KOMENTÁŘ / Turecko je pro Rusko důležitou zemí, protože Ankara je jako jeden z mála členů NATO k Rusku poměrně vstřícná. Teď se ale turecký diktátor rozhodl uštědřit tomu ruskému hned dva políčky v krátké době. Tím prvním byla slovní podpora členství Ukrajiny v NATO a tím druhým pak propuštění zajatců z Azovstalu, kteří měli dle podmínek dohody s Moskvou zůstat v Turecku. Moskva se ústy mluvčího Peskova vyjádřila, že jde o porušení této dohody. To má jistě pravdu, ale je to asi tak vše, co s tím může dělat. Oslabený a čím dál víc izolovaný Putin totiž Erdogana potřebuje.
Na druhou stranu je ale naprosto předčasné jásat nad změnou postoje Turecka. Poslední dva kroky jsou ke Kyjevu velice vstřícné, ale zatím není jasné, zda jde o dlouhodobou změnu politiky. Erdoganovi jde nadále především o Erdogana. Nicméně se zdá být jasné, že po Prigožinově eskapádě cítí, že je Putin slabý.
Turecký reexport a Sýrie
Rusko v současné situaci Turecko potřebuje, a to hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním je černý vývoz západního zboží do země právě přes Turecko. Od března 2022 do března 2023 narostl objem exportu do Ruska o 85 %. Ankara se k sankcím nepřipojila. Jelikož je ale členem NATO, je pro USA i celý Západ obtížné uvalit na Turecko druhotné sankce.
Druhým důležitým bodem je Sýrie. Tam Rusové drží u moci Bašára Asada, ale část země kontrolují sunnitské milice financované a podporované právě z Turecka. Rusko odtamtud ale už od května minulého roku stahuje své jednotky, vyklízí základny a omezuje dokonce i materiální pomoc.
Je samozřejmě otázka, zda by se Erdogan chtěl po tom, co vidí na Ukrajině, vrhnout do podobně nejistého dobrodružství v Sýrii. Nicméně pokud bude mocenské vakuum po Rusech vyplňovat Írán, mohl by se cítit ohrožen. Pro Moskvu je přitom přítomnost v Sýrii věcí prestiže.
Všechno má svůj háček
Turecko své postoje často mění, jak už jsme viděli v případě přijetí Finska a Švédska do NATO. Hraje naprosto pragmatickou hru, kterou mu umožňuje členství v NATO a zároveň relativní neutralita vůči ruské agresi proti Ukrajině. Pohyby na jednu a na druhou stranu jsou motivovány naprosto vypočítavě.
Přijetí Švédska, kterému zatím Erdogan brání, bude nejspíš stát podporu Kurdům, které Turecko považuje za teroristy. Je smutné, že Západ nejspíš alespoň omezí pomoc statečným bojovníkům, kteří s Islámským státem pět měsíců bojovali o město Kobani. Faktem ale je, že o bezpečnosti Evropy se nerozhodne v Sýrii, ale na Ukrajině.
Car je nahý
V této otázce lze doufat, že ruské vojenské neúspěchy a neschopnost Putina potlačit Prigožinovo tažení na Moskvu nahlodaly Erdoganovu důvěru v jeho sílu do té míry, že větší vstřícnost k Ukrajině bude trvalou změnou. Minimálně se pak můžeme těšit alespoň z dílčí diplomatické porážky Ruska.
Na tuto tureckou zradu totiž nemá moc jak odpovědět. Po Prigožinovi, který to demonstroval na domácí scéně, to teď Erdogan ukázal na mezinárodním poli. Car je slabý a to je asi to jediné, co se, na rozdíl od vraždění a genocidy, v Rusku vládcům neodpouští.