Vladimir Putin. FOTO: ČTK/AP/Alexei Druzhinin
FOTO: ČTK/AP/Alexei Druzhinin
Již druhý měsíc je hlavním tématem dne ultimativní smlouva předložená ruským vedením Spojeným státům a NATO a v důsledku toho žhavá domácí diskuse o pravděpodobnosti nepřátelských akcí, a to i mezi Ruskem a Ukrajinou. Kromě otázky „bude válka – nebude válka“ je lví podíl pozornosti věnován předpovědím důsledků takové konfrontace: ruský trh s cennými papíry se již zhroutil, dolar a euro již prolomily historická maxima vůči rublu a kolik lidského smutku nás čeká, až začnou rodiny dostávat úmrtní oznámení.
Takové uvažování je založeno na osobních hodnoceních toho či onoho komentátora, na základě jeho mravních a světonázorových postojů. Ale podle mého názoru nesprávnost všech těchto úvah plyne z toho, že „morální a ideologické postoje“ těch, kteří jsou nyní ve vedení země a jejich okolí, jsou zcela odlišné. Takže uvažují úplně jinak a jinak hodnotí aktuální události.
Málokdo příčetný pochybuje o tom, že mocenský systém, který se u nás (tj. v Rusku) v posledních letech formuje, stále více připomíná koloniální princip vládnutí, kdy si hrstka lidí uzurpovala moc a přivlastňovala majetek a zdroje celé země. Bezohledně využívá toto území a zachází s lidmi, kteří na něm žijí, jako s domorodci, vše vytěžené je pumpováno na Západ, do zemí pohodlnějších pro život, a je tam skladováno. Tato vnitřní kolonizace může existovat libovolně dlouho pouze v jediném případě – při zachování a udržení moci v rukou koloniální správy.
Z tohoto paradigmatu se odvíjejí akce, které současná ruská vláda provádí. A pokud říkáte něco o jejích činech, pak se musíte vžít do její kůže a vycházet pouze z jejích „morálních“ a ideologických postojů. Jen tak lze pochopit nebo rozluštit její činy, které se zprvu zdají absurdní, ale ve skutečnosti jsou velