Ministr obrany Lubomír Metnar není z nejviditelnějších členů současné české vlády. Ale když už se ukáže, stojí to za to. Jeho poslední příspěvek do veřejné debaty, návrh, aby si vláda a premiér mohli v době krize přisvojit pravomoci parlamentu, je zatím vrchol. Sice se ukázalo, že ho zaúkoloval sám premiér Babiš, ale když ten opět lhal, že o návrhu nic neví, Metnar to přikryl a nestyděl se s faktickým omezením demokratických institucí přijít na vládu.

Kdo je vlastně Lubomír Metnar? Jeho kariéra začala u Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, kde hned po maturitě s obuškem v ruce sloužil v letech 1988–1989. Podobně jako jeho kolega, komunistický poslanec Zdeněk Ondráček. Časopis Týden v roce 2017 napsal, že v době, kdy Metnar u Pohotovostního pluku sloužil, byl jeho oddíl nejen v pohotovosti, ale několikrát byl nasazen do ostré akce. Tento útvar většinou zasahoval na „protistátních“ demonstracích. Tedy na setkáních lidí, kteří toužili žít ve svobodné zemi. Jeden z nejbrutálnějších zásahů předvedl útvar v Praze v lednu 1989 při tzv. Palachově týdnu.

Po revoluci působil současný ministr u policie, kde postupně vystoupal až do funkce ministra vnitra, kam ho dosadil Andrej Babiš ve své první vládě. Ve druhé vládě pak Metnara přesunul na ministerstvo obrany. Ve funkci čelil podezření, že opsal svoji diplomovou práci. Několikrát neuvedl zdroj citací, část práce tvořil překopírovaný text z odborné knihy, v němž byla k zamaskování přeházena slova či věty. Konečným verdiktem bylo, že nejde o vědomý plagiát.

I když se Lubomír Metnar snaží působit nenápadně a není příliš vidět, stojí rozhodně za pozornost. „Mrzí mě, když se teď připomíná epizoda s mým zařazením do Pohotovostního pluku VB. Těch pár měsíců v roce 1988, které jsem absolvovat musel, snad vyvážila moje 24letá práce u policie, kdy jsem se vlastně chodil domů jen převléknout. Nemám rád hony na čarodějnice,“ prohlásil před pár lety pro Deník.

Jenže on u Pohotovostního pluku VB sloužit nemusel. Nastoupil tam dobrovolně, protože chtěl a zažádal o to. Pokud by to omlouval mladickou nerozvážností a touhou po práci u policie, těžko bude omlouvat další své selhání o téměř 30 let později, kdy dobrovolně nastoupil do vlády estébáka, kterou drží u moci komunisté. Navíc jako bývalý vysoce postavený policista by se měl o svého šéfa zajímat spíše z profesního hlediska.