HISTORIE / „Je to špatné, Karle, zatím to nevypadá ani na patnáct let,“ povzdechl si náměstek ministra obrany, generál Bedřich Reicin, prokurátorovi Karlu Vašovi. Ten mu bez jakéhokoliv ostychu nabídl: „Tak mi Bedřichu, řekni, kolik pro toho Píku potřebuješ – patnáct let, nebo rovnou provaz?“

Tak spolu oba muži hovořili krátce po zatčení Heliodora Píky v květnu roku 1948 podle zapisovatelky a Reicinovy sekretářky Ludmily Uhlířové. Komunisté již tehdy drželi moc v Československu ve svých rukou, demokracii vytlačila totalitní zvůle, v níž soudy nerozhodovaly podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale podle příkazu stranického vedení. A generál Heliodor Píka, legionář a hrdina z první i druhé světové války, významný představitel zahraničního protinacistického odboje, vlastenec a demokrat, se ve vykonstruovaném procesu stal její obětí.

Válka mu zamíchala se životem

Narodil se 3. července 1897 do rodiny vesnického koláře Ignáce Píky ve Štítině nedaleko Opavy. Rodina mívala do kapes velmi hluboko, přesto díky odříkání i materiální pomoci mohl Haluš, jak mu doma říkali, jako jediný ze šesti sourozenců studovat. Tohoto privilegia si vážil celý život. Po ukončení české obecné školy zamířil na slavné matiční gymnázium v Opavě.

Do života mu brzy vtrhla první světová válka a proměnila všechny jeho představy o budoucnosti. Na jejím počátku ztratil otce a z gymnázia se stala vojenská kasárna. Tou dobou absolvent šesti tříd proto odešel do Nového Bydžova jako lékárenský praktikant, maturitu složil dodatečně s výborným prospěchem.

Z lékárníka vojákem

Dlouho však v novém působišti nepobyl – už v říjnu 1915 byl odveden k domobraneckému pluku č. 15 v Opavě. V červnu následujícího roku jej odveleli na haličskou frontu, kde o měsíc později přešel do ruského zajetí. Po propuštění se přihlásil do československých legií, bojoval v legendárních bitvách u Zborova i Bachmače, později se přesunul do Francie. Na alsaské frontě se účastnil těžkých bojů v Champagni, na Aisně či u Terronu. 

Do nově zrozené Československé republiky se vrátil jako poručík s několika vojenskými vyznamenáními, uznávaný, ctěný a obdivovaný za svou odvahu a obětavou lékařskou službu v prvních liniích. V nově se rodící československé armádě už zůstal. Bojoval proti polské armádě ve sporu o Těšínsko, účastnil se maďarsko-československé války a pak jej jeho mimořádné vojensko-strategické schopnosti přivedly na vojenskou školu do St. Cyru ve Francii, kde vystudoval pěchotní vojenskou školu a válečnou akademii. Jeho spolužákem byl i pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle.

Když byl na počátku třicátých let jmenován atašé pro Rumunsko a Turecko se sídlem v Bukurešti, uvědomoval si, jaké nebezpečí pro Evropu znamená sílící nacismus a jakou tragédií by mohl v konečném důsledku pro český a slovenský národ být.

Uplatnil se jako zpravodajec i diplomat, utužoval vztahy s rumunským královským dvorem a po mnichovském diktátu podnikl vše pro to, aby se vynikající výzbroj československé armády nedostala do rukou Němců. Prezident Edvard Beneš jej později jmenoval vedoucím odboje na Balkáně se sídlem v Bukurešti.

Na Balkáně pomáhal uprchlým československým vojákům z protektorátu, angažoval je do řad zahraničního odboje a také navázal kontakty s anglickou tajnou službu. Rumunská fašistická Železná garda jej sice zatkla, ale podařilo se mu utéci do Istanbulu, kde pokračoval ve svém boji proti totalitnímu teroru.

Pod tlakem Sovětů

„Sami zástupci SSSR navrhovali už v březnu 1939 Píkovi, aby s nimi spolupracoval – prozatím tajně – nedůvěřovali Angličanům, považujíce je za třídní nepřátele,“ uvádí právník a Píkův obhájce Rastislav Váhala ve své knize Smrt generála. Beneš, ač váhal, nakonec souhlasil, a tak Píka odjel v roce 1941 do Moskvy, kde se stal velitelem nové československé vojenské mise.

Napětí mezi londýnskou exilovou vládou a Moskvou se stupňovalo. Každá strana měla představy o poválečném uspořádání československého státu zcela odlišné. „Zatímco londýnská vláda chtěla navázat na demokracii první republiky, Moskva měla zájem vytvořit z ČSR poslušný satelit své vlastní politiky a ideologie,“ podotýká Váhala. 

Sovětům nesmí být vše dovoleno

Už jen tím, že Píka plnil pokyny exilové vlády, se dostával do konfliktu se Sověty, střetával se i s exilovým vedením československé komunistické strany, která během války sídlila právě v Moskvě. „Sovětům nesmí a nemůže být dáno a dovoleno všechno, oč požádají. Tím bychom se zbavili prostředků, abychom je k politickým závazkům přiměli, až nadejde vhodná doba…“ nabádal Beneš Píku v květnu roku 1941.

