ilustrační foto FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
Pokud, pak to začíná zrána, po procitnutí. Nebo po probuzení? Procitnutí – probuzení, probuzení – procitnutí… Mám na mysli stav, kdy člověk ještě o sobě nerozhoduje, kdy ho moc noci nepustila ze spárů nebo snad z něžných ruček… Ještě se chvíli úpěnlivě drží, ale zanedlouho toho nechá, cviky to vyženou: pět tibeťanů a po nich činky! Každá má tři a půl kila, to už cosi váží…
Tak znovu: fáze mezi spánkem a bdělostí je určující. Pak zbývá jenom popadnout býka za rohy a držet, nepustit, držet vší silou. Nevíme sice, kam nás dovleče, ale pořád je to lepší držet se zuby nehty, než se válet v prachu cesty. Zdá se, že všichni hodláme vyloupit banku, všichni si zahalili obličej. Jenže tolik bank tu není k mání, to bychom se při loupání pošlapali. Důvod všeobecného zahalení tkví ve viru korona.
Občas, když se vracívám z oběžné dráhy, potkávám poblíž Mostu barikádníků Lojzu a jeho Kahudu. Kahuda má na tváři roušku, Lojza nemusí, Lojza smí zpívat a cárat se nezarouškován. Moje oběžná dráha začíná U Uranie, vede na Libeňský most, asi uprostřed se zalomí do pravého úhlu na Libeňský ostrov, kolem Taneční školy Ivy Langerové, designerského ateliéru Olgoj Chorchoj, k ústí Rokytky do Vltavy a parkem Thomayerovým podél zamrzavého, na jaře už dávno rozmrzlého ramene se zakotvenými lodičkami a lodisky, pokračuje po pravém břehu dál a dál, vede pod železničním mostem a Mostem barikádníků, pod novým Trojským mostem, kolem kajakářské zdivočelé vody (Kajak se máš?), vpravo Trojský zámek, vlevo Císařský ostrov s novou čističkou odpadních vod a novou lávkou místo spadlé, po pravé ruce zoologická zahrada, po levé Volavčí ostrůvek, přívoz z Podbaby do Podhoří a zpět, a stále dál a dál v zelený háj, k psinci v Zámcích, někdy až do Klecánek a zpátky po vlastních stopách k Trojskému mostu, po něm na druhý břeh, na náš, holešovický, a tam, kde bývávala panelárna, ale už není, potkávám Lojzu s Kahudou.
Tento Kahuda však není František, dávný ministr školství a psychotronik zabývající se mentální energií, nazývaný též bolševický čaroděj, ten už je dávno v pánu. „Máme ministra Kahudu a dáme mu přes hubu!“ skandovali jsme, školáci a studenti přelomu padesátých a šedesátých let, rýmem nezdařeným, už jsem zapomněl, čím že si tu přeshubu vysloužil. Vždyť přece natáhl osmiletku na devítiletku a jedenáctiletku na dvanáctiletku, tenhle bolševický čaroděj, mně však se toho roku vzdělávání navíc nedostalo, mne ponechal nedovzdělaným (snad to není na první pohled patrno).
Kahuda zpod Mostu barikádníků je Václav, a přitom není ani Václav ani Kahuda. Ve skutečnosti je Kratochvílem Petrem. Kratochvíl s dlouhým í na rozdíl od Kratochvila s krátkým i, ten ale pod Most barikádníků nezavítá, jak je rok dlouhý, a pochybuju, že kdy pod Mostem barikádníků byl a ví-li vůbec, že Most barikádníků existuje. Jmenuje se Jiří a vysedává v Brně u stolu. Jeho strýc Antonín také s krátkým Kratochvil napsal a vydal v Mnichově Peníz exulantův. Někteří zaměňovali – určitě schválně – peníz s penisem: Penis exulantův. Tak ten to taky není.
