Kdo měl ve čtvrtek večer náladu na nějaký dojemný slaďák a nevěděl, co si pustit, mohl úplně s klidem zvolit Události, komentáře na ČT 24. Hlavní role se brilantně zhostil místopředseda poslanecké sněmovny a poslanec za hnutí ANO Radek Vondráček. Dojatý hlas se chvěl emocemi, když líčil národu, jak hrozné ústrky je nucen snášet ten skvělý Andrej Babiš a jak statečně se s tím vyrovnává.

Sám nespravedlivě stíhaný bohatýr Andrej taky nevypadával z role. Fakt, že slovenský ústavní soud zrušil rozhodnutí předešlých instancí, a verdikt, že ve spisech StB byl veden neoprávněně, tudíž už neplatí, na jeho obvyklé rétorice nic nezměnil.

„Ty mafiáni, který stojí za tým mým trestním stíháním Čapího hnízda a za Šumanem a odposlechy, který dělají tyhle kampaně, tak na Slovensko je to celkem blízko,“ konspiroval svou česko-slovenskou hatmatilkou.

[ctete]156552[/ctete]

Evergreen „je to kampaaaň“ tedy zůstává, ale k obvyklému viníku Kalouskovi teď přibyla jakási blíže neurčená mafie, která zločinně ovlivňuje dokonce i slovenský ústavní soud. Když ovšem předešlý soud, ten, jehož verdikt byl teď zrušen, rozhodl v Babišův prospěch, tak to bylo správné, chvályhodné a spravedlivé rozhodnutí. Žádná mafie, kdepak.

Radek Vondráček se na opakované dotazy moderátora Davida Borka, zda i on tam vidí nějaké divné souběhy událostí, kroutil jako břišní tanečnice, ale nakonec ze sebe vypotil, že těch náhod už je přece jen „velmi příliš“.

Jen jestli ono to ale nebude tak, že velmi příliš se nenakupilo náhod, nýbrž hříchů a kauz Andreje Babiše. Těch kostlivců, kterých už bylo ve skříni nacpáno tolik, že dveře ten nápor prostě nevydržely, takže začali jeden po druhém padat ven. Pěkný rachot. Trochu to připomíná taky scénu z Mrazíka, kde na hlavy loupežníků náhle začnou shůry padat kyje kdysi dávno vyhozené do nebes. Bum, prásk, zprava, zleva.

Věrný Vondráček je ale přesvědčen, že „ty kauzy jsou primárně ze strany politických protivníků“. Oškliví političtí protivníci zřejmě Andreje naváděli, aby se upsal StB nebo fixloval s evropskými dotacemi. Kdyby tak nečinil, žádné kauzy by se nekonaly.

Ale jak už to u romantických „dojáků“ bývá, napřed se citová zápletka jenom tak naťukne, objasní se, kdo je největší hrdina a zač bojuje, aby se to pak rozjelo naplno. Kapesníčky sem, jedno oko nezůstane suché.

„Po tom všem, co už Andrej Babiš zažil, co se na něj za ty čtyři roky nakydalo, jakým způsobem to všechno strpěl, setrval… prostě jedem dál,“ deklamuje poslanec Vondráček s vlahým zrakem a u obrazovek se začíná ozývat popotahování. Tak nevinný člověk! Taková nespravedlnost!

A drama graduje. Podle zásad scenáristiky teď hlavní hrdina a nejlépe i jeho blízcí musejí čelit nebezpečí a ještě většímu pronásledování.

„On, který tohle celé snášel…Dokážu se vcítit do toho, jaké to je. Jdou po vás! Jdou po rodině!“ zvyšuje napětí Vondráček. Diváctvo ani nedýchá a drží palce. A jen opravdový škarohlíd by mohl říct, že to sice vážně nebude nic příjemného, když na vás praskne podvod jako vrata, do kterého namočíte i vlastní rodinu, ale čacký hrdina si za to jaksi může sám.

„Před čtyřmi lety jsme do politiky vstupovali s ideály, že to zkrátka tady změníme, že budeme makat, že to zkrátka půjde k lepšímu,“ vibruje hlas kladného hrdiny emocemi.

Ono se to tady ale snad nezměnilo? Pravda, k horšímu, trestně stíhané figury se zatím do premiérského křesla nedraly, a tak bezprostřední ohrožení demokracie jako teď, tady od Listopadu taky nebylo. A k lepšímu to přece jde. I když jak pro koho. Tak třeba jmění Andreje Babiše za dobu působení v politice vzrostlo o víc než 40 miliard. Kdo z vás to má?

Hrdina však musí překonávat krutá protivenství nepřátel, a tak slyšíme: „A zatím jsme osmdesát procent času trávili tím, že pořád odpovídáme na nějaké útoky.“ No jo, tak to ovšem nesmíte mít šéfa vedeného ve svazcích StB a obviněného hned ze dvou trestných činů, podotkne u obrazovky necita bez srdce, který hrdinovi vůbec nerozumí.

A jdeme do finále. „Tohle všechno Andrej Babiš překonal…“ hlas se zatřese, „a nenese to úplně lehce.“ Inu, to už tak bývá, že lidi nejsou zrovna šťastní, když na ně dopadne ruka zákona a pošta doručí obálku s modrým pruhem.

A můžou jít titulky. Je jen poněkud k nepochopení, proč moderátor na závěr toho melodramatu nepodotkl a nepřipomněl divákům, že ve všech zmíněných případech jde o standardní úkony soudů či orgánů činných v trestním řízení, nikoli o zlovolné útoky politických konkurentů či jakýchsi záhadných mafií usilujících o zkázu nevinného.

I když – na konci slzavého filmu se přece taky obvykle neříká, že to všechno bylo „jenom jako“ a že to není pravda. Soudný a svéprávný divák v tom má jasno.