Masová hysterie, která zachvátila českou veřejnost a česká média v souvislosti s imigrační vlnou, začíná nabývat forem, že na člověka jde opravdu strach. Musím říci, že za svůj život jsem žádné podobně spontánní a přitom odpudivé masové hnutí nezažil. A nejde jen o krajní divoké podoby, gejzíry, které tryskají na internetu, kupříkladu na internetových stránkách Jana Šinágla. Je pozoruhodné, že se vlna šíří zejména v okruhu mohutné gravitace Andreje Babiše, ale i o to, co se píše v celostátních novinách, jež si za Starých pořádků (prvních 25 let polistopadového demokratického režimu) udržovaly jakýsi standard a zdrženlivost.
V Babišově Mladé frontě Dnes chválí šéfredaktor Plesl prezidenta Zemana za to, že svými ráznými výroky na adresu imigrantů zachraňuje náš politický systém a staví hráz „proti rizikovým politickým nováčkům“ typu Martina Konvičky („Zeman zachraňuje systém“, MfD 4. srpna). Přitom ovšem, jak z článku vyplývá, pan Konvička Jaroslavu Pleslovi neleží ani náhodou tak v žaludku jako „láskou k bližnímu se zalykající městští liberálové“ (slušný člověk zjevně musí být vázán na rodnou venkovskou hroudu) a „přední političtí komentátoři“, kteří naříkají, že se zhroutil systém tradičních politických stran, že jsou voliči idioti, že rozhodly nízké pudy, že se tu nedá žít, že nepatříme do civilizovaného světa, že si nezasloužíme demokracii. (To je pozoruhodné, něco podobného napsali přede dvěma lety o mně, aniž by mne ovšem byli jmenovali a aniž by se pod to byli podepsali, v Respektu.)
Miloš Zeman je podle Babišova šéfredaktora „nejdéle politicky aktivní a zároveň nejúspěšnější představitel polistopadového establishmentu“, který „čte nálady ve společnosti naprosto přesně a navíc umí předvídat vývoj zásadních událostí, minimálně krátkodobě“. To je významné, protože „odtrhnou-li se představitelé „tradičních stran“ od toho, čím žije velká část společnosti, najdou si tito voliči nové reprezentanty“ podle „zákona nabídky a poptávky“, který funguje naprosto spolehlivě.
Jsem přesvědčen, že podobné krédo jako pan Plesl vyznává v naší společnosti leckterý novinář, většina těch lidí se ovšem na rozdíl od pana Plesla pod ně pořád ještě stydí podepsat. Voliči nejsou idioti, jen se mohou mýlit, každý z nás se může mýlit. Idioti – a případně i darebáci – jsou ti politici a ti žurnalisté, kteří se nezabývají ničím jiným, než že „čtou nálady ve společnosti“ a přizpůsobují se jim podle zákona nabídky a poptávky. Běda tomu, skrze koho přichází pokušení. Když například společností zmítá nereflektovaná a politicky zhoubná nenávist, je povinností slušného člověka se „odtrhnout“ a postavit se proti. Demokracie nestojí na tom, že politici – a potažmo novináři – musí dělat to, co chce lid, a říkat to, co chce lid slyšet.
Politik, publicista a vůbec každý, kdo chce něco veřejně prosadit, musí jen věřit, pokud je demokrat, že lid je schopný dát se dříve či později přesvědčit o správné věci a že on má povinnost na základě toho psát a jednat.
Demokracie je totiž věc víry. To je důležité zejména v krizových okamžicích, jako je právě tento. Pan Plesl považuje za projev Zemanova bystrozraku například to, že „zcela přesně označil dění na Ukrajině za chřipku, zatímco muslimský stát za rakovinu“, protože dnes mu svými slovy a činy dávají za pravdu lidé jako David Cameron či John Kerry. Nebudu se teď zabývat tím, zda pan Plesl, pokud jde o pana Camerona či pana Kerryho, náhodou nekecá, to nechám na znalcích anglosaské politiky. Ale tvrzení pana Zemana je zavádějící a nesmyslné, navíc účelově, protože se snaží zastřít tím, co momentálně upoutává největší zájem veřejnosti (muslimský stát), to, co je pro nás v našem nehostinném koutě světa nebezpečí číslo jedna, protože ho máme (respektive hlavní aktér ukrajinské krize, ruský prezident Putin, má nás) přímo pod nosem. Tak to je a tak to zůstane, i kdyby panu Zemanovi zrovna teď dávalo za pravdu milion Cameronů a milion Kerryů.
