HISTORIE / Po vyčerpávající cestě přes Alpy se před skupinou italských mistrů konečně otevírá cíl jejich putování – tajuplné a hluboké šumavské hvozdy. Doufají, že tajemství řemesla, které s sebou přináší, jim zabezpečí klidný domov v této cizí krajině. Jenže drsný život na Šumavě se brzy ukáže být nad síly poloviny z nich.

Je průhledné, pevné a už od dob svého zrodu velmi žádané. Bývá jednoduché i zdobené, běžné i fascinující. Sklo. Kouzlo jeho výroby odhalili už starověcí Egypťané či Mezopotámci v dobách sahající až k polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Staří Římané se na svět venku dívali ze svých domů skrze skleněná okna a připíjeli si bohatě zdobenými poháry.

Středověké kostely a katedrály zdobily pestrobarevné vitráže z barevných sklíček a olověných pásek, od 15. století si sklo našlo cestu do oken paláců radnic a bohatých domů. Blyštila se v nich zrcadla, sklenice, lustry. Postupně se probojovalo nejen do domácností většiny lidí, ale stalo se i součástí architektury, průmyslu i moderních technologií. A svého času se velkému věhlasu těšilo i české sklo. Historie toho šumavského se táhla více než šest set let.

První sklárny se u nás zrodily už okolo poloviny 13. století, a to v Lužických horách, Krušných horách, v Orlických horách či právě na Šumavě. Tamější hluboké lesy totiž nabízely vše, co bylo k jeho výrobě nezbytné – spoustu dřeva, kvalitní křemen i vápenec a dostatek pracovní síly.

Sklárny rostly jako houby po dešti

Hutě se stavěly vždy v bezprostřední blízkosti lesů. Jakmile těžba dřeva příliš daleko posunula hranici lesa, přestěhovala se i sama sklárna o kus dále a zpravidla i o kus výše. Vymýcená místa pak sloužila jako políčka k obdělávání pro všechny odvážlivce, kteří se rozhodli v drsném kraji žít. Sklářství tak houževnatě překreslovalo mapu Šumavy a podílelo se na jejím zalidnění.

Skláři pilně zdokonalovali svůj um, jejich výrobky byly stále kvalitnější a také žádanější. Už ve druhé polovině 14. století tak převyšovaly sklářské produkty z ostatních středoevropských zemí. „Nebylo to již nežádoucími nečistotami do zelena až do hněda sytě zabarvené tzv. lesní sklo, ale sklo jen slabě zbarvené do žluta nebo do zelena,“ podotýká český sklářský historik Antonín Langhamer. A dodává: „Jeho produkce se stala neodmyslitelnou součástí evropské sklářské kultury, ale s příznivým ohlasem na ni se setkáváme i ve Spojených státech, Japonsku i jinde.“

Kromě foukaných skleněných výrobků a zrcadel posílaly šumavské sklárny do světa i drobné skleněné korálky, nazývané jako páteříky. Lidé jim tak říkali podle prvních slov otčenáše „Pater noster qui es in caelis… (Otče náš, jenž jsi na nebesích…)“, neboť tyto korálky sloužily především k výrobě růženců. A ty nemohly chybět v žádné křesťanské rodině u nás ani ve světě. Korálky se používaly také jako platidlo až v daleké Africe nebo Mexiku.

Zručný sklář takových korálků zvládl vyrobit i pět tisíc za den. Ty se pak plnily do sudů po dvě stě tisíci kusech, které se naložily na formanské vozy. Po soustavě středověkých obchodních cest, od 16. století zvané jako Zlatá stezka, pak putovaly koňské povozy se skleněnými produkty z jižní části Šumavy až do Pasova k těm nejnáročnějším zákazníkům.

Křišťálové sklo z Čech předčilo i to benátské

Kromě korálků se na Šumavě rodily i běžné poháry, sklenice na pivo a víno, lahvičky na šňupavý tabák, flakonky, okenní terčíky, tabulové sklo či křídové sklo, jemnější brýlová sklíčka, skla do hodinek, knoflíky a lustry. V Müllerově sklárně na Šumavě spatřilo také v 17. století světlo světa české křišťálové sklo. Ozdobené brusem, ornamentální nebo figurální rytinou, svou kvalitou dokonce zastínilo do té doby bezkonkurenční hutní sklo z Benátek.

České sklo proto bývalo mnohdy i trnem v oku zahraničním konkurentům. Bavorský sklář Sebastian Höchstetter už na sklonku 16. století volal po zákazu dovozu s tím, že se sklářskými výrobky z jeho huti byli vždy všichni spokojeni, „nyní ale zlí lidé raději kupují sklo z Čech“. Hned třikrát během 17. století se nesměly české korálky dokutálet ani do Benátek. Tamější skláři si zoufali, že jim klesají zisky, protože česká skla „jsou hezčí, setkávají se s lepším přijetím u veřejnosti, což nás uvádí hluboce v zoufalství“.

