další představitel českého ‚konzervatismu‘, europoslanec Jan Zahradil. Ten přes své deklarované antikomunistické postoje pěstuje čilé styky s komunistickou stranou nejen Číny, ale i Vietnamu, včetně orgánů Jednotné fronty, respektive její vietnamské obdoby, Fronty vlastenecké. Zahradil dokonce musel tento týden kvůli konfliktu zájmů (který popírá) odstoupit z funkce zpravodaje Evropského parlamentu o zóně volného obchodu s Vietnamem,“ píše Martin Hála.

Krom toho, co uvádí Martin Hála, si můžeme najít další příklady z poslední doby.

Ekonomický expert ODS Jan Skopeček pořádal konferenci Česko a Čína – příležitosti a limity. Podle Aktuálně.cz ale v jejím pozadí stála PR agentura C & B Reputation Managament, kterou si najala firma Home Credit International, spadající do impéria PPF Petra Kellnera.

Spolustraníky to ale nijak neznepokojuje: „Pokud nějaká PR agentura vyfakturovala jinému podnikatelskému subjektu nějaké služby, to už není věc naše, ani pana poslance Skopečka. On nic neporušil,“ prohlásil šéf poslanců ODS Zbyněk Stanjura. No dejme tomu. Za zmínku ale stojí Skopečkův výrok o tom, jak se u nás máme vyvarovat dvou extrémů: „Jeden ten extrém bych označil za adorování Číny bez uvědomování si jakýchkoliv rizik, která jsou s touto globální ekonomickou velmocí spojena. Extrém ale vidím i na straně druhé, kdy cokoliv, co má čínské adjektivum, je automaticky hystericky kritizováno. Za sebe shrnu, že je normální mít s Čínou standardní, racionální, otevřené vztahy.“

Tak v podstatě je to výsledek, kterého by čínská propaganda chtěla dosáhnout. Asi by měl Jan Skopeček citovat, kdo a čím přesně se dopouští toho „automatického a hysterického kritizování všeho čínského“. Za to my tady nemůžeme, že jsou v Číně koncentráky, kšeftuje se tam s orgány vězňů na transplantace, tresty smrti se vynášejí za skoro padesátku trestných činů, existuje vyšetřování mimo soudní systém, vězní se právníci, kteří obhajují obránce lidských práv, a neexistuje svoboda slova. Připomínka jakékoli z těchto položek vzbuzuje hysterii na čínské straně. Tak ať to nedělají, když jim vadí, že se o tom mluví.

Afinita některých sebedeklarovaných konzervativců k režimům „silné ruky“ je dost nápadná. Zřejmě za tím bude několik materiálních a psychologických faktorů. Snadnost při provádění kšeftů, protože na diktatury je spolehnutí (nečelí žádnému domácímu odporu), láska k hierarchii a Řádu (ať už je jakýkoli), společný odpor k liberální demokracii a pluralismu (protipól k fuj fuj západní dekadenci).

Shovívavost k odporným režimům u části pravice je mimo jiné dědictvím exprezidenta Václava Klause. Ten sice občas něco utrousí o tom, že poměry v Rusku a Číně neodpovídají našim představám, ale jinak se mu nelíbí, když se všechna ta zvěrstva moc rozebírají. V tom se tito lidé nijak neliší od naivní a zideologizované levice, která má zase sklony věřit tomu, že když se něco hezky vymyslí, tak to taky existuje a může fungovat. Všichni společně se pak mohou za pár chlebíčků (někdy i hmatatelnější bonusy) oddávat snění o noblesních konzervativních hodnotách, jak je údajně představuje třeba oligarcha Petr Kellner, který si prezidenta Zemana vezl z Číny vlastním letadlem.

Láska k penězům je jistě dost tradiční hodnota. Vědomí, že peníze nejsou všechno a že na světě se vyskytují i lidé, kteří nemají být mučeni, ovšem taky. Říkalo se tomu kdysi tradiční evropské křesťanské hodnoty a bývalo tak nějak noblesní o nich aspoň mluvit.