Když nevíš kudy a kam, vytáhni ze skříně abstraktního bubáka. Dnes se straší periférií, kde Česko údajně skončí, nebude-li bezvýhradně následovat hlavní proud evropské integrace. To není racionální evropská politika.

Pro český proevropský diskurz oním bubákem tradičně byla domnělá nedokonalost české politiky, před kterou měla veřejnost zachránit evropská integrace přinášející lepší civilizační normy a úspěch. Trvalá finanční, migrační a zahraničně-politická krize tento étos vyčerpala. Rychle se ale objevila náhražka – strašení periférií, kam se prý Česko posune, nebude-li sledovat hlavní proud integračního vývoje.

Promluvy proevropských aktérů tak definují iracionální hrozby vytěsnění a úpadku. Týká se to zejména diskuze o flexibilní integraci jako budoucnosti fungování Evropské unie. Co na tom, že jde o více než třicetiletou realitu. Co na tom, že se zvyšující se rozmanitostí zájmů, které logicky vyplynuly z rozšiřování (ale také z nárůstu funkcí EU), se pravděpodobně jedná o jediný střednědobě udržitelný způsob, jak může Unie fungovat.

Budiž, v konceptuální debatě má snad určitá míra normativity a iracionality své místo. Strašení zaostalostí a „členstvím druhé kateforie“ se ale týká i konkrétních politických rozhodnutí, u nichž by se dala očekávat srozumitelná a racionální argumentace. Neděje se tak.

Jsme bez eura nahraní?

Posledním tématem, u něhož strach z odsunutí na periferii probublává jako hlavní (ne-li téměř jediný) argument, je vztah České republiky ke společné měně. Předseda vlády Bohuslav Sobotka minulé úterý na sněmu Hospodářské komory řekl, že Česká republika by měla stanovit pevný termín vstupu do eurozóny a že je v českém zájmu euro přijmout. Jako hlavní důvod explicitně uvedl právě obavu z toho, že eurozóna se bude rychle integrovat a že hrozí, že se Česko ocitne na periferii. K rychlé integraci by podle Sobotky mělo dojít po francouzských a německých parlamentních volbách.

Pomineme-li otázku, kde v sobě Sobotka objevil věštecké vlohy (neb nikdo neví, jak oboje volby dopadnou a k čemu v evropské integraci povedou), nabízí se úvaha, jak chce premiér abstraktní motiv odsunu na periferii „prodat“ občanům. A do jaké míry je vůbec relevantní. Řada empirických výzkumů totiž ukazuje, že hlavní důvod podpory evropské integrace je její vnímaná výhodnost. Civilizační, normativní a jiné vznešené důvody hrají velmi omezenou či marginální roli.

To znamená, že pokud spolu se stanovením termínu přijetí eura nezačne vláda vysvětlovat, v čem je to pro Čechy výhodné, prokáže integraci medvědí službu. A myslet si, že euro lze přijmout bez stabilního souhlasu veřejnosti, to už je úplná sabotáž.

Racionální důvody neexistují

Bohuslav Sobotka – bohužel pro něj – pádné racionální důvody, které by euro v Česku pádně prodaly, nemá. Protože v současné kondici eurozóny jednoduše nejsou. Není třeba vytahovat otřepané floskule typu „dluhová unie“ či „líní Řekové“, aby bylo patrné, že krize eurozóny se od svého propuknutí nikam zásadně nepohnula a že eurozónu trápí stejné systémové a strukturální problémy, jako stály u jejího počátku a na které mimochodem už před jejím spuštěním upozorňoval například Václav Klaus.

Ten mimo jiné poukazoval na nutnost ustavit transferovou unii jako důsledek společné měny. Permanentní transfery neboli hrazení dluhů států typu Řecka by se velmi rychle po vstupu do eurozóny týkaly také České republiky. Jenže tyto „přízemní“ důvody čeští obhájci členství v eurozóně pro samé strašení periferií nevidí. Či vidět nechtějí.