Myslím, že se Kahuda Václav přejmenoval z Kratochvíla Petra, aby si ho nepletli s Petrem Kratochvílem, který tu byl už před ním. Jednoho dne předchozí Petr Kratochvíl přibyl s Miládkou do Vídně a hned se hnal k Dunaju řece, aby ukojil vášeň. Miládku ponechal mimo dosah vln i udice. Co s ženskou na rybách, jde-li o pytláctví. Ale copak vášeň si dá poručit? Netrvalo dlouho a dostavili se k Dunaju, ej Dunaju, Dunaju… dolnorakouští žandáři, ulovili Kratochvíla a šoupli ho do šatlavy i přesto, že ještě nechytil jedinou čudličku. Jakmile se o tom Miládka dověděla, všeho nechala a zoufalá běžela za panem Janýrem na kancléřství.
Pan Janýr nemeškal a uháněl k žandárům, aby jim vysvětlil, že Kratochvíl Petr je nevinen, protože nevěděl a nevědomost hříchů nečiní. Žandáři sice panu Janýrovi neuvěřili, že Kratochvíl nevěděl, ale dělali, že mu věří, aby nemuseli mít Kratochvíla v šatlavě, a vrátili ho Miládce s napomenutím, ať to víckrát nedělá, protože už ví, že se to nedělá.
Měl veliké štěstí, že ho nepotkalo to, co se přihodilo přede dávnem jednomu opilci v Horních Rakousích, psaly o tom noviny Alte Kronen Zeitung ve Vídni.
Hornorakouští žandáři strčili do šatlavy opilce Friedenreicha S., aby vystřízlivěl, protože v šatlavě se střízliví mnohem lépe a rychleji než kdekoliv jinde. Šatlavu měli v odlehlém sklepení na konci chodby a používali ji jenom ve výjimečných případech, jako ve zmíněném případě, kdy vzal Friedenreich S. na ženu hasičskou sekerku a zamával jí jí nad hlavou.
Žandáři také nebyli zcela střízliví, zapomněli učinit zápis o šatlavování a ráno při předávání služby nastupující směně zadrženého Friedenreicha S. nepředali. Nejen to: zapomněli také, že ho mají v šatlavě. Typisch oberösterreichische Schlamperei! Pak neměli jediný důvod zavítat do šatlavy na kontrolu, vůbec je nenapadlo do cely aspoň špehýrkou nakouknout. Vystřízlivělý opilec první dny křičel, o pomoc volal, řetězy řinčel, o mříže bil, ale pomoci se nedovolal; hlasitě plakal, tiše si zoufal, vroucně se modlil, nic to nebylo platné. Sil mu ubývalo, chřadl, chřadl až uchřadl docela.
Pár dnů po Vánocích zadrželi žandáři jiného opilce s hasičskou sekerkou a když jej hodlali šoupnout do šatlavy, našli tam ostatky Friedenreicha S. Jeho manželka se konečně mohla provdat za oblíbeného listonoše. Hrůza pomyslet, že by se něco podobného přihodilo Petru Kratochvílovi v Dolních Rakousích…
Není divu, že je Václav Kahuda raději Václavem Kahudou. Propuštěný Petr Kratochvíl popadl Miládku za flígr a zmizel kdesi v Americe i s Miládkou. Kdo se má v těch Kratochvílech vyznat! Kahudů není tolik, s těmi je to mnohem, mnohem jednodušší.
„Jestlipak víš, Kahudo, co je to banalismus?“
„Banalismus? Něco banálního? Nevím… Lojzo, neotravuj! Co je banalismus?“
„Ani já to nevím, ale moc se mi to líbí.“
Je to směřování? Hnutí? Ideologie? Období? Baroko, secese, futurismus, poetismus, dadaismus, socialistický surrealismus, banalismus… něco na ten způsob? O banalismu jsem se dozvěděl v Moravském Berouně. Anička Zonová s Lubomírem Dostálem o něm vyprávěli s nadšením. Mají ve Francii jednoho banalistu, jmenuje se Patrick Viret, občas, málokdy za nimi přijede do Moravského Berouna, už samotná cesta je banalistním dílem – banalýzou –, a pak zase odjede do Paříža.
