Socha Svobody FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Dva inspirativní publicisté nám na začátku nového roku přinesli texty, v nichž se obracejí k základním otázkám našeho postoje ke světu a k nahlížení veřejných problémů. Jejich polemika odráží konflikt mezi liberály a konzervativci, který bývá považován za ústřední spor současnosti. Bojím se, že v českém prostředí jde o značný omyl, neboť tu máme mnohem vážnější problémy. Pojďme si tuto debatu přiblížit a sledujme, jak souvisí s klíčovými dilematy naší české reality.
Dlouholetý komentátor a bývalý poradce premiéra Mirka Topolánka Martin Schmarcz otevřel tuto debatu na webu Info.cz článkem s atraktivním titulkem: Stručný návod pro liberály, jak pochopit konzervativce. Mnoho lidí, kteří se pokládají za konzervativce, viditelně potěšil. Projevilo se to na sociálních sítích. Blíže neurčeným „liberálům“ Schmarcz s jistou blahosklonností vysvětlil, že „konzervativcům“, k nimž se sám hlásí, záleží na principu žít a nechat žít, a postavil ho do protikladu s programem „dlouhého pochodu institucemi“. K tomuto vyjádření, jímž Schmarcz charakterizuje liberály a které má vyjadřovat jistý typ domnělé modernizace společnosti, se ještě vrátíme.
U nás, v deníku FORUM 24 jsme vydali odpověď politologa Andreje Ruščáka. Odpověděl Martinu Schmarczovi článkem, který polemicky a s vtipem pojmenoval jako Stručný návod pro konzervativce, jak pochopit liberály. Autor se označil za liberála, ale zcela korektně říká, že nemůže mluvit za ostatní liberály. Právě proto, že je liberál.
Řeknu rovnou, že v tomto ohledu je mi metoda Andreje Ruščáka sympatičtější, protože se nestaví do role mluvčího nějakého kolektivu, k čemuž by bylo vhodné si jinak opatřit určitý mandát. A nestaví se tedy ani do role mého mluvčího, což mě těší. Když některé jeho názory nesdílím, třeba na manželství homosexuálů, tak mě to automaticky nevyhání z pomyslného liberálního proudu. Bohužel to neplatí pro Martina Schmarcze, protože ten používá plurál a hovoří jako reprezentant konzervativců. Když s ním nesouhlasím, tak mám dojem, že už nemám mezi konzervativci co pohledávat a sám jsem se automaticky exkomunikoval. Kupříkladu považuji za absurdní a nepravdivé tvrzení, že nějací liberálové ovládli Českou televizi a upírají konzervativcům místo na slunci. Člověk má pocit, že tento názor čte v Parlamentních listech.
Dlužno podotknout, že v liberálním táboře ale také nemají všichni takovou kulturu, jakou má Ruščák. Nálepkování slovem „homofob“ pro lidi, kteří mají odlišný pohled na právní uspořádání soužití osob stejného pohlaví, jakým je manželství, je toho ukázkou. Na druhou stranu Schmarcze skutečně nelze vinit z toho, že by byl podobný fundamentalista s opačným znaménkem. Vyjádřil vcelku dobře, že liberálové i konzervativci vycházejí ze stejných hodnot judaisticko-křesťanské civilizace, právního státu a občanských svobod. K tomu bych se rád přihlásil.
Zásadním problémem celé debaty je to, že má nízký vztah k realitě, kterou žijeme. Je to i tím, že obsah těchto pojmů nová doba zatemnila.
Do konzervativního tábora se stále více hlásí lidé, kteří mají nulový vztah k judaisticko-křesťanské civilizaci, natož k hodnotám práva a svobody, ale zato mají silný vztah k postkomunistickému Rusku a ke komunistické Číně. Kupříkladu vztah finanční.
Pak tu máme také řadu „liberálů“, kteří mají rovněž nulový vztah k hodnotám judaisticko-křesťanské civilizace, a zejména ke svobodě jednotlivce. Vnucují společnosti extrémní pojetí diverzity, nejlépe sexuální či rasové, a to s krajním nárokem na naprostou unifikaci. Diverzita názorová neboli pluralita, na níž je založená demokracie, jim neříká vůbec nic.
