Režisérka a publicistka Monika Le Fay se na svém blogu rozloučila se svým dlouholetým kamarádem, evangelickým farářem a písničkářem Svatoplukem Karáskem. Svůj článek poskytla deníku FORUM 24 k šíření.
Milí čtenáři, píše se mi těžce, protože jsem se stále nevzpamatovala ze šoku z úmrtí evangelického faráře Svatopluka Karáska. Zemřel v neděli 20. prosince ve 12.35 v nemocnici Na Františku.
Se Sváťou mám tolik společných vzpomínek, že bych o tom mohla napsat knihu. Věděla jsem, že je nemocný, ale přesto mě jeho odchod překvapil a zasáhl. Točili jsme spolu ještě v létě do filmu o Karlu Schwarzenbergovi. Sváťa už působil jako člověk, který vidí na druhý břeh. Mluvil těžce, ale smysl pro humor a přesnost myšlení ho neopouštěla. Byl doma ve svém bytě naproti kostela, kde dlouhá léta sloužil a kde vždycky stával při bohoslužbě u dveří a podával svým bratrům a sestrám ruku. Kouřil dunhillky, které k němu odjakživa patřily, stejně jako neochvějná víra, statečnost, laskavost a pochopení pro chyby bližních.
Úplně přirozeně přišel také na křest do Břevnovského kláštera, kde jsme křtili nejstaršího syna. Když to křtící opat Anastáz Opasek zpozoroval, přerušil obřad a šel Sváťu do lavice pozdravit. Oba dva – katolický kněz a evangelický farář – měli společnou schopnost překračovat hranice, bořit tabu a oslovovat lidi napříč společností. Dokonce i můj otec – nedůvěřivý k Pražákům a umělcům zvlášť – začal Sváťu po prvním setkání považovat za svého „kámoše“.
Sváťovy písničky, jak mi říkal Magor a mnoho dalších, pomáhaly lidem unést kriminál i těžký osud. Pouštěla jsem je dětem, když byly malé, při cestách autem a k všeobecnému veselí jejich kamarádů si společně prozpěvovali „ďábel je stará kurva“.
Myslím, že je jen málo lidí, kteří měli tak neochvějný a laskavý vliv na druhé. jako byli Anastáz nebo Sváťa.
Lidé se pod jejich vedením nechávali křtít, oddávat, křtili děti a vnuky. Pomáhali ostatním přejít na druhý břeh, když nastala jejich chvíle, a utěšovali pozůstalé. Kdo ale teď utěší nás? Celé svátky si pouštím Sváťovy písničky a snažím se myslet na to, že Bůh zvolal „další host k nám přišel na slavnost“.
O Sváťovi jsem natočila dva filmy: Třináctá komnata Svatopluka Karáska a Divoký reverend.
Napsal mi také vzpomínky do několika knih, které jsem vydala. Lituju, že nikdy nedošlo k tomu, natočit film o období, kdy Sváťa se ženou Stáňou kastelánoval na hradu Houska. Kdysi před lety jsme spolu o tom mluvili jako o období svobody, šťastném ostrůvku uprostřed hrozící normalizace. Říkala jsem Sváťovi, že mu to závidím, protože to je něco, co mu nikdo nikdy nemůže vzít, a nebude se to ani nikdy opakovat. Hodně lidí o těch dobách mluvilo jako o časech, kdy si byli s přáteli bližší než s vlastní rodinou.
Sváťův kamarád Rosťa mi před pár dny vyprávěl, jak byl svědkem situace pro divokého reverenda naprosto typickou. Nějaký Čech mu ukradl na jeho pozemku v Itálii sekačku, kterou poté prodal. Uběhlo několik let a zloděj se objevil v Čechách, jako by se nechumelilo. Sváťovi kamarádi to komentovali jako do nebe volající drzost. Sváťa to zaslechl a okřikl je: „Vy byste taky pořád jenom někoho pomlouvali!“
Když to teď píšu, vybavuje se mi příhoda, která se stala před mnoha lety. Jela jsem autem z Petřin dolů do Břevnova a místo do centra jsem automaticky odbočila k Břevnovskému klášteru. Bylo to tak divné, že jsem zajela dovnitř kláštera a uviděla řadu zaparkovaných aut. Vstoupila jsem do kostela a ukázalo se, že probíhá každoroční tradiční mše za Karla Kryla, na kterou jsem zapomněla. U vchodu jsem narazila na Sváťu s naším společným kamarádem Milanem Kubesem, novinářem z mnichovské Svobodné Evropy.
„Kam jdeš? Cos dělala za války?“ spustil Milan obligátní dotaz.
„Jdeme do hospody, pojď s náma!’“ vyzval mě Sváťa. „Nemůžu, mám doma děti,“ zalitovala jsem.
„Jeď domů, zaparkuj a přijeď. Já tě pak odvezu taxíkem,“ poručil Sváťa.
A přestože to normálně nedělám, odjela jsem domů do centra a řekla dětem, že jedu za kamarády do hospody. Že jsou už v pokročilém věku a nevím, jak dlouho ještě vydrží a každá chvilka strávená s nimi je pro mě vzácná. A skutečně jsem odjela a u piva jsme tam strávili ještě několik krásných hodin. A po nich další a další, piva i vína jsme naštěstí stačili vypít ještě hodně a taky jsme si toho hodně řekli, ačkoliv často jsme byli jenom veselí a nadšení z toho, že se zase můžeme vidět.
Nevýhodou tohoto našeho pozemského života je, že jsou lidé smrtelní. Můžeme ale za ty chvíle, které jsme společně strávili, poděkovat. Děkuju Anastázovi. Děkuju Milanovi, který mě s ním seznámil. A děkuju Sváťovi, který to všechno propojoval. Bez vás by byl svět daleko smutnějším místem.