Možná o tom pořídí záznam, sepíše protokol, zdokumentuje událost, aby se vědělo a nezapomnělo, ale ani to není jisté. Možná by bylo mnohem banalistnější, kdyby se zapomnělo. Stejně umřeme, a co pak s tím.
Viděl jsem odpoledne z Libeňského mostu dva dobře oblečené pány středního věku s rouškami antikoronavirálními na obličejích střílet z praků. Zamával jsem na ně shora radostně a oni také zamávali, ačkoli zespodu se mává mnohem hůř. V místech, kde si obvykle hrají golfisté s kovovými holemi a kuličkami, postavili si pánové s praky na pařez necelý metr vysoký plechovky od energetických nápojů (možná v nich ještě nějaké zbytky zbyly, shora nebylo možné to postřehnout) nebo od piva či jiných limonád; pět jich tam měli – tři stály vzpřímeně, dvě se válely povalené. Pánové sbírali kamínky, napínali gumu a vystřelovali proti plechovkám, ani jednou však netrefili. Cinklo by to, kdyby. Necinklo, ani jedinkrát necinklo a pak už jsem musel. Nemusel sice, ale co bych tam pořád… Tak nevím, Lojzo…
Měl jsem u sebe fotoaparát, záměrně, kvůli banalismu, abych něco banálního vyfotografoval a měl památku. A tak jsem vyfotografoval čtyři nádoby na třídění odpadků: sklo, umělé hmoty, papír a směsný odpad. Furt jim říkáme popelnice, i když jsou to kontejnery z umělé hmoty a toho bych chtěl vidět, kdo by do nich sypal žhavý popel ze stáložárných kamen.
To bych rád viděl, jak by takové popelnice za chvilku vypadaly. Všechny popely a odpady by z nich povypadávaly. Nebo jsem vyfotografoval vodní značku (vypadá jako rakouská státní vlajka: rot-weiss-rot), jejíž význam je mi neznámý, a pak ještě srozumitelný vodní nápis: POZOR! PŘES ŘEKU VEDE LANO!
A ještě jsem vyfotografoval hejno slepic shluklých u plotu v Podhoří. Úpěnlivě a neodbytně po mně loudily pokrm. Kde bych já v Podhoří vzal pokrm pro regiment vyhládlých slepic! Ve Vanovicích bývalo pokrmu pro slepice dost a dost, jenže kde jsou Vanovice a kde je Podhoří! Tenkrát jsem byl pošetilým chlapečkem na dvorku plném slepic a ty slepice mne svými nevysvětlitelnými, pro mě nepochopitelnými postoji velice dráždily. Nebyla to snad bezpříkladná tupost slepičí?
Plival jsem po nich, ale netrefil. Slepice se pokaždé za slinou rozběhly, a když ji našly, zkoumaly tu podivnost nejdřív pravým, potom levým okem, protože každé oko mají na jiné straně obličeje, a tudíž se nemůžou dívat zpříma jako prostí, slušní, spořádaní, obyčejní občané. Také jim v tom překáží zobák, orgán pro slepice nepostradatelný. Čím by bez něj klovaly, kdákaly a kvokaly? A když si slinu prohlédly, klovly do ní a nevěřícně kroutily hlavičkami. A znovu, a znovu, třeba po sté, pokaždé to samé. Kšá, řekl jsem těm slepicím, ale vůbec jim nedošlo, co mám na mysli. A Brok? Brok nic. Brok, Lojzo, nezakročil, mohly mu být ukradené.
