To, co bylo několik posledních let předmětem sváru mezi Kyprem, Tureckem a tzv. Tureckou republikou na severním Kypru, se čím dál víc podobá rozbušce velkého konfliktu ve východním Středomoří. 

Turecko se už před několika lety rozhodlo jednostranně zahájit v mezinárodních vodách kolem Kypru exploraci a časem i těžbu ropy a plynu. (viz Kyperský problém vyřeší Afrodíté a Leviathan? F24 16.1.2017; Politická, diplomatická, ropná a plynová tichá válka ve Středomoří, F24 17.6.2019; Turecko si hraje se sirkami na sudu s petrolejem, F24 18.7.2019; Turecko na válečné stezce nebo zase jen prázdné vyhrožování? F24 12.8.2019.) Jako kdyby samotný tzv. kyperský problém nebyl dost složitý, rozhodli se Turci ještě zvýšit tlak na všechny zúčastněné. 

Koncem listopadu uzavřelo Turecko bilaterální dohodu s Libyí (ratifikovaná tureckým parlamentem 5.12.), v níž si obě země vymezily část svých výhradních ekonomických zón tak, že se dostávají do přímého styku. Tento plán na vymezení ekonomických zón je starý už řadu let a je založen na „kreativním pohledu“ na geografii Turecka a Středozemního moře. Kreativní pohled na nově definovaný koridor ovšem sdílejí jen Turecko a Libye. Podle všech ostatních, kdo mají v této oblasti stejné nebo podobné zájmy, i podle Konvence OSN o námořním právu (UNCLOS) je v rozporu s mezinárodním námořním právem, protože Libye s Tureckem nemají společnou mezinárodně platnou námořní hranici.

Je třeba také říci, že turecká aktivita není tak docela jednostranným aktem. Předcházel mu společný krok Řecka, Kyperské republiky, Izraele, Egypta, Jordánska, Itálie a Palestiny. Tyto strany se dohodly na koordinaci svých průzkumných a těžebních aktivit. Kyperská republika formálně zastupuje i zájmy obyvatel severního Kypru, což Turecko zpochybňuje. 

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Turecká média už dlouho před uzavřením dohody masírovala veřejnost informacemi o své připravenosti „hájit oprávněné zájmy Turecka“ a „zájmy obyvatel Tureckého Kypru“. Do Středozemního moře byla vyslána nejen průzkumná plavidla, ale i válečné lodě. Prezident a další představitelé země slibovali „vzdorovat energetickému pirátství ve východním Středomoří“, označovali „cizí angažovanost“ za „spouštěč nestability“ v regionu a svou zemi za „klíč k úspěchu“ těžby plynu. Souběžně s tím sami zahájili „čtvrté kolo vrtů ve východním Středomoří“ a budují plynovod mezi Tureckem a tzv. Tureckým Kyprem.

Negativní reakce zemí kolem Středozemního moře na sebe nedala dlouho čekat. Prezident Erdoğan na to reagoval při dvou různých příležitostech tvrzením, že si „někteří regionální aktéři dělají nepodložené nároky“ na zdroje surovin v regionu. „Turecko bude, pokud jde o východní Středomoří, uplatňovat svá práva podle mezinárodního práva a podle mezinárodního námořního práva až do konce“.

Dohodu ovšem neuznává ani Evropská unie. Na Evropské radě 12.-13. prosince bylo přijato memorandum, v němž se praví, že vyhlášení námořních zón Tureckem a Libyí porušuje „suverénní práva třetích zemí“. Provládní Daily Sabah to komentoval slovy, že se tak EU „postavila na stranu Řecka a řeckých Kypřanů, kteří se pokoušejí nespravedlivě vymezit východní Středomoří“. Aby posílili svou pozici, předložili Turci do OSN memorandum, snad s pocitem, že mohou očekávat vstřícnější přístup od zemí, kde uplatňují svou tzv. soft power. Ke svému dokumentu ale nepřidali mapu. Asi věděli proč.

Turecko verbálně i činy dává najevo, že je ochotno své zájmy skutečně bránit – byly demonstrativně vyslány menší válečné lodě a v neděli 22.12. byla na vodu spuštěna první v Turecku postavená ponorka. Příznačně byla pojmenována Piri Reis podle osmanského admirála, který v 16. století dominoval ve Středozemním moři. Prezident Erdoğan při té příležitosti řekl, že se „Řecko a jeho partneři pokoušejí zablokovat Turecku přístup k moři“. Turecko prý bude pokračovat v podobných iniciativách, jako je dohoda s Libyí, „aby si udrželo přístup do východního Středomoří.“ To už zní tak trochu jako vyhrožování.

Turecké „kreativní čtení“ středomořské geografie vede k omezení uznaných práv Řecka a Kypru, a současně vyvolává otázku, jak je to tedy se severním Kyprem. Ten je stále oficiálně součástí Kypru a zájmy tamějších obyvatel tak má zastupovat Kyperská republika. Turecko ovšem trvá na tom, že severní Kypr („Turecká republika na severním Kypru“) je regulérní stát s adekvátními právy, která Turecko bude bránit. I kdyby nebylo ropy a plynu, už jen tohle stačí na roztržku s Řeckem, Kyperskou republikou, Evropskou unií a kdoví, s kým dalším.

Zatažením Libye do vlastní kauzy vyvolalo Turecko další nejistotu, pokud jde o samotnou Libyi. Ta je rozdělená a Turci uzavřeli dohodu s vládou, jež je mezinárodně uznávaná. Asi aby ukázal, jak je tato vláda „silná“, nechal její protivník, generál Haftar (podporovaný například Rusy), v minulých dnech u libyjského pobřeží zastavit a odtáhnout do přístavu grenadskou loď s tureckou posádkou.

Součástí dohody s Libyí je i dohoda vojenská. Ta zatím prošla jen zahraničním výborem tureckého parlamentu a ratifikována by měla být tento týden. Dává Turecku možnost poslat do Libye vojáky, pokud o to bude mít libyjská vláda zájem. Na některé kritické hlasy reagoval prezident Erdoğan výrokem, že Libyi a Turecko pojí „dávné historické vazby“. Ano, v období 1551-1911 bylo její území součástí Osmanské říše. Tento historický argument Turci rádi používají i vůči balkánským zemím. Období osmanské vlády obyčejně označují za „společné dějiny“, z nichž vzešly důležité kulturní vazby. Ne v každé zemi to slyší rádi.

Zdá se, že Turecko, respektive jeho ambiciózní prezident, je rozhodnuto proměnit podstatnou část východního Středomoří v tureckou výsadní zónu. Pokud by platilo vymezení v Tureckem a Libyí dohodnuté podobě, bude spolehlivě blokovat Kypr, Krétu a další řecké ostrovy. S jistotou se tak dá počítat minimálně s diplomatickým konfliktem, který ale bude diplomatickými prostředky nejspíš neřešitelný. 

Turecko, které se pokouší o dohodu o plynovodu s Izraelem, se necítí ještě dost silné na to, aby mohlo „zlobit“ tak daleko na východě (i Egypt se postavil proti turecko-libyjské dohodě). Oslavné ódy v tureckém tisku ale už teď tvrdí, že se země stává „hegemonem ve východním Středomoří“ a „skutečnou námořní mocností“. Turecko má vážně poškozené vztahy s USA (poslední epizodou bylo schválení rezoluce v Senátu o genocidě Arménů), vyvolává pochybnosti o svém místě v NATO a nechová se dobře ke svým vlastním občanům doma. Obávám se, že s takovýmto Tureckem nečeká Evropu nic dobrého.