Jinou strategii v přiživování celospolečenské hysterie zvolili ve shodou okolností rovněž Babišových Lidových novinách. Blahoslav Hruška chválí Zemana jen tak na půl úst („jedna z jeho invektiv má přitom hluboce pravdivé jádro“, totiž výzva „pokud se vám to nelíbí, běžte pryč“). „Běžencům“ ostatně ani nejde o nic jiného, chtějí „do Německa, kde na ně čekají příbuzní a kamarádi a také možnost najít si práci a bydlení. Nikoli tedy jen štědré sociální dávky, jak ve svých poplašných zprávách donekonečna omílá ČTK“. Nechat migranty svobodně proudit do Německa znamená rovněž respektovat jejich lidská práva i unijní legislativu, dovozuje tamtéž ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek. (Pan Rozumek by rád v té souvislosti prosadil i jisté personální změny na ministerstvu vnitra, totiž „aby byli konečně vyměněni odpovědní úředníci ministerstva vnitra, kteří mají 20 let pocit, že stojí nad zákonem“ – to zjevně spadá do rámce babišovského procesu očisty: „pětadvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli“. Ano, každou reformu musí provázet personální čistky.) A „nechte je běžet“ odpovídá nejen tužbám migrantů, lidským právům a unijní legislativě, touží po nich a potřebuje je i německá společnost, jak v rovněž v LN dovozuje její mluvčí, německý aktivista Markus Pape: „U německých parlamentních stran je dosud nevídaný konsensus: přijmout uprchlíky z Asie a Afriky… Ekonomicky prosperující Německo dnes nutně potřebuje nové pracovní síly. Podle staletých zkušeností ten, kdo byl ohrožen na životě a přišel takřka o všechno, má velikou motivaci pracovat a vytvořit hodnoty.“
Masová hysterie je semeništěm nejrůznějších hloupých a nekalých, politicky účelových nápadů. To, co z ní může jako první vyrůst a vlastně pomalu roste, je další destrukce české demokracie, už tak vážně poškozené „protikorupční revolucí“. Reálně hrozí, že vznikne situace, v níž bude veřejná kritika toho, co účelově rozlícená veřejnost odmítá, ztížena na nejvyšší míru: to je nutný a dostačující předstupeň k proměně naší země v policejní stát.
O těchto věcech je třeba veřejně diskutovat, dokud to ještě jde. Klíčová věc je v první řadě nikoli zastavit migraci, což je těžký a dlouhodobý úkol a nezáleží jen na nás, nýbrž učinit přítrž hysterii, která je náš problém a její řešení je v naší kompetenci. Chtěl bych tedy v tom rámci zformulovat aspoň pár tezí pro slušnou a realistickou politiku v mezinárodní krizi, uprostřed níž se naše už tak dost destabilizovaná země právě ocitla:
Za prvé, migrace obyvatelstva sama o sobě je samozřejmá a přirozená věc. Je to nutný průvodce svobody.
Za druhé, povinností bohatších a pokročilejších společností je pomáhat slabým, ohroženým a trpícím.
Za třetí, nynější migrační tsunami je problém, s nímž se musíme nutně vyrovnat, protože nám výhledově znemožní vůbec někomu pomoci; sobě uškodíme a jiným nepomůžeme.
Za čtvrté, můžeme ho vyřešit jen spolu s dalšími státy západního společenství a v první řadě v rámci EU, a s ohledem na jejich (a samozřejmě i naše) zájmy. Pokud nezbytná solidarita se spojenci naráží na stávající unijní legislativu, má solidarita přednost. A ne, že nedokonalou unijní legislativu zneužijeme k tomu, abychom se ke spojencům chovali jako čuňata.
Za páté: naši klíčoví spojenci jsou všeobecně i v této konkrétní věci USA (nemluvím teď jen o EU) a Spolková republika Německo.
Za šesté: nemůžeme zvolit takové politické řešení, kterým bychom ohrozili naše demokratické vnitropolitické uspořádání (už tak je v dost dezolátním stavu).
Za sedmé: pokud v nouzi zradíme své spojence a rezignujeme na civilizované uspořádání vlastní společnosti, nestaneme se obětí islamismu, ale nebudeme ani suverénnější, ani bezpečnější. Pokud to uděláme, sežere nás, jako ostatně naposled, Rusko.
Bohumil Doležal
5. srpna 2015; psáno pro Svobodné fórum