Sklo živilo tisíce šumavských rodin, a to i mimo samotnou huť – lidské síly bylo zapotřebí při těžbě a úpravě nezbytného křemene či dřeva, při výrobě takzvaného potaše (německy flus) z dřevěného popela, při rozvozu výrobků po Čechách i po Evropě. Vedle větších skláren se rodily sklářské hospody, protože zkrátka u horkých pecí byla velká žízeň. A na Šumavě v 18. století žhnulo více sklářských pecí než v celém zbytku země. V pilném provozu tu fungovalo na šedesát pět hutí a sklářské řemeslo se těšilo velké vážnosti mezi lidmi.

Z ostrova nesměli pryč

Tím nejznámějším centrem sklářství pro svět nicméně vždy byly a zůstaly Benátky. Zručnost tamějších mistrů byla legendární. Nebezpečí požárů zahnalo benátské skláře už v roce 1291 na ostrov Murano. A tajemství výroby zdejšího skla, perel a lustrů nikdy nemělo opustit jeho břehy. Místní skláři, kterých tu například na přelomu 15. a 16. století žilo zhruba osm tisíc, se těšili četným privilegiím, dostávali dobře zaplaceno a byli ctěnými občany.

Zároveň ale nesměli ostrov nikdy opustit a nejen nad nimi samotnými, ale i nad jejich rodinami stále visela hrozba smrti. Z jejich talentu, zručnosti a znalosti jedinečných technologických postupů při výrobě skla inkasovala Benátská republika velké peníze. A kdyby se kdokoliv pokusil o útěk nebo nedržel jazyk za zuby, zaplatil by životem.

Vydal se za konkurencí

Přesto se majiteli prášilského panství, hraběti Josefu Janu Maxmilianu Kinskému, podařilo v druhé polovině 18. století přivést na Šumavu i benátskou stopu. Po složitých vyjednáváních a vyplacení tučného obnosu si směl vzít s sebou na práci hned šestnáct benátských sklářů. Ti tak nechali za sebou moře i slunce a vyrazili vstříc šumavské krajině, aniž měli ponětí o tom, jak drsná a nehostinná umí být.

Když z benátské laguny po nekonečné cestě přes Alpy dorazili v roce 1770 do šumavských hutí v Nové Studnici a na Hůrce, netušili, co je čeká. Na takovou zimu a mráz nebyli zvyklí ani připravení, sníh nemilosrdně přikrýval krajinu i půl roku, jídla k zahřátí bylo poskrovnu. Hned první zimu polovina benátských sklářů nepřežila, vysílením z mrazů i nemocemi.

Sklárna na Hůrce se přesto díky benátskému vlivu brzy proslavila a zrcadla z Čech dobývala svět. „Majitelé hutí, rodina Abelů, měli dokonce v italském Janově dvě vlastní obchodní lodě, na kterých šumavské zboží putovalo k zákazníkům do daleka,“ vypráví spisovatel Emil Kintzl ve své publikaci Zmizelá Šumava. „Taková byla tehdy po skle poptávka a skláři z Murana byli Kinského geniální obchodní majstrštyk.“ Jeden z sklářů jménem Gregori zůstal věrný drsnému kraji i svému řemeslu, a tak sklářské umění s benátskými kořeny i italské jméno přecházelo v oblasti z pokolení na pokolení.

Sklárny se vylidňovaly

Nad šumavskými sklárnami se ale přesto postupně začalo smrákat. Dřeva ubývalo, zvláště toho bukového, nezbytného k výrobě potaše. Drahé topení dřevem prodražovalo výrobky, konkurence byla nemilosrdná. Navíc Vchynicko-Tetovský kanál budovaný na samém sklonku 18. století sice umožnil efektivní dopravu dřeva ze Šumavy do vzdálenějších míst, ale zároveň se tak využívání dřeva jako paliva v hutích ukázalo jako krajně nehospodárné. Celé sklářské rody se smutkem opouštěly Šumavu a odcházely za obživou do severních Čech, kde se tradice tohoto řemesla udržovala.

Šumavské sklárny pomalu vyhasínaly. Názvy šumavských míst, vesnic i někdejších osad ale připomínají slavnou sklářskou historii dodnes – třeba Flusárna, Sklenáře, Sklenářova Lhota, Skelná huť, Skláře, Gerlova Huť, Ferdinandova Huť či Pamferova Huť. Krásu šumavského skla lze stále obdivovat v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, v Sušici nebo v klatovském Pavilonu skla PASK. A když budete mít štěstí, na šumavských místech, kde stávaly hutě, se dají najít nejen úlomky barevného skla, ale také torza nebo výjimečně i celé skleněné korálky.