„Polovina střídajících policistů musela využít židle, z kterých si udělala postel, jako nutné zázemí na krátký spánek. Ve tři hodiny ráno mě ze spánku na židlích, přestože jsem byl oblečen, vzbudil chlad. Stejně tak mé kolegy. Takto unavení a vyčerpaní jsme šli do chladného počasí, kdy k ránu již začínalo mrznout. Při pohledu z prostoru mezi ploty do oken místností budovy jsme se dívali, jak si uprchlíci užívají nových lůžek s kvalitním vytopeném zázemím tříhvězdičkového hotelu a baví se tím, jak jsme zahalení až po uši, aby jsme zvládli chlad nebo mráz,“ sděluje v mailu zkušený dlouholetý policista a člen Unie bezpečnostních složek svému kolegovi o tom, jak náročnou práci mají policisté v nově zřízeném zařízení pro uprchlíky.

Podle něj policisté nemají dostatečné podmínky pro svoji práci, nedostávají jídlo, nemají si kde odpočinout a je jich tam zbytečně moc. Čtěte pohled z druhé strany:

Považuji za nutné Vás informovat a podělit se o otřesnou situaci, která se odehrává vůči občanům této země a v naší linii, tedy policistům, sloužícím nyní na ostraze objektu – zařízení pro uprchlíky Drahonice u Loun.

Nejprve popíšu, o jaké zařízení jde a k čemu slouží, podle mých informací, které jsem na místě získal:

Správa uprchlických zařízení si pronajala neprovozovanou věznici v Drahonicích u Loun. Do této věznice, tedy nyní místa pro zařazení uprchlíků, se mají soustředit ti uprchlíci, kteří jsou v ostatních zařízeních buď kázeňsky problémoví, nebo ti uprchlíci, kteří nelegálně vstoupili na území našeho státu a i při kontrole s orgány našeho státu nepožádali o azyl. Proto by u takových osob mělo probíhat řízení trvající 42 dnů, na jehož konci bude pravděpodobně rozhodnutí o vyhoštění.

Tábor byl vybaven novým zařízením. Na zařízení se opravdu nešetřilo a uprchlíci přijíždí a přijedou do opravdu velmi slušně vybavených prostor, kde nechybí jen tak namátkou – nové postele, stoly, skříně, lůžkoviny a ani cca 6 sušiček na prádlo. Vše nové. Kolem těchto lidí pobíhá ustaraný personál Správy uprchlických zařízení, který se všemožně snaží vyhovět i nejmenším potřebám těchto migrantů a pečlivě se stará jak o vytápění budovy, tak o jídlo a dobré zázemí.

Kolem areálu jsou dva ploty, mezi nimiž probíhá ostraha ze strany policistů. Ta probíhá tak, že policisté slouží zpravidla dvě hodiny mezi ploty a poté mají hodinu přestávky, následně zase dvě hodiny mezi ploty a hodinu zálohu na případné eskorty uprchlíků. Každý policista tak odslouží mezi ploty za 24 hodin 14 hodin při ostraze. Polovinu volných odpočinkových hodin má úkoly eskorty. Mezi ploty a na ostraze se podílí vždy aktivně 11 policistů, což mi připadá hrubě předimenzováno (přece jen jde o věznici – ploty, žiletkové zábrany, mříže v oknech atd.).

Přijel jsem do tábora. Ubytovali nás v křídle objektu pro policisty. Objekt sice hezky vybaven, nicméně na počet dvaceti policistů nám přichystali pouze 6 postelí pro odpočinek. Jídlo nebylo zajištěno. V obci není obchod ani jiná možnost stravování. Bylo nám vyhověno, že jeden z nás v roli nákupčího mohl odjet do jiné obce nakoupit a stravu jsme si přivezli, byli jsme informováni.

V budově jsme tedy při záloze neměli kde důstojně odpočívat. Polovina střídajících policistů musela využít židle, z kterých si udělala postel, jako nutné zázemí na krátký spánek. Ve tři hodiny ráno mě ze spánku na židlích, přestože jsem byl oblečen, vzbudil chlad. Stejně tak mé kolegy. Takto unavení a vyčerpaní jsme šli do chladného počasí, kdy k ránu již začínalo mrznout. Při pohledu z prostoru mezi ploty do oken místností budovy jsme se dívali, jak si uprchlíci užívají nových lůžek s kvalitním vytopeném zázemím tříhvězdičkového hotelu a baví se tím, jak jsme zahalení až po uši, abysme zvládli chlad nebo mráz.

U policie pracuji již dvacet let. Nikdy jsem si nemyslel, že spolu s kolegy někdy budu prožívat takové ponížení nás všech, kdy my jakožto občané této země, zmrzlí, vyčerpaní a polohladoví se špatným zázemím se díváme okny na lidi, kteří porušili zákony této země, na lidi, kteří si užívají až nadstandardní péče a pohostinnosti.

Je mi jasné, že jsme vázáni smlouvami a závazky v rámci nadnárodních právních vztahů a kritéria, jak se o tyto lidi postarat, jsou nalinkována, ale není mi jasné, proč s takovým úsilím pečujeme o protiprávně konající lidi z třetích zemí a o naše policisty se nikdo nepostará ani z poloviny s takovou péči jako o ně.

Jsem odolný a zvyklý na leccos. Jídlo si přivezeme a spát umíme i vsedě, pokud to situace zásahu vyžaduje. Je ale nutné, aby se policisté budili zimou a nebylo o ně alespoň trošku slušně postaráno? Myslím, že času na přípravu bylo dost.

A v poslední řadě se musím zastat kolegů, kteří jsem byli převelení z jiných útvarů na dva-tři měsíce. Jde o mladé policisty, kteří toto převelení chápou spíše jako formu trestu. Z útvarů vzdálených této lokalitě 100 i více km měli za úkol se dopravit sami bez ohledu na odlehlost místa a špatnou dopravu a spoustu zavazadel, kteří si kluci na tuto dobu sebou vezli. Myslím, že těmto mladým policistům možná takto PČR vezme jejich iluze o perspektivním zaměstnání a buď před zoufalou situací utečou pracovní neschopností, (která v mrazech a podmínkách na sebe nenechá dlouho čekat nebo účelově), nebo kluci dají výpověď a s platem 17 tisíc čistého příjmu měsíčně se bez větších problémů rozloučí.

Když jsem místní funkcionáře na výše popsané nedostatky upozornil, tak jsem s hrůzou zjistil, že oni sami měli co dělat, aby do termínu spuštění mohli podmínky připravit, alespoň tak (nuzně), jaké jsme je poznali. Zřejmě nebyla podpora ze strany nadřízených, aby přípravy mohli zvládnout v termínu na důstojné úrovni.

První den spuštění tohoto zařízení zde byli i vyšší funkcionáři PČR z místního kraje, ale tyto pány více zajímalo to, jak je postaráno o uprchlíky. O naše prostory a podmínky se nezajímali (pokud je mi známo). Zde můžu poděkovat jen našim nadřízeným z SPJ, kteří takovéto zázemí odsoudili, ale přímo jej ovlivnit ihned nemohli (ale vážíme si alespoň solidarity v postoji). Zkusme alespoň pomoci kolegům, ať mohou službu ostrahy vykonávat alespoň důstojně a ve slušných podmínkách.