Andrej Babiš (ANO) a maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády ČR / se souhlasem
S více než třicetiletým odstupem je zjevné, že půlstoletí totalitních experimentů rozvrátilo středoevropská národní společenství mnohem víc, než se po pádu komunismu zdálo. Ukazuje se, že odpor proti totalitarismu, tedy nejprve nacismu a pak komunismu, sám o sobě neměl pozitivní přesah a neobsahoval představu moderní demokratické alternativy.
Nesmyslné vánoční výlevy českého prezidenta Miloše Zemana, dnes už otevřeného škůdce vlastní země, agresívní rétorika polského vicepremiéra Jarosława Kaczyńského, obviňujícího novou německou vládu z úmyslu přeměnit Evropskou unii na „německou čtvrtou říši“, hřímání maďarského premiéra Viktora Orbána o historických křivdách, kvůli kterým je nutné vyhánět ze země Středoevropskou univerzitu a omezovat politickou opozici i svobodu tisku, slovenská politika desítky let kontaminovaná organizovaným zločinem.
Vítejte ve střední Evropě dvacátých let jednadvacátého století.
Středoevropské národní státy procházejí už od svého vzniku v roce 1918 krizí identity, která trvá dodnes. Přes historicky nevídaný materiální pokrok i vzrůst obecné vzdělanosti příliš často připomínají zaseknutou gramodesku opakující pár not či slov bez kontextu a smyslu.
Dvacet let nestačilo
Pouhých dvacet let mezi světovými válkami bylo dobou naprosto nedostačující k vybudování jakéhokoliv mezinárodně respektovaného státního tvaru. Neživotaschopné pomnichovské Československo se na jaře 1939 rozpadlo na vazalské přídavky hitlerovské Říše. Německá a sovětská okupace v září téhož roku zničily – jakoby v opakování historických klišé z předchozích staletí – polskou státnost jako takovou. Maďarsko, které ani nemělo čas vzpamatovat se ze ztráty území po trianonském míru, slepě následovalo tupou a sebevražednou linii nacionálně socialistické agrese.
Následná sovětská okupace jen o pár let později posunula celé území Polska o stovky kilometrů na západ, pomohla vyhnat ze střední Evropy více než dvanáct milionů Němců a ve všech „osvobozených“ zemích nastolila služebné stalinistické diktatury. Klid a mír byly podle potřeby udržovány trestnými výpravami sovětské armády – v roce 1953 při potlačení protestů v Berlíně, v roce 1956 v Maďarsku, v roce 1968 v Československu.
Ještě na začátku osmdesátých let polská armáda raději formálně zbavila polské komunisty moci a vyhlásila v celé zemi výjimečný stav, jen aby zabránila sovětské invazi k potlačení stále vlivnějšího antikomunistického hnutí Solidarita.
Sovětský svaz stáhl svoje okupační jednotky z celé střední Evropy teprve na začátku devadesátých let dvacátého století. Středoevropské státy dostaly poprvé od svého vzniku v roce 1918 možnost vlastního svobodného rozvoje. Na rozdíl od předválečného období ale existují v míru v mezinárodně uznaných hranicích a s rozsáhlou hospodářskou a politickou pomocí integračních seskupení západní Evropy.
Sto let staré sny
S více než třicetiletým odstupem je zjevné, že půlstoletí totalitních experimentů rozvrátilo středoevropská národní společenství mnohem víc, než se po pádu komunismu zdálo. Ukazuje se, že odpor proti totalitarismu, tedy nejprve nacismu a pak komunismu, sám o sobě neměl pozitivní přesah a neobsahoval představu moderní demokratické alternativy.
Zároveň se prokázala sebepoškozující plytkost a škodlivost extremistických totalitních experimentů, pokoušejících se o selekci společenství, ať už na základě rasových, nebo třídních požadavků. Žádný ze států střední Evropy se dosud nedokázal vyrovnat se selháním během desetiletí diktatur. I odpor proti nacismu byl totiž za války zatížený protiněmeckým etnocentrismem polským či českým – vyhnání Němců bylo důležitější než budování demokracie.
Slovenský a maďarský fašismus naopak hledaly „ochranu národních zájmů“ u nacistické diktatury hitlerovské Říše, aby ji s překvapující snadností našly v poválečné kolaboraci s diktaturou komunistickou. Demokracie ani v jednom případě nebyla vnitřní potřebou. Naprostá většina středoevropských společenství se bezprostředně po válce upnula ke snům o „národním socialismu“, aniž by si uvědomovala, kam nacistický „Nationalsozialismus“ dovedl společnost německou.
V podvědomé snaze vytěsnit často neřešitelné otázky spoluviny a mlčení se středoevropská národní společenství, chráněná, ale i uzavřená v „bublině“ národních států, obrátila po roce 1989 ne k budování moderní demokracie konce dvacátého století, ale k – od století devatenáctého nedokončeným – tématům budování a obrany imaginárních „národů“ a stejně imaginárních „dějin“.
Cena za „národní zájem“
Minimálně intelektuální podobnost s koncepcemi a jednáním současné putinovské diktatury v Rusku ještě nikoho ze středoevropských nacionalistických politiků nezaráží. Měla by. Slepá víra v národní socialismus dovedla střední Evropu k přijetí komunistické diktatury. Jakou cenu budeme muset zaplatit za naivitu nadřazování politiky „národního zájmu“ nad univerzální principy právního státu a obrany lidských práv?
Národnické narativy ve formálním demokratickém parlamentarismu, který dovolí moci výkonné oslabit nebo nerozvinout kontrolní mechanismy moci, jsou jistou cestou k oslabení demokracie a omezování lidských práv. To je dnes cesta Miloše Zemana a jeho okolí, ale i části ANO, zodpovědné za útoky na nezávislost veřejnoprávních médií, SPD, komunistů a všech dalších „vlasteneckých sil“.
Můžeme jen doufat, že nová česká vláda bude mít v novém roce dost odvahy a sil proti nim i zbytkům opoziční smlouvy v ODS postavit pozitivní, světu otevřenou společnost i politiku.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
