KOMENTÁŘ / Pan Švamberk na serveru Novinky ví, že svatý kníže Václav neosvobozoval otroky. Prostě to ví, ačkoli není jasné, jak to zjistil. Přijde mu to jako nevěrohodná báchorka, protože u nás v desátém století byl obchod s otroky základem ekonomiky. Je zajímavé, že vyústění článku kolegy Švamberka vede k velmi opodstatněné kritice ruské propagandy, kterou ale míchá dohromady s propagandou ukrajinskou ohledně banderovců, k čemuž máme mít rovněž odstup. Je tu příliš mnoho sdělení na malé ploše. Z úsporných důvodů se vyslovme jen ke dvěma bodům. K našemu knížeti a k Banderovi.

Zpochybňování svatosti či významu knížete Václava je velmi zvláštní sport, na kterém si nekatolíci a nekřesťané v naší zemi cvičí svoji vášeň pro domnělou historickou pravdu. Vykupování a osvobozování otroků je v životopise svatého Václava provokujícím bodem. Přece nemohl až tolik předběhnout svoji dobu. Podobné je to s interpretací jeho vraždy. Antiněmecký historik Dušan Třeštík, kterého jsem osobně znal, razil tezi, že Boleslav vraždou Václava založil český stát a pochlapil se tím, že odmítl platit do Saska králi tribut. Byla to tudíž zakladatelská státní vražda. Tedy něco konstruktivního a konstitutivního. Něco podobně rozumného, jako když Romulus zabil Réma a vznikla Římská říše.

Dále čtěte

Rozšířené vydání knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží rychle mizí. Ve skladu už jich máme jen pár, neváhejte

Češi mezi pravdou a lží. Tak se jmenuje kniha Pavla Šafra, které se prodalo více než pět tisíc kusů. I…

Jsou to nehorázné bláboly. Zprávy z několika životopisných legend, jež vznikly během desátého století na území dnešního Německa, Itálie a zřejmě i Kyjeva, popisují českého knížete Václava jako bohabojného slušného člověka. My samozřejmě přes to moře času nemůžeme přesně ověřit zprávy legendistů. Ale lze se oprávněně domnívat, že motivem k sepsání těchto hagiografických textů byl konkrétní zážitek, tedy setkání s člověkem, který si zasloužil ocenění. Obchod s otroky již tehdy zapovídala křesťanská víra. To, že tento obchod ještě pořád kvetl u nás, je podobné, jako když na našich současných hranicích kvete ten nedůstojný a trapný byznys s trpaslíky a prostitutkami. Je to hranice mezi civilizačními stupni a my zde stojíme na té barbarské straně.

Podobně i tehdy v desátém století jsme stáli na hranicích slovanské zóny, kde se ještě směli chytat otroci. Od nás na východ byl lovecký areál, v němž se lovili otroci pro hispánské muslimy, pro Córdobský chalífát. Proto v tolika jazycích světa splývá slovo Slovan se slovem otrok. Je velmi pravděpodobné, že Václav na sebe upoutal pozornost tím, že do tohoto byznysu házel vidle, protože byl svými vztahy napojený na křesťanské dvory v Řezně a v Magdeburku. Tím se účastnil civilizační mise. A jestli je něco v životě Václava jistotou, tak je to právě tato účast při začleňování krajů střední Evropy do rodiny civilizovanějšího latinského Západu. Tribut platily všechny části východofranské říše. Něco jako Německo tehdy ještě ani zdaleka neexistovalo, a kolaboraci s Němci proto tudíž Václavovi přišít nelze ani omylem. Boleslavova vražda byla činem, který vzbuzoval zděšení, a byla projevem jeho barbarství. Podstatná je přitom zpráva, že obětí vražedného násilí se stal dobrý člověk a dobrý panovník. Pro Čechy by přitom měla být navždy inspirativní idea dobrého státníka. Svatováclavská tradice patří k pokladům naší kultury a je nesmyslné ji odmítat.

Dále čtěte

Jak minulost vrhá stín na budoucnost. Volyňský masakr a polsko-ukrajinské vztahy

Ruská válka na Ukrajině způsobila, že polsko-ukrajinské vztahy – po roce 1991 obecně vzato přátelské – se ještě více upevnily.

Problém se Stepanem Banderou je složitější. Ukrajinská povstalecká armáda se skutečně v jisté době dopouštěla masakrů na polském obyvatelstvu. Bylo to ovšem právě v době, kdy samotný Bandera byl v nacistickém vězení a jím inspirované jednotky vedl zločinec Dmytro Kljačkivskij. Etnickou čistku, kterou se svými vojáky prováděl ve Volyni a v Haliči, nelze ničím omluvit. Je podivně nemístné zakomponovat tento příběh do stejného článku s umělým důvodem kritiky propagandy. Nicméně ukrajinské hnutí za nezávislost lze pochopit právě tím, že tamním lidem byla opakovaně vnucována nespravedlivá nadvláda. To neomlouvá zločiny, ale vysvětluje společenské pnutí.

Zneužívání historických událostí ruskou propagandou je zcela zrůdné. Rusové na Ukrajině se chovají jako zběsilí vrazi. Adorace banderovských jednotek Ukrajinci je ovšem rovněž nemístná. Jen to vůbec ničím nesouvisí se svatým Václavem.
Ke knížeti Václavovi se tu po staletí obracíme ve vznešeném chorálu, který byl a měl by být naší národní hymnou. Je to mnohem větší a zajímavější skladba než podivná písnička o hledání hezkého domova, byť i ta má dojemný ráz.

Svatováclavský chorál předpokládá, že my Češi máme svého zvláštního přímluvce na nebesích, jakéhosi nebeského ambasadora v blízkosti nejvyšší instance světa. Pros za nás Boha, svatý Václave. A jelikož je po staletí až na výjimky s nacistickým Německem a sovětským Ruskem naším největším nepřítelem naše vlastní hloupost, je třeba prosit knížete Václava, aby nás před ní chránil svými přímluvami. Mysleme na ten chorál, je to velká věc.