Tito údajní „liberálové“ mě exkomunikují, když řeknu, že nesouhlasím s potraty. A konzervativci mě zase exkomunikují, když řeknu, že konečné rozhodnutí o potratu musí mít navzdory mému vlastnímu smutku z interrupcí žena, které se to týká, protože každé jiné právní řešení vede k ještě horším a dalekosáhlým tragédiím. Recept na toto dilema nemám a nechci mít. Obecná zdrženlivost od extrémních poloh mi přijde nejrozumnější a nese nejméně škod.
Pojďme ale v naší konfrontaci s realitou ještě hlouběji. Považuji za jistý a možná i nadměrný intelektuální luxus, když se naplno oddáváme debatám, z nichž jako by vyvanuly zásadní problémy naší politické a společenské situace. Připomíná mi to situaci, když se ve středověku byzantští teologové celá staletí dohadovali s latinskými profesory o text Vyznání víry a porvali se o jedno jediné slovo „filioque“. Šlo o to, zda v Trojici vychází Duch svatý výlučně z Boha Otce a nebo i z jeho Syna. Jistě, tyto spory o Trojici ovlivnily naše dějiny. Ale ještě více dějiny ovlivnilo, že z východu přišel Čingischán a Zlatá horda a pak osmanský sultán. Tím se vůbec nechci dotknout jejich neevropského původu, ale jen toho, že s oblibou řezali lidem hlavy. Tyto útoky na naši civilizaci se pak opakovaly a nejhorší byly od těch, kteří se do ní sami narodili, tedy od nacistů a komunistů.
Dnes už se nepotřebujeme naštěstí tolik bát Islámského státu, který rovněž naši civilizaci nenávidí a rovněž řezal lidem hlavy. Pro nás Čechy je daleko horším nebezpečím, že prvky barbarství, jež jsou v přímém rozporu s naší západní civilizací, si necháváme znovu postupně implantovat do veřejného života a sami před sebou toto barbarství maskujeme, abychom se mu nemuseli statečně postavit.
Flagrantním příkladem barbarství je chování našeho prezidenta, který ve vánočním poselství naznačuje, že konkrétní a jmenovití novináři jsou prostituti.
Máme tu ale po ruce také příklad zákeřnějšího barbarství, které v přestrojení za novinářskou korektnost rozkládá společenskou shodu o tom, jak pojmenovat viditelnou skutečnost, a také o tom, co je za hranicí civilizovaných pravidel.
Martinu Schmarczovi vadí, že Českou televizi ovládají jacísi „liberálové“, kteří nepouštějí ke slovu „konzervativce“. Mně vadí to, že zpravodajství ČT zatemňuje pravdu a mate veřejnost, když označuje setrvale konflikt zájmů premiéra Andreje Babiše za „údajný“. Toto slovo „údajný“ má neobyčejně rozkladný účinek, protože vytváří falešný dojem, že Babišovo ostudné chování musí teprve rozřešit nějaká vyšší instance. Jenže tou jedinou instancí, která má pro novináře smysl, je pravda. Její zakrývání je hluboce neetické. Je to docela obyčejná zrada našeho řemesla. Pokaždé, když slyším sousloví „údajný konflikt zájmů“, mě neštve to, že v ČT vládnou nějací „liberálové“, ale že tam vládne Babiš, což je mimochodem vidět i na tom neúměrném prostoru, který neustále dostává na úkor férové politické soutěže v naší zemi. Vládne na principu předběžného zastrašení a autocenzury novinářů.
A to ani nemluvím o tom nevýslovném barbarství, kterým je to, že předseda vlády fakticky vlastní celou dlouhou řadu významných médií a dosazuje do nich šéfredaktory, kteří slouží jeho zájmům a jeho vládě. Přitom toto téma je záměrně vytěsňováno z veřejných diskuzí, a to včetně veřejnoprávních médií. Takový civilizační úpadek jsme vážně nečekali. Když se ale o tomto děsivém stavu nebude mluvit, jistě budeme mít o to více času na spory liberálů s konzervativci o sexuální identitě či o zelené planetě.
