Třeťáci z hradeckého gymnázia J. K. Tyla se nedávno propadli časem rovnou do dob socialismu. Jejich učitelé pro ně již popáté uspořádali tábor typu „living history“ simulující poměry za vlády komunistické strany v osmdesátých letech. Reportáž z této nanejvýš zajímavé akce přinesly mj. internetové noviny E15.
Týden v socialismu zavedl studenty do doby, kdy na každém rohu visely plakáty s rudými hvězdami a hesly typu „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Na vlastní kůži si tak vyzkoušeli například, jaký to je pocit být u přijímaček znevýhodněn kvůli „nesprávnému“ původu nebo kvůli tomu, že rodiče nebyli ve straně. Z jaké rodiny pocházejí, si na začátku losovali. Povinně se pak účastnili ohlupujících schůzí plných bolševických proklamací či hromadné výroby mávátek k oslavě socialistického zřízení na Prvního máje.
V praxi se také přesvědčili, jak zoufalou a většinou neúspěšnou anabází tehdy bylo získání tzv. devizového příslibu, který potřeboval každý, kdo chtěl vycestovat jinam než do socialistických států. Pro mladé lidi, zvyklé už od dětství na volné cestování po celém světě a na to, že pro „západní“ měnu se prostě skočí do směnárny, to musela být neuvěřitelná zkušenost. A samozřejmě i tady hrálo zásadní roli členství v „partaji“ a správný dělnický původ. Kdo si vylosoval špatný, nedostal nic a jel na Mácháč nebo maximálně k Baltu.
Takováto výuka v podobě alespoň částečného a stylizovaného přiblížení toho, co pro rodiče či prarodiče účastníků bylo každodenní realitou, je nepochybně chvályhodný pedagogický počin. Při četbě o něm se ale nemůže nevloudit myšlenka, že by to chtělo ještě něco víc. Poněkud drsnější reality show. Pro mladé komunisty.
Svět, kde se všichni zdraví „čest práci!“, který svorně nenávidí Ameriku a kde vlají sovětské vlajky, by se jim asi líbil. To by se nejspíš účinkem minulo. Pro začátek, hned při příchodu, by se tedy soudruhům a soudružkám opěvujícím socialismus rozdaly noviny. Nikoli ale ke čtení, nýbrž k rozřezání na čtvrtinky. Smůla. Toaletní papír není. Šťastní vylosovaní by směli do fronty a možná by na ně nějaký balíček skládaného dřevitého vyšel. A tak jako studenti museli odevzdat mobily, aby autenticitu nic nerušilo, musely by mladé soudružky zanechat u brány své i dámské hygienické potřeby. Prostě nejsou. Nepřivezli. Pomoz si, jak chceš. Moc drsné? Ale kdepak. To jsme jen u etapy pro ty, kteří nesmyslně omílají, že za komunistů jsme se měli lépe a že by ty časy chtěli nazpátek.
Pro ty, kteří drze lžou, že KSČ nikdy neničila lidem životy, nevěznila je, nemučila a nevraždila, a pro ty, kteří komunistická zvěrstva dokonce schvalují, by tu byl vyšší level.
Soudruzi – pro tuto chvíli v roli politicky pronásledovaných svými přímými stranickými předchůdci – by byli v noci s řevem probuzeni komandem „estébáků“, které by jim rozházelo věci po chatce a možná jim je i trochu podupalo, hulákalo na ně, ponižovalo je a vyvleklo je ven, k výslechu. Tam by dostali pendrekem přes záda, a kdo by si vylosoval, že omdlí, na toho by vychrstli kbelík ledové vody. V místnosti představující vězeňskou celu by byli v noci pravidelně buzeni, ve dne by nesměli sedět, natož ležet…
Jedna vylosovaná skupina by s bídnými příděly jídla musela od rána do večera tvrdě dřít, spát v prkenném baráku na dřevěném kavalci, jen s jednou škrábavou dekou, nejlépe v zimě. No, co, nejste na dovolené, jste na uranu v Jáchymově.
Daleko strašlivější, leč v oněch dobách bohužel zcela reálné věci, jako že novorozeně, které přišlo na svět v cele, hodí do hromadného hrobu, že bachaři či estébáci budou típat cigarety o kůži odsouzených, že někoho umlátí nebo oběsí, by samozřejmě nijak nasimulovat nešly.
Byla by ale naděje, že i při mírné verzi aspoň někteří mladí soudruzi pochopí? Za pokus by to stálo. Jen škoda že to nejde.
