Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, což je útvar Policie České republiky, jehož úkolem je dokumentovat a stíhat zločiny někdejšího komunistického režimu, bylo za totality v Československu minimálně 248 osob popraveno z politických důvodů, kolem osmi tisíc zemřelo ve vězení, 450 při útěku přes železnou oponu a na 654 členů pohraniční stráže bylo zabito. To je téměř deset tisíc mrtvých, čísla však pochopitelně nejsou ani zdaleka konečná, o řadě obětí se dosud neví či jsou nepotvrzené, podle mnohých může být výsledný počet až několikanásobný.

Dále byly stovky tisíc lidí odsouzeny z politických důvodů, desítky tisíc poslány do pracovních táborů či na převýchovu, další stovky tisíc uprchly před režimem do zahraničí, velká část národa měla velmi omezené podmínky pro život, potýkala se s hranicí chudoby, z politických, náboženských nebo jiných důvodů nemohla plně studovat či pracovat, řada lidí byla permanentně sledována, perzekuována a trestána třeba jen za vyjádření názoru. Svoboda slova prakticky neexistovala, nikdo nikdy nevěděl, co si může dovolit veřejně říct a co ne, režim trestal cokoliv, co by mu mohlo třeba jen nepatrně uškodit. Tvrdá cenzura, neexistence podnikání či individuálních svobod, sofistikovaný udavačský systém, ofenzivní východní a protizápadní propaganda, to vše bylo součástí tohoto odporného režimu.

Ten už je sice téměř tři dekády pryč, ale i dnešní generace si z něj odnáší hodně ze své povahy a genofondu – nedůvěřivost, paranoia, strach z neznámého. Čtyřicet let teroru na nás má zásadní vliv i v současné době a s největší pravděpodobností bude mít ještě dalších několik generací.

Ptáte se, proč bychom se měli vracet k té temnější části naší krásné historie, když bychom se nyní měli soustředit spíše na budoucnost? Máte pravdu. A proto je nutné víc než kdy dřív připomínat si hrůzy komunistického režimu. Proč? Protože KSČM, strana kandidující do Poslanecké sněmovny, která má poměrně zásadní volební potenciál, se může po říjnu stát jednou z koaličních stran. Dnešní komunisté klidně mohou sedět v příští vládě a rozhodovat o našich životech. Ano, ti komunisté, jejichž strana formálně i ideově vychází z tehdejší KSČ, která, třebaže pod záštitou Sovětského svazu, měla na svědomí právě všechny zločiny zmíněné v prvních dvou odstavcích.

Komunistická ideologie, resp. její propagace, nebyla po pádu režimu zakázána. Důvodem bylo i to, že se uvolnily poměry natolik, že přicházející svoboda poskytovala i komunistům právo nadále existovat a kandidovat. Zároveň i v novém uspořádání země seděla celá řada komunistů, protože nekomunistických politiků samozřejmě nebylo mnoho. Hodnotit dnes to, zda to byla chyba či nikoli, by nebylo moudré. Situace je taková, že komunisté i dnes existují, kandidují a nebojí se otevřeně vycházet z idejí a činů, které měla dřívější KSČ na svědomí; neštítí se často popírat komunistické zločiny a někdy je dokonce i obhajovat; nemají ani tolik soudnosti, aby se, když už chtějí následovat podobný ideový proud, alespoň přejmenovali a distancovali se tak formálně od předešlého režimu.

A právě tato strana má velkou šanci poměrně výrazně uspět v říjnových volbách. Protože lidé, kteří režim zažili, zapomínají, a zároveň už je tu generace těch, kteří ho nezažili a přijdou k volbám. Duch odporu vůči komunismu a tomu, co tato ideologie nejen ve východní Evropě napáchala, se pomalu vytrácí, čímž komunisté logicky nabírají na síle. Proto je nutné, i s respektováním té filozofie, že bychom se měli dívat do budoucnosti a nikoli do minulosti, připomínat tyto zločiny a dobu temna, kterou jsme prožili. Protože to spolu přímo souvisí: Pokud se na tuto temnou minulost přestaneme ohlížet, začneme zároveň znovu riskovat i temnou budoucnost.