Sousoší svatých Cyrila a Metoděje na Petrově v Brně FOTO: Barocco / Wikimedia Commons / CC0
FOTO: Barocco / Wikimedia Commons / CC0
Oba velké křesťanské (a státní) svátky, sv. Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa, si kupodivu uchovaly svoji vnitřní energii a dynamiku, s nimiž ještě dokáží promlouvat k dnešnímu člověku. Historické, politické, kulturní a náboženské pozadí všech tří teologů bylo nejen v neblahých časech 1948–1989 obtěžkáno mnoha a mnoha ideologickými, někdy až surreálnými interpretacemi, v nichž se někdy úplně ztratilo to, co věrozvěstové a Mistr Jan svým životem dosvědčovali a o co jim šlo.
Odvolávat se na cyrilometodějské kulturní dědictví a na teologické dílo a mravní postoje Jana Husa se stalo leitmotivem řady občanských i náboženských shromáždění a iniciativ. Někdy se ovšem zdá, jako by si velké křesťanské církve působící v České republice nevěděly rady s odkazem soluňských bratrů a kněze, intelektuála a reformátora, jenž byl tak dlouho považován za kacíře, aby se mu až v osobách sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI. dostalo určité satisfakce – člověka, který už církev nerozděluje, a jehož mravní postoje byly v některých ohledech, tehdy i dnes, pochopitelné, oprávněné a spravedlivé.
Díky velkému dílu českých a zahraničních slavistů, historiků, teologů a spisovatelů si i dnes můžeme připomínat sv. Cyrila a Metoděje nejen jako misionáře, ale také jako představitele promyšlené a dobře provedené inkulturační mise, v níž ruku v ruce s evangeliem šla úcta k jazyku, k umění, k nejstarší východní a západní tradici, i mírovou cestou předložená vize, že každý národ, každé etnikum a každá země, ať už křesťanská, ke křesťanství směřující nebo vyznávající jiné náboženství, je součástí jedné jediné Boží rodiny, jedné jediné gens humana, jednoho stvořitelského plánu, kde je každý vyvolen k originálnímu dílu. V globalizovaném světě, v němž se téměř smazaly hranice prostoru a času, je fenomén prolínání, potýkání a spolupráce jednotlivých kultur zatím nejvážnější, jaký kdy byl. A církev k němu má co říct.
Naléhání papeže Františka a lidí jeho spirituálního okruhu, aby se teologové zbavili „teologie od stolu“ a vydali se, tak jako kněží, řeholníci a laici, mezi lidi a tam se dali inspirovat pro svoji aktuální i budoucí práci, patří v mém pohledu k tomu nejdůležitějšímu, co jsem od současné hlavy církve slyšel. Těžko bych hledal papeže, pro kterého jsou sbližování kultur a civilizačních celků a srozumitelnost evangelia tak klíčové.
Také pojem ecclesia semper reformanda (církev, která se má neustále přetvářet, aby byla autentická a srozumitelná a věrná svému poslání), zdá se, poněkud zevšedněl. Ty zvláštní středoevropské a východoevropské stesky vyhlížející návrat kamsi do 19. století, a tedy do doby velkých politických a náboženských hegemonií, kontrastují s tím, co přinesly obě velké epochy evropské reformace, misijní úsilí církví a reforma teologické práce, která přestala být primárně apologetickou (obrannou) a začala znovu objevovat fundament, z něhož od počátku vyvěrá křesťansky orientovaná víra. Ta byla v období dvou tisíciletí postupně po pás zasypávána interpretačními vrstvami, v nichž se teologové, tím spíše laici museli čím dál tím častěji prohrabávat jako archeologové.
K jádru Kristova vykupitelského příběhu už nestačilo přijít s odvahou víry, nýbrž – cum grano salis – s krumpáčem a lopatou. Za poněkud tvrdou krustou se však v době Konstantinově a Metodějově, v čase Mistra Jana i pozdějších protestantských a katolických reformátorů a světců, nikdy neztratilo světlo evangelia, které je na inkulturaci, na dobrém a srozumitelném slovu, na otevřenosti, toleranci a také na odvaze životně závislé.
Bohu díky, že se prací pedagogů na různých stupních škol podařilo alespoň v hrubých rysech napravit spoušť, kterou ve vztahu k cyrilometodějské misii, a zvláště k Janu Husovi způsobili mnozí komunističtí ideologové a pavědci.
Odkaz cyrilometodějského náboženského a kulturního poslání a dílo Mistra Jana, které zůstává i v kritické komparaci s ostatními reformačními proudy a myšlenkami vzácné, mě neustále inspiruje odvahou, erudicí a prorockostí svých tvůrců. Vím, že důležité jsou kořeny a prameny, na které se církev i společnost odvolávají. Mnohem důležitější jsou mi ale plody, které díky třem bohabojným a odvážným mužům sklízíme. A nejde v této sklizni jen o nás a o národy kolem nás a na východ od nás. Odvolávat se na předky a posvátné kulturní dědictví je málo, pokud nevíme, jak ho účinně a věrně předat a přetlumočit dál, třeba i na druhý konec světa.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.
