Geneva International Motor Show 1969 – mladičký Andrej Babiš byl v Ženevě vystaven svodům kapitalismu FOTO: ČTK/ZUMA/Keystone Pictures USA
FOTO: ČTK/ZUMA/Keystone Pictures USA
Počátek příštího měsíce bude pro Andreje Babiše ve znamení různých výročí. Tak například 2. září oslaví český premiér a obmyšlený majitel holdingu Agrofert své 67. narozeniny. Jistě to bude příležitost k životní sebereflexi, neboť nejufňukanější česko-slovenský oligarcha je již v penzijním věku, a tudíž musí myslet na post-babišovskou budoucnost celé famílie, ať už své o dvacet let mladší (druhé) manželky Moniky, nebo svých čtyř dětí… Je tu však ještě jedno významné, byť rovněž nekulaté výročí.
Před dvaapadesáti lety, v zářijových dnech roku 1969, kdy se v Sověty okupovaném Československu naplno rozjížděla tzv. normalizace a opět se neprodyšně uzavíraly hranice, nastoupil tehdy patnáctiletý Andrej na Collège Rousseau ve švýcarské Ženevě.
Pro mladičkého rodáka z Bratislavy to určitě nebyl frustrující zážitek, vždyť už do první třídy nastupoval v roce 1960 v Paříži, kde působil jeho prominentní otec Štefan Babiš. Přes všechny babišistické pohádky o tom, jak rodina tenkrát trpěla kvůli „emigračce“ tety Violy, která utekla do Kanady, a tatínek proto načas přišel o zázračnou rudou legitimaci, můžeme jednoduše konstatovat, že Andrej Babiš byl typické komunistické princátko.
Zatímco v Československu utahovali místodržitelé sovětsko-ruského impéria v čele s Husákem šrouby, tatínek Štefan Babiš se během roku 1969 stihl vrátit do komunistické strany a rychle stoupal po kariérním žebříčku.
Ve stejném roce byl jmenován obchodním přidělencem Stálé mise ČSSR u OSN v Ženevě, a tak puberťák Andrej začal chodit na střední školu ve Švýcarsku. Když koncem srpna 1969 podepisovali soudruzi Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík, někdejší ikony „socialismu s lidskou tváří“, tzv. pendrekový zákon, u Babišů se balily kufry na švýcarskou cestu.
V dnes již proslulém elaborátu nazvaném „Můj úplný životopis“, který Andrej Babiš předhodil novinářům a veřejnosti na podzim 2011, když začal formovat hnutí ANO, se o jeho ženevské periodě dočteme toto: „Vycestovali jsme v září 1969 do Ženevy, kde jsem začal chodit do běžného státního gymnázia za minimální poplatek na školné. Záhy jsem však onemocněl trombocytopenií a rok ležel v ženevské kantonální nemocnici. […] Po uzdravení jsem pokračoval ve studiu na Collège Rousseau (byla to státní škola, ne prominentní, jak s oblibou píší česká média).“
Člověk musí Andreje Babiše skoro politovat, jak musel na tom „běžném státním gymnáziu“ v „kapitalistické“ cizině trpět, když byl vytržen ze soudružského prostředí rodné slovenské Bratislavy. Nelze mu proto ani vyčítat, že jeho seniorská paměť slábne. Ženevská Collège Rousseau totiž nebyla jen tak nějaká obyčejná škola!
Ve skutečně tento ústav gymnaziálního typu, nově otevřený právě roku 1969 a financovaný Švýcarskou konfederací a kantonem Ženeva, byl od počátku vnímán jako prestižní a inovativní vzdělávací zařízení.
Ostatně i proto se do jeho pojmenování dostal filosof Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), jeden z nejvýznačnějších ženevských rodáků a evropských myslitelů novověku.
Navíc byla škola zřízena v rámci švýcarských školských reforem jako vůbec první „smíšená“ střední škola v Ženevě, takže mezi Andrejovými spolužáky byli chlapci i děvčata. I když si toho Andrej Babiš na Collège Rousseau kvůli nemoci a hospitalizaci mnoho neužil, navázal zde jakási pevná přátelství, která zúročil až po řadě let.
Připomeňme, že dle Babišových vlastních slov to byli právě jeho ženevští spolužáci, kteří později založili akciovou společnost O.F.I. (Ost Finanz und Investment). A ovládnutím lovosické chemičky v roce 1995 mu pomohli vybudovat z Agrofertu jeho politicko-ekonomické impérium.
Bylo by zajímavé vědět, s kým přišel Andrej Babiš na Collège Rousseau vlastně do styku, ať už šlo o spolužáky, nebo třeba učitele. Například v letech 1969–1976 vyučoval na škole hudební výchovu ženevský hudební skladatel Pierre Pernoud, který tam zároveň vedl pěvecký sbor. Jenže to mladého Babiše evidentně nechávalo chladným, ve volném čase raději hrál volejbal za ženevský klub Servette Star-Onex.
Život v mondénní kapitalistické Ženevě zaplněné mezinárodními institucemi a velkoburžoazním pozlátkem musel být pro odrostlého československého pionýra Andreje Babiše hotovým peklem, za něž musel svého taťku proklínat.
Vždyť v tom městě to despektem k zemím světové socialistické soustavy, vedené Brežněvovým Sovětským svazem, přímo sálalo. Ještě štěstí, že Andreje minula velkolepá návštěva ideologického diverzanta Pavla VI., neboť papež pobýval v Ženevě už v červnu 1969.
Každopádně je zcela jisté, že Babišova ženevská zkušenost, ať už ze školy, nemocnice, nebo sportovního klubu, pro něj měla iniciační a formativní význam. Problém je, že kvůli tomu dodnes trpí nejen jeho dvojitá rodina či submisivně-pragmatičtí zaměstnanci Agrofertu a ANO, ale celé Česko!
I proto je nutné poslat Andreje Babiše po říjnových parlamentních volbách do důchodu. Konečně by měl čas vysedávat v průhonické Sokolovně a psát svoje paměti – vždyť má co vysvětlovat!
Je tu však ještě jiná varianta, Babišova noční můra, že by své paměti mohl psát kdesi v teplákách… Tož uvidíme, jestli jej dávní ženevští spolužáci (nebo snad spolužačky?) v kritické chvíli opět podrží.