Kdybych měl v Podhoří plnou kapsu, rozdělil bych se se slepicemi, snad bych jim to přenechal všecko, dětská nevraživost mne už přešla a slepiček si vážím. Který tvor by si nechal líbit, co jim děláme… Jak bychom se asi tvářili, kdyby nás nějaký arogantní, nafoukaný jedinec zavřel do těsné klícky, nechal snášet vejce, nedopřál nám procházku a nakonec, docela vysnášení, bychom mu byli dobří akorát do polévky. Co bychom si asi tak mohli myslet o bytosti, která jí naše nenarozené, oloupané děti a spokojeně přitom pomlaskává?
Domníval jsem se ve Vanovicích na dvorku, že jsou slepice hloupé, ale teď už vím, že jsou jen fatálně důvěřivé. Nic jsem jim nedal, slepičkám shluklým kolem plotu v Podhoří, protože jsem nic neměl. Kdybych tak měl pro slepičky aspoň chrousty! Za chrousty se totiž slepice mohou utlouci. Nasypeme-li slepicím ošatku chroustů, vrhnou se na ně a zobají a hltají chrousty jako pominuté, nedbajíce tvrdých krovek z chitinu, mají napilno, neboť vysypaní chrousti cítí příležitost uniknout zpátky na strom, už se vzpamatovávají ze sklíčenosti způsobené uvězněním v uzavřeném prostoru, a začínají pumpovat, aby mohli vzlétnout.
Nenapumpovaný chroust totiž nevzlétne a nevzlétne, kdyby se měl rozkrájet, kdyby ho slepice měly sezobnout jako malinu a dočista zahubit. Kdežto napumpovaný chroust vzlétne docela snadno a slepici uletí, letí, letí, bzučí přitom spokojeně, až doletí do listí. V listí je chroustům hej. A když zjistí, že je v listí, pustí se do listí a to, co do sebe před letem napumpoval, zase ze sebe vypustí.
Nepředpokládá totiž, že ke stromu s listím přijde opět chlapec, tentýž chlapec, co tu byl už ráno, krmič slepic, stromem zatřese a všichni chrousti, kteří tam jsou, kteří se tak tak zachránili před zobany slepičími, popadají na chlapce a do trávy, a než si uvědomí, že jim hrozí sesbírání, že by se měli honem honem napumpovat, jsou sesbíráni a v uzavřené nádobě odneseni a opět vysypáni na dvorečku slepicím.
Jenže kde jsou ty časy plné chroustů v máji, pionýrských šátků a mléka do konvičky… V řiti, slepičky, zaplať pánbůh, v řiti hodně hluboko. Tyhle slepice z Podhoří v životě živého chrousta neviděly, leda na obrázku, i když kdoví. Přesto by si s ním snadno poradily, kdyby byl. A v pionýru taky nebyly. Nejsou blbé.
Pro potěchu vlastní a případných zájemců jsem si je aspoň vyfotografoval a vrátil se k řece za divokými kačenami v letu a do notýsku zapsal: Kačeny při přistání patama brzdí o hladinu a pak důstojně plavou. Při přistávání na pevnině přepadávají setrvačností na držku a to zrovna moc důstojné není. Pak jsem viděl dva holuby pojímat se na chodníku, ale kouska vášně v tom nebylo… Snad i bez vášně budou holoubátka!
A bude posraný svatý Václav na Václavském náměstí od hlavy přes ramena, a Mistr Jan Hus i s božími bojovníky, Karel IV. u Karlova mostu a celý Karlův most, František Palacký sedící a Alois Jirásek a Karel Hynek Mácha a Karolina a Dvořák stojící a Svornost na Hlávkově mostě v Holešovicích, a všichni svatí, pouze maršál Koněv posrán nebude, odvlekli ho do depozitáře a do depozitářů mají holubi vstup zakázán. Tam bude maršálovi nejlépe deponovanému.
Krev se v žilách vaří
holubi se páří
Krev se v žilách uvařila
po holubech pírka zbyla
Tak už, Kahudo Václave, víš, co je to banalismus?
Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.