Jenže sovětští činitelé na Píkovy námitky, že o politickém uspořádání rozhodne osvobozený národ sám, odpovídali jednoduše: „Jaképak hlasování lidu, až sovětská armáda bude v Čechách, pak všichni budou muset hlasovat pro diktaturu proletariátu.“ Beneše proto Píka upozorňoval: „Nechápají, proč chceme úplnou samostatnost – prý stačí, když nás zaštítí SSSR.“ Jeho varování však nakonec vyzněla do prázdna. 

Píka zformoval v sovětském městě Buzuluk jednotku československé armády z dobrovolníků z tamějších zajateckých táborů. Viděl tak na vlastní oči hlad, krutost, nemoci i špínu, které tam panovaly a zabíjely. Věděl, jak fungují sovětské tajné služby, znal plány na sovětské ovládnutí osvobozených území po porážce nacistického Německa. Navíc měl velmi dobré kontakty mezi vojenskými zpravodaji na Západě. A tím vším se z Píky nakonec stal muž, který by mohl na odvrácenou hrůznou stranu režimu upozorňovat a kompromitovat jej, muž, který musel být umlčen. 

Pověsí mě na první lucerně

Po utichnutí války se Píka vrátil do Prahy, kde se dočkal povýšení na divizního generála a jmenování náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády, obdržel dokonce i dvě sovětská vyznamenání. Když moc v zemi o tři roky později převzali komunisté, uvědomoval si hořce, že národ ani jeho samotného nic dobrého nečeká.

Svému, tehdy osmadvacetiletému synovi Milanovi, který za druhé světové války sloužil u britského královského letectva RAF, se svěřil s tím, že čeká, až jej oběsí na první lucerně. V dokumentu České televize s názvem Akce Generál jeho syn vzpomíná: „Myslel jsem, že to myslí žertem, ale přesně se to splnilo.“

Nejprve jej odeslali na nucenou zdravotní dovolenou. Během ní Píka podstoupil operaci žlučníku, aby se zbavil bolestí, jež mu dělaly nemilou společnost už za války. Když ho na začátku května 1948 zatýkali tajní agenti, pooperační rána na břiše se mu ještě nestihla zahojit. Rodina o ničem nevěděla. Při návštěvě nemocnice na ně čekala už jen prázdná postel.

Důkazy se musely vyrobit

První výslechy osobně prováděl generál Bedřich Reicin ve zdech vily v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, pak vězně převezli do takzvaného Domečku na Hradčanech, později neblaze proslulého tamějšími krutými vyšetřovacími metodami. Posléze se Píkovým nedobrovolným domovem stala věznice na Pankráci a nakonec plzeňské Bory.

„Právní podklad k zatčení a vazbě neexistoval. Bylo třeba jej vykonstruovat, pečlivě vymodelovat důkazy viny,“ zdůrazňuje Píkův obhájce Váhala. „Myslím si, že právě tady začínal mechanismus fungování procesů padesátých let. Zatím nedokonalý, nepropracovaný, ale účinný.“

Osobu, která by dokázala patřičné důkazy „zajistit“, našel Reicin v Karlu Vašovi, prokurátorovi pro vojenské záležitosti u státního soudu. Ironií osudu to byl přitom právě Píka, kdo dříve vyjednal propuštění československých vězňů z gulagu, mezi nimiž nechyběl ani Vaš.

Výslechy ovšem nepřinutily Píku k doznání. „To Vaše tak rozzuřilo, že nechal generála zavřít na tři měsíce do samotky, aby otřásl jeho psychikou. Přístup k němu jsem neměl,“ uvádí Váhala. 

Hlavu vzhůru!

Na podzim téhož roku si přišli dva agenti Obranného zpravodajství i pro jeho syna Milana a zatkli ho za údajné plánování únosu Heliodora Píky a špionáž pro britskou tajnou službu. Milan Píka později pro projekt Paměť národa vzpomínal, jak mu jeden bachařů prozradil, že jeho otec sedí ve stejném bloku pankrácké věznice. Při vězeňské rozcvičce na dvorku pak Milan vykřikoval pokyny na cvičence: „Hlavu vzhůru! Vydrž! Dýchat z hluboka!“

Otec ho slyšel. „Můj nejdražší… Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu, klidu a v posledních dnech nesmírnou mravní oporou,“ psal mu v motáku. V jiném zase zdůrazňoval svou nevinu: „Můj nejdražší… znovu opakuji, že jsem zcela nevinen. Zdůrazňuji, že protokoly jsou nepravdivé, formuloval je dr. Vaš, zkomoluje skutečnosti, obsah smysl a formulace je tendenční výmysl dr. Vaše…“

Soudní líčení s Heliodorem Píkou nakonec trvalo pouhé tři dny. Na základě neúplných výpovědí svědků, falešných a zmanipulovaných důkazů soud 28. ledna roku 1949 rozhodl o vině ze zločinů vojenské zrady a zneužití služební moci a vyřkl trest smrti provazem.

