Osmého března nastoupíte do Charity České republiky jako koordinátorka charitního projektu Young Caritas Challenge. V kanceláři globálního rozvojového vzdělávání je chaos. Všichni neustále na telefonu. Koordinace odjezdu kamionů s humanitární pomocí, nábor dobrovolníků na pomoc Odborům azylové a migrační politiky, na pomoc do Kongresového centra a nevím co všechno. Celé patro Vladislavovy 12 v Praze na Novém Městě je vzhůru nohama. Pořád někdo volá a chce pomáhat, firmy, jednotlivci, všichni chtějí něco darovat, ale kam to dát? Jak to dostat tam, kde to bude potřeba? Vedoucí oddělení Šárka Prošková v pátém měsíci těhotenství visí na telefonu i celý den v kuse. Taky se to musí fotit, s logem Charity a dělat tomu PR. Sháníme sklady. Řidiče. Auta.

Nabíráme dobrovolníky, každý den máme několik pohovorů, zasmluvňujeme, podepisujeme etický kodex, překládáme smlouvy do ukrajinštiny, snažíme se krotit nezlomné ukrajinské dobrovolnice, které s plnými úvazky chtějí chodit pomáhat každý den. Čeští dobrovolníci a české dobrovolnice jsou na tom podobně. Povětšinou studenti středních a vysokých škol s nabušeným rozvrhem, také pracující lidé, kteří chtějí všechen volný čas věnovat pomoci. Snažíme se je brzdit, ale zároveň je opravdu moc, moc potřebujeme. Ale už teď víme, že to bude běh na dlouhou trať a že teď všichni sprintujeme. Nejsme unavení, v pauzách na cigaretu, které nikdy neproběhnou bez vyzvánění telefonu někoho z nás, se s projektovou manažerkou Young Caritas Petrou Cmárovou bavíme o adrenalinu a dopaminu a o tom, co budeme dělat, až nám dojde. Chceme, aby se naši dobrovolníci šetřili, ale sami to taky nedokážeme. A to je teprve začátek.

Patnáctého března na první týmové poradě řešíme, co můžeme udělat my. „My“ znamená oddělení globálního rozvojového vzdělávání neboli Young Caritas. Ale „my“ znamená především nás, kteří máme všichni úvazky na úplně jinou činnost. Takže potřebujeme lidi. Aha, z čeho je zaplatíme? Klíčová otázka je, co vlastně bude nejvíc potřeba, až budou všichni běženci zaregistrovaní a ubytovaní.

„Já jsem tam řekl, že jestliže sem jdou ženský s dětma, tak budou potřebovat ty děti někam dát, aby mohly začít pracovat…“ říká metodik Václav Šneberger.

Dále čtěte

Jarní fejeton: Proměny pana Černého a příliš dlouhý, šišatý stůl

K domu s novým výtahem, kterému přimontovali šachtu na průčelí a zasklili ji zrcadly už loni před Vánoci, přijela velikánská,…

Takže adaptační skupina pro děti, takže školka. Řešíme, kde a hlavně jak. Je jasné, že včera bylo pozdě. Děláme na tom v podstatě úplně všichni. Zažádat o granty, zjistit podmínky, sehnat učitelku. Sehnat asi tak tisíc různých blbinek – hračky, sedátka, stoupátko do koupelny, dětské prkýnko, plastové nádobí a hlavně prostor.

Hned druhý den oslovujeme městkou část Praha 1. Chtějí pomoct. Než se „zprocesuje“ schůzka, kde se domluvíme, že my zařídíme lidi a program a oni dají místo, uběhnou tři dny. Uplyne další týden, než se na nějaký prostor můžeme jít podívat. A pak čekáme. Mezitím stále posíláme desítky kamionů na Ukrajinu a desítky dobrovolníků týdně na potřebná místa. V přízemí budovy, kde za normálních okolností je informační centrum a které všichni zaměstnanci sídlící ve Vladislavově využívají jako zasedačku, se hromadí darované boty, dary jsou i všude na chodbách a ve všech kancelářích. Nestíháme to třídit a distribuovat, když se to stane, druhý den jsou tam krabice znovu, jen od jiného dárce.

Děláme na tom opravdu úplně všichni. Asistentka generálního sekretáře Klára Vašnovská, Michaela Moravcová z HR a nevím, kdo všechno ještě, nemám čas se zorientovat v tom, kdo má vlastně jakou pozici.

Pořád čekáme. Už máme učitelku. Je šestého dubna. Každý další den čekání znamená obrovské zdržování něčeho, co se mělo stát už před několika týdny – vrácení dětí do alespoň trochu přirozeného režimu a uvolnění rukou jejich matkám.  Devátého dubna máme zapsaných čtrnáct dětí a další musíme odmítat.

„Tak já jsem jednou na chodbě řekl čtyři sprostý slova a řekl jsem – bude to tady dole,“ vzpomíná Václav Šneberger. „Jak myslíš v infocentru? To je šílený, není to na to vůbec uzpůsobený, a navíc to jako zasedačku používá celej barák. To je úplně nereálný,“ namítá Lucie Konvalinková, koordinátorka a PR specialistka Young Caritas. Nutno dodat, že to byla právě Lucie, která hned po schválení tohoto šíleného plánu makala jak o závod, aby se to, co všichni považovali za nereálné, realitou stalo.

Sedíme v kanclu. Václav Šneberger stojí u flipchartu a kreslí hřiště. Nikdy jsem nebyla na fotbale, natož abych věděla, jak fungují strategické porady trenérů s týmem. Naše učitelka Kateryna je v bráně, v obraně Lucie a Petra. Jsem určena jako libero. Ten meeting mě děsně baví. Funguje to. Víme, co máme dělat a že toho je hodně. Takže žádný dlouhý vykecávání, zápas začíná.

Dále čtěte

Dodávky zbraní Ukrajině: Co ukrajinská armáda už ze Západu dostala a o co by ještě stála

Zprávy o západních dodávkách těžké výzbroje Ukrajině většinou prosakují do médií po kapkách. Zaniká tak celkový obraz postupně sílící vojenské…

Je středa, třináctého dubna. Otevíráme školku v infocentru Charity České republiky ve Vladislavově ulici na Novém Městě v Praze. Od našeho meetingu uběhl přesně týden. Tenhle zápas končí.

Akce kulový blesk s krycím názvem Středa nám chutná byla úspěšná.  Čeká nás další, a to vzápětí. Stihneme si ale aspoň dát pivo a namasírovat svaly. Místo řvoucích fanoušků nás hecují šťastné obličeje dětiček, když se válí po velkých pěnových puzzlích. Je to 1:0 pro tým Young Caritas. Zvládli jsme to.

Mgr. Aneta Fodorová je divadelnice a autorka zaměřující se na participativní umění, aktuálně se angažuje v multižánrové umělecké platformě Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filosofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.