V prvé řadě děkuji Martinu Schmarczovi za to, že jako konzervativec nabídl svým článkem v Infu.cz liberálům, mezi něž se počítám, ruku k dialogu. Dialog mezi demokraty různého zaměření je důležitý a rád se tohoto dialogu ve jménu své interpretace liberálních hodnot a principů zhostím. Jako liberál si samozřejmě nedovolím mluvit za jiné liberály bez jejich výslovného souhlasu, takže to bude jen za mne samotného. Pokud se jiní liberálové k tomuto apelu budou chtít přidat, jistě tak rádi učiní dobrovolně sami.

Ano, jako liberál s konzervativci sdílím celou řadu hodnot i etických principů; však také v mnohých otázkách vyrůstáme ze stejných kořenů. Než se pustím do samotného apelu pro konzervativce v duchu stejně upřímně podané ruky k dialogu, zareaguji na příklady, které pan Schmarcz zmínil coby příklady toho, čím liberálové mají tendenci být vůči konzervativcům „nenechaví“, tedy důvodů, proč je údajně nenecháme žít po jejich.

Vězte, že coby liberál mám se zásadou „žít a nechat žít“ velmi těsný vztah. Ty příklady jsou: imigrace, potraty, manželství pro všechny, hrdost na příslušnost k západní civilizaci, role mužů a žen ve společnosti a subsidiarita mezi Evropskou unií a národním státem.

Pokud jde o imigraci, jako liberál opravdu nemám problém v tom, chtít do Evropy přijímat pouze prověřené přistěhovalce nebo uprchlíky. Jediné, v čem mám problém, je předjímání jejich „kompatibility“ na základě jejich původu; protože základní jednotkou pro mě, coby liberála, není národ, nýbrž člověk jako jednotlivec, rád poskytnu část svých daní na to, aby si někdo sedl na pohovor se žadatelem o azyl nebo žadatelem o dlouhodobé vízum a probral s dotyčným věci jako jak se staví k právům a svobodám, které garantuje všem lidem v naší republice ústava a Listina základních práv a svobod. A to i přesto, že naprosto očividně má s pochopením těchto práv a svobod problémy značná část našich vlastních občanů. Vzhledem k tomu, že vyškolený psycholog na Ben Gurionově letišti dokáže poznat, jestli člověk, který chce někam letět, lže, neměl by být takový problém nabrat a zaplatit podobně školené lidi pro přijímání přistěhovalců. Je to řešení, které je podle mého názoru daleko lepší než stavět na Šumavě plot.

Pokud jde o potraty, konzervativce samozřejmě nikdo nenutí, aby potraty prováděli. Nejsme Čína ani Severní Korea, abychom tady prováděli potraty proti něčí vůli. Potraty do 12. týdne bez udání důvodu jsou tu legální proto, že plod do té doby zaručeně nemá centrální nervovou soustavu, a i když vypadá jako malé dítě, nemá nervová spojení, takže nic necítí, není to osobnost. Osobnost je pro mě, coby liberála, lidský „software“, nikoliv nutně „hardware“, tím spíš, když je neúplný a není jakéhokoliv cítění schopen. Pokud jde o potraty ze zdravotních důvodů do 24. týdne, toto je hranice, která opět není stanovená arbitrárně; je to nejzazší hranice, kde, když se narodí dítě předčasně, bude schopné přežít. Pokud se medicína posune natolik, že se tato hranice sníží, nemám problém, jako liberál, adekvátně snížit i tuto hranici. Jde o to, že život a zdraví matky má před životem dítěte automaticky přednost do momentu, než je dítě schopné přežít i mimo její tělo. Totéž se týká vážného poškození plodu, kdy není správné nutit rodiče k tomu, aby celoživotně pečovali o těžce postižené dítě, pokud se na to necítí, dokud ještě nedosáhlo této hranice (dnes 24 týdnů). Pokud to někteří rodiče zvládnou, patří jim všechna čest, ale tohle považuji za heroismus, ne standard. Obyčejnému člověku by neměla být vnucena role hrdiny, tím spíš, když náš stát není schopen rodičům těžce postižených dětí adekvátně pomoct. Ani finančně, ani asistencí.

Dále čtěte

Vláda s ANO, ale bez Babiše? Těžko představitelné, hnutí bez majitele neexistuje

Politolog Lubomír Kopeček v rozhovoru pro Seznam Zprávy zmínil možnost, že by kvůli zvýšení koaličního potenciálu…

Jako liberálovi mi je z potratu samozřejmě smutno, není to žádná maličkost ani něco, co by bylo potřeba oslavovat. Oslava potratu jako výrazu emancipace mi je bytostně cizí. Ale protože je to tělo ženy, které je vystaveno velkému riziku, záleží čistě a pouze na ní. My ostatní můžeme potratům efektivně bránit osvětou, dostupností antikoncepce a dostupností všech možných alternativ k potratu, ale konečné rozhodnutí, zda na potrat jít, nebo ne, musí udělat žena sama. Tohle je ostatně názor, který jsem si dovolil v souvislosti s polským Strajkem Kobiet napsat na podzim a z konzervativního tábora jsem zaznamenal natolik hysterickou reakci, jako kdybych považoval potrat za výše uvedený výraz emancipace a jako kdybych ho coby akt oslavoval. Tolik k neporozumění mezi liberály a konzervativci na toto téma.

