Svátek české státnosti spojený s památkou svatého knížete Václava vzbuzuje u části národa různé pochybnosti. I samotný prezident zpochybnil tohoto Přemyslovce jakožto sluhu Němců a symbol servility. Miloš Zeman tak projevil jak svoji nízkou informovanost, tak barbarský sklon k antiněmeckému nacionalismu, který je ve 21. století nesmyslným reliktem obrozenecké a potažmo i komunistické ideologie, která se u nás opírala o mýtus sovětského osvobození.

Vedle těchto stereotypů se také objevuje další zpochybňování přínosu osobnosti knížete Václava. Kupříkladu jde o tezi historika Dušana Třeštíka, že český stát byl založen „státotvornou bratrovraždou“, díky níž se schopnější Boleslav chopil vlády a sjednotil rozdrobená knížectví. Takže bylo vlastně dobře, že Boleslav svého bratra Václava na prahu boleslavského kostela zabil.

Ve 20. století se pak ještě objevila hypotéza, že kníže Václav vůbec neexistoval nebo že svatováclavské legendy vytvořily pouze hagiografický normovaný prototyp osoby světce, o jehož skutečných vlastnostech se proto nemůžeme dozvědět vůbec nic.

Jsou to naprosto zbytečné pochybnosti, které sledují jiný cíl, než je historická pravda. Jde o znevažování křesťanských (což znamená také latinských i západních) základů národní kultury. Pokaždé vyzdvihují povrchní okolnosti vzniku svatováclavského kultu nad jeho více než pravděpodobnou historickou podstatu a také prostou logiku, která nutně provázela rozšíření tak výrazného příběhu.

Pro současnou znejistěnou českou společnost je důležité, aby měla dobrý vztah k pozitivním symbolům a hodnotám, jež pramení z dávné i nedávné minulosti národa. Kníže Václav je přes dávnověkost legend samozřejmě historickou postavou a jeho příběh je zasazen do existujících reálií počátku 10. století. Navíc je jisté to, že se kníže vyznačoval zápalem pro tehdy novou křesťanskou víru, která se v prostředí tehdejší české kotliny prosazovala těžko oproti dosavadním zvykům, náboženským představám i životnímu stylu velmožů, kteří mimo jiné obchodovali s otroky.

Proti Třeštíkově hypotéze státotvorného Boleslava je třeba postavit vážnou otázku, zda Boleslavovo spíše násilné sjednocování menších územních celků je možné považovat za jedinou správnou verzi budování státního útvaru. Knížata těchto raných dob dějin těžko mohla vědomě budovat stát, když si nic tak abstraktního ještě nemohla a ani neuměla představit. Jde o klasický anachronismus. Pojem státu a státní myšlenky spadá u nás až do počátku novověku. To, co ale tito velmožové jistě činili, když měli k tomu příznivé podmínky, tak rozšiřovali svoji osobní moc. Boleslav ji podle historických pramenů rozšiřoval krutě a na základě likvidace místních předáků, kníže Václav to podle legend měl činit jejich začleněním pod svoji vládu na základě uznání své autority. Co je pro budování státnosti lepší, na to ať si odpoví každý sám.

Obraz knížete Václava, jaký známe z legend, je nepochybně poplatný stylu středověké křesťanské hagiografie, která podle zaběhnutých vzorců vynáší jisté vlastnosti světce i jeho životní příběhy nad jiné tak, že v nich nelze hledat historickou zprávu v detailech. Spíše tušíme celek pravdy v jejich smyslu. Nejde o reportáž. Jde o pobídku ke svatému životu a návod, jak dospět ke spáse.

Zpráva o svatém českém knížeti si získala během pár desetiletí značnou popularitu a tu si pak udržela po celá staletí. Během desátého století se po celé tehdejší Evropě, od slovanských knížectví na východě či na Balkáně přes bavorské a saské vévodství až po Mantovu a klášter Monte Cassino v jižní Itálii, roznesla v celku takřka identická zpráva o dobrém panovníkovi českého knížectví, který zemřel mučednickou smrtí. Tato zpráva přispěla k začlenění Čechů mezi kulturní národy Evropy.

V době zpochybňování orientace české zahraniční politiky na západní demokracie je třeba připomínat, že kníže Václav je prvním českým panovníkem, o němž víme, že rozvinul široké vztahy s bavorským vévodským domem i klášterem svatého Jimrama v Řeznu stejně jako později se saským panovníkem Jindřichem Ptáčníkem, který převzal královský titul východofranské říše. O německý stát se tehdy ještě nejednalo a Václav nemohl být tudíž v politickém smyslu servilní vůči Němcům. Václav také zjevně nebyl prvním českým panovníkem, který platil tribut, který byl normálním jevem v celé univerzální křesťanské říši. Šlo zjevně více o znak sounáležitosti s touto velkou federací evropských vévodství než o nějaký výraz ponížení.

Vedle západní orientace knížete Václava tu ale máme ještě jeden rys, který bychom měli v souvislosti se svátkem tohoto českého knížete vyzdvihnout. Je to vlastnost, kterou zcela přesahuje horkokrevného bratra. Svatý Václav je symbolem převahy civilizovanosti nad barbarstvím. Kníže, který vysazuje vinice, vykupuje či propouští otroky a učí se podle knih, je po mučednické smrti vyzdvižen mezi křesťanské světce. Jistě, pro 10. století je těžké dosáhnout historické jistoty v různých detailech. Proč by ale legendy vyprávěly příběh o ušlechtilém knížeti, kdyby příběh neměl žádnou faktickou podstatu? Je jen velmi nepravděpodobné, že by v tak širokém rozsahu mnoha legend byl vytvořen obraz následováníhodného chování na základě výmyslů. Kníže Václav skutečně byl ušlechtilým člověkem a panovníkem. To je prakticky jistota. A zapsal se tím do evropského kulturního vědomí.

A v tom je podstata svatováclavského odkazu pro naši dobu. Kníže Václav je spojen s civilizovaným, mírným a konstruktivním chováním a také s tím, že musel čelit chování barbarskému. To je odkaz, který se netýká jen náboženského chápání a víry. Je to smysl, který se týká všech lidí v této zemi. Je mnohem lepší, když usilujeme o civilizovaný a světu otevřený národ, než když se uzavřeme před světem v primitivním buranství, jaké vyzdvihují populistické strany v čele se současným prezidentem.