Rozsudek tvrdí, že Píka „koncem roku 1940 v Istanbulu, od r. 1941 do konce roku 1945 v Moskvě, na jaře roku 1946 v Londýně a konečně v období 1945 až 1948 v Praze vyzradil exponentům Intelligence Service, tedy cizí moci, přímo skutečnosti, opatření a předměty, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky“.

Během svého působení v SSSR měl podle soudu uvádět „nepravdivé skutečnosti o činnosti velvyslance Fierlingera v Moskvě, o československé jednotce v SSSR a poměrech v SSSR, vnitřní i vojenské situaci v SSSR v úmyslu, aby poškodil zájmy ČSR i bojové úsilí druhého odboje a jejího spojence SSSR“ a také „úmyslně systematicky kladl překážky organizaci boje za osvobození ČSR, a to jednak bržděním jejího materiálního vybavování, jednak odkládáním a mařením odesílání československých parašutistů na území ČSR sovětskými orgány, tudíž za války způsobil škodu branné moci, vojenským podnikům republiky a jejímu spojenci“.

Až na dno zrady

Veřejnost měla o spravedlnosti trestu přesvědčit brožurka s názvem Až na dno zrady, kterou sepsal Reicin pod pseudonymem Josef Bartovský. Stojí v ní například: „Budiž i proto toto líčení názorným poučením pro dělnickou třídu, jak ona má, jakožto vládnoucí třída, pečovat o svůj mocenský aparát. Budiž tato temná historie poučením pro všechen náš lid, jak je třeba být na stráži před úklady reakce a jak je třeba pečovat i o naši armádu, aby se již do jejích řad nikdy nevloudili nepřátelé lidu, pokroku a socialismu.“

Marná byla zmateční stížnost obhájce Váhaly z ledna 1949, marná byla intervence u prezidenta Klementa Gottwalda. Generála Píku převezli v březnu toho roku na plzeňské Bory a 20. června si z úst předsedy vojenského senátu vyslechl, že rozsudek bude vykonán zrána následujícího dne.

Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti

Přesto si zachoval klid a hrdost. Poslední noc trávil se synem Milanem a obhájcem Váhalou, rozmlouval s nimi, vzpomínal na svou rodinu, přijal pomazání od kněze a napsal dopis na rozloučenou. „Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji,“ psal. „Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení.“

„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu,“ pokračoval. „Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu.“

„Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše ‚credo‘ – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali?“ ptal se závěrem. „Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!“

Umírám jako voják

Časně zrána 21. června 1949, přesně před 75 lety, požádal syna, aby otevřel láhev šampaňského a připil na budoucnost lepší, spravedlivější Československé republiky. „Umírám jako voják,“ pronesl. Ve své generálské uniformě poté sešel na dvorek borské věznice. „Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa,“ zněla jeho poslední slova.

„Nato v 6,05 hod. byl odsouzený předán mistru popravčímu k výkonu trestu. Po provedené exekuci hlásí v 6,08 hodin mistr popravčí, že poprava byla provedena. V 6,15 konstatuje úřední lékař u popraveného smrt udušením,“ stojí v zápisu o výkonu popravy. Justiční vražda byla dokonána, cesta k politickým čistkám vydupána. 

A jeho vrahové? Bedřich Reicin spadl do „stroje smrti“, který sám pomáhal uvést do pohybu – v roce 1952 se stal obětí v procesu s Rudolfem Slánským. Zato Karel Vaš, jehož jméno po roce 1948 figuruje u více než dvou stovek tvrdých trestů ve vykonstruovaných procesech a nese vinu za více než dvacet justičně zavražděných lidí, potrestán nikdy nebyl.

„Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový profesionální důstojník, zasloužil se o budování armády a tak dál. Na druhé straně zradil,“ stál si za svým téměř devadesátiletý Vaš v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2007. Vaš. Sice po roce 1989 čelil žalobě pro trestný čin vraždy a Městský soud v Praze ho poslal na sedm let do vězení, avšak odvolací Vrchní soud v Praze verdikt zrušil a trestní stíhání kvůli promlčení zastavil. Zemřel v roce 2012 ve věku 96 let.

Milane, nemsti se

Během Pražského jara v roce 1968 vojenský soud v Příbrami zrušil rozsudek nad Píkou z roku 1949, „protože nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán“. Trvalo však ještě dalších více než dvacet let, než se jméno generála Heliodora Píky dočkalo plné občanské a historiografické rehabilitace. Prezident Václav Havel mu navíc v roce 1991 udělil in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války.

Dnes jeho jméno bývá připomínáno jako symbol odporu proti totalitě a nespravedlnosti, památku generála připomínají pamětní desky a města napříč republikou po něm pojmenovávají svá ulice či náměstí. Poslední Píkovo přání se tak přece jen naplnilo, alespoň tedy podle toho, jak na loučení s ním vzpomínal syn Milan: „Naše poslední slova – prosil mě – Milane, nemsti se. Právě naopak: buď spravedlivý k lidem, snaž se odvrátit rozkol, snaž se o dorozumění a starej se o maminku. A prosím tě, až přijde vhodná doba, očisti moje jméno.“