Dalším tématem bylo manželství pro všechny. Znovu musím zopakovat logiku z předchozího tématu: Nelíbí se vám stejnopohlavní manželství? Neuzavírejte ho s osobou stejného pohlaví, jako je to vaše. Co je vám ale do toho, když ho uzavřou jiní? Pokud jde o děti a jejich adopci, jednak manželství pro všechny pouze formalizuje stávající stav, kdy ty děti tak jako tak vyrůstají v rodinném prostředí s partnery stejného pohlaví (to tu už je, tomu nezabráníte), akorát to pomůže v tom, že dotyčné děti mohou po adoptivním rodiči dědit a budou k němu mít právní vazbu pro případ, že se biologickému rodiči něco stane. Co se jinak stane dnes? Půjde do dětského domova, třebaže bude mít milujícího rodiče. Což je jistě velmi konzervativní hodnota (to je z mé strany ironie, neberte mě, prosím, za slovo).

Pokud jde o roli mužů a žen – jako liberál samozřejmě nechci popírat, že mezi muži a ženami jsou rozdíly, a to nejen biologické, ale i další. Jistě, jsou. Ovšem co bych si jako liberál přál, je, aby schopnost vykonávat jakoukoliv činnost byla posuzována pouze a jenom individuálně. Pokud někdo splní předpoklady pro to, aby nějakou činnost mohl vykonávat, má mít možnost ji vykonávat bez ohledu na pohlaví a okolí by nemělo říct ani popel k tomu, že by ji snad kvůli svému pohlaví vykonávat neměl. To totiž není věc toho okolí: dokud je činnost vykonávána dobře, je jedno, kdo ji dělá. Totéž se týká toho, pokud dělá muž či žena něco, co není pro lidi jeho pohlaví typické – není, no a co? Nechte to dotyčného (generické maskulinum) dělat.

Dále tu máme Evropskou unii a národní stát. Jako liberál se dívám na to, jaké možnosti mám ve svém životě jako jednotlivec. Co můžu dělat, kolik musím překonávat bariér, jak naplno můžu žít svůj život, aniž bych se musel jakéhokoliv úřadu ptát o jakékoliv svolení, dokud někomu vyloženě přímo neškodím (a že někomu konkuruji, nepovažuji za to, že mu škodím, naopak, člověk by měl být vystaven konkurenci co největší, ať si trh hezky určí svoje). Evropská unie mi dává větší možnosti než národní stát, dává mi možnost bez dovolení kamkoliv po jejím území přijet a začít tam žít, pracovat, podnikat, nebo dělat cokoliv dalšího, ve shodě s tamními zákony. To je něco, co mi národní stát nikdy nedá. Stát coby liberál vnímám čistě jako servisní organizaci, a to platí ostatně i pro samotnou Evropskou unii. Samozřejmě ideál by byl ten, mít možnost jít kdykoliv kamkoliv bez víz a jakýchkoliv povolení, ale protože víme, že svět ještě není natolik homogenní, pokud jde o hodnoty a bohatství, nemůžeme si to dovolit ve světovém kontextu; ale v kontextu většiny našeho kontinentu už ano. A že to někomu uškodí právě tím, že mu přibude nová konkurence? Tak ať. To, jako liberálovi, je mi totiž milé: princip, podle kterého nerozhoduje tradice nebo emoce, ale schopnosti a trh. Coby liberál jsem meritokrat. Jistě, jako konzervativci si samozřejmě můžete držet svůj sentiment, ten vám nikdo nebere – ale jak říkám coby liberál: vydělejte si na něj nejdřív.

A teď k samotnému poselství pro konzervativce: jako liberál nejsem vaším nepřítelem, jsem vaším partnerem. Chápu, že máte svoje hodnoty, podle kterých si chcete uspořádat svůj život, a vítám to – jakož i to, že jiní lidé si chtějí uspořádat životy podle svého. Nikdo vám nebrání, abyste na sebe uplatňovali jakákoliv omezení, která považujete za nutná – ale nenuťte je druhým. Zatímco v liberální společnosti žít můžete, já jako liberál v konzervativní společnosti žít nemůžu, protože mi bude zakazovat být sebou. Z toho, podle zásady „žít a nechat žít“, celkem jasně vyplývá, proč je liberální demokracie lepší pro nás všechny než demokracie, která si do ústavy zakotví nějaké konkrétní hodnoty, jako třeba ta nová maďarská.

Rozhodně vám jako liberál nechci nic nutit. Tedy kromě toho, že budete muset snést pohled na lidi s odlišným systémem hodnot, kteří se podle svého hodnotového systému také chovají. Ale to se dá překousnout, ne?