Když už vzýváme hodnoty právního státu, svobody a demokracie, tak bychom měli jasně vidět, že v naší zemi se zápas o důslednou aplikaci těchto hodnot vůbec neodehrává ve sporech o homosexuální svazky, práva žen či práva nosit zbraň a hlásat odpor k politice zelené planety. Ve všech těchto civilizačních otázkách je atmosféra v české společnosti relativně klidná a umírněná. Homosexuálům přejeme registrované partnerství a jejich diskriminace je z větší části naštěstí věcí minulosti. Na ekologická témata tu nekašleme, ale také z nich neděláme náboženství. Stejná je situace v rovnosti žen. V České republice by se dalo z tohoto hlediska celkem dobře a svobodně dýchat, a to platí pro zastánce různých postojů.
Jenže v České republice se takřka nedá dýchat, protože tu vládne koalice sil proruského prezidenta s barbarským oligarchou a výsledkem je dusivá společenská atmosféra, v níž už skoro ani nikoho nepřekvapilo, když nám na počátku epidemie vláda zakázala vycestovat ze země, což je flagrantní útok na ústavní právo a na podstatný aspekt osobní svobody. Vycestování ze země přitom nikoho neohrožovalo. Do naší země je nebezpečnější přicestovat.
Samozřejmě že také s jistými rostoucími obavami sleduji stále vyhraněnější konflikt progresivní levice s konzervativní pravicí, jenž měl svůj odraz v amerických volbách a v tamní nebývale ostře rozdělené společnosti. Naše problémy jsou podobné těm americkým jen částečně. A řekněme rovnou, že jsou o dost horší.
Za první problém naší situace považuji ve shodě s americkou zkušeností, že se vyprazdňuje svobodomyslný střed a politika se dostává do nebezpečně krajních poloh. Oba extrémy přitom nesnesou svobodu názorů. Příslušníci střední vrstvy, která by měla tmelit zdravou společnost, přitom nebývají čistí konzervativci nebo čistí liberálové, ale v drtivé většině jsou v určitých tématech spíše liberálnější a nebo spíše konzervativnější a v jiných tématech to mohou mít zase jinak. Motorem našich úspěšných porevolučních změn byl široký liberálně-konzervativní proud. Je velká škoda, že se rozpadl do tak protichůdných táborů. Pro naši pluralitní demokracii a příslušnost k vyspělé civilizaci to má devastující důsledky.
Tím druhým problémem, který nás ohrožuje, je vpád nicoty do politiky. Babišovo hnutí ANO nevyhrálo tím, že je liberální nebo konzervativní, ale že nezastává vůbec nic. Babiš jasně řekl, že ANO není ani napravo, ani nalevo, ale že je pro všechny. Je to zásadní útok na pluralitní demokracii a obdobou takové vládní strany je Putinovo Jednotné Rusko. Strana, která rovněž nemá vnitrostranickou demokracii jako ANO a rovněž ovládá média.
Tím se mimochodem naše situace liší od úpadku demokracie v Polsku a v Maďarsku. Liberálním kruhům na Západě se zdá, že ultrakonzervativní nacionalisté či katolíci jsou největším nebezpečím pro Evropu. Při vzpomínce na film Nekonečný příběh bych ale řekl, že mnohem horším nebezpečím pro náš svět je útok nicoty, v němž je politický program a světonázor nahrazený dryáčnickým marketingem a masivními finančními prostředky na manipulaci společnosti. Nicota totiž znamená faktický odchod ze světa naší judaisticko-křesťanské civilizace. Likviduje náš svět v jeho podstatě a výsledkem je vláda jednoho sultána či cara, který se kompletně postará o všechny naše potřeby, včetně potřeby samostatně myslet.
Je jistě dobré pěstovat povědomí o ucelených ideových konceptech, podle nichž lze formulovat ideální cíle. Jen nesmí žádná ze stran definitivně vyhrát. Tím se lišíme od sultanátu a samoděržaví. Horší nebezpečí pro Českou republiku ale je, že vyhraje čisté nic, proti němuž nepůjde už nic říct. Je to stav naprostého kolektivního zhloupnutí kombinovaného se stavem absolutního cynismu a bezcharakternosti. Do tohoto stavu právě putujeme pod vedením našeho prezidenta a premiéra.
Nakonec je tu třetí problém, k němuž mě dovedl na začátku článku citovaný „dlouhý pochod institucemi“. Martin Schmarcz jej dal do protikladu s konzervativním „žít a nechat žít“. Tento pojem označuje metodu specifického proudu marxismu či takzvaných eurokomunistů, jakým byl kupříkladu Antonio Gramsci. Ten pochopil, že bolševická revoluce se v západoevropských národech konat nebude. A tak jako náhražku vymyslel metodu postupné subverze neboli rozkladu základních společenských hodnot, víry v Boha i takzvané buržoazní morálky. A tento program „dlouhého pochodu institucemi“ prý nyní zastávají liberálové.
Část mé duše, kterou se cítím být starosvětským liberálem, se hluboce vzpírá tomu, aby byl liberalismus zaměňován s rozkladem, který Evropě naordinovali marxisté a skutečně ho i na mnoha univerzitách realizují. U nás na to máme děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Slovo „liberál“ se již u nás po vzoru Ameriky používá pro progresivní levici a různé spolucestující komunistů, jak to už kdysi dávno popsal Fritz Machlup. Považuji to za zcela matoucí. Slovo „liberál“ je tak zatemněno různými významy. Proto jsem vyjádřil nejistotu, k jakým liberálům Martin Schmarcz vlastně mluví. Ke mně ne.
Konzervativně-liberální část mojí duše mi říká, že pro liberála by neměly být nejvyšší hodnotou práva sexuálních menšin, nýbrž svoboda jednotlivce a ochrana všech menšin před terorem většiny. A na ochranu názorových menšin, jež se pohybují v koridoru naší demokratické civilizace, se kvůli přespříliš omílaným sexuálním menšinám poněkud zapomíná. Je to v podstatě právo na kritické myšlení a na výměnu názorů.
A liberálně-konzervativní část mé duše mi říká, že pravým konzervatismem není odpor k migraci, k potratům, k otevřenému světu nebo boj za držení rychlopalných zbraní, ale obrana základních civilizačních výdobytků, jakými jsou právní stát, individuální svoboda, zodpovědnost či svobodná ekonomika s právem na soukromý majetek. A nic z toho není v rozporu se solidaritou bohatších vůči chudým a bezbranným. Jenom jde o to, jak se taková solidarita přesně provozuje.
Realitu naší situace odráží střet, k němuž s největší pravděpodobností dojde v podzimních volbách do poslanecké sněmovny. Nebudou zde bojovat Schmarczovi liberálové s pomyslnými konzervativci z Ruščákovy odpovědi. Budou zde bojovat síly, jež z principu či z vychytralosti stojí na straně Miloše Zemana, Andreje Babiše, Putinova Ruska a komunistické Číny proti demokratickému konceptu svobodného západního světa, který má svoji pravou i levou tvář. Řekněme si upřímně, že stačí opravdu málo a vrátíme se do džungle, kde vládnou východní Čingischánové, sultánové a obrovské Babišovo NIC, natřené buď na růžovo, nebo klidně na zeleno, či na hnědo.
Copak nesedí hnutí ANO v eurofederalistické a liberální frakci Evropského parlamentu? A vůbec mu to nebrání prosazovat tvrdé omezování přístupu potravin z jiných států EU na český trh. To je názorná ukázka hodnoty slova liberalismus v dnešní politice. Babišovi slouží jako fíkový list v Evropském parlamentu, za který schoval svoji hanbatou politiku státního dirigismu a ochranářství. Liberalismus je nemocné slovo. To říkám se smutným vědomím člověka, který založil web pro obranu liberální demokracie. Myslíme to v redakci vážně, ale to může říkat Babišova europoslankyně Charanzová ve své liberální frakci také. Podle ovoce je poznáte, praví se v evangeliu.
Nezbývá nám jiná možnost, než abychom zapomněli na finesy akademických debat a bránili společně náš svět proti barbarství. Konflikt s barbary je tou pravou linií sporu o další cestu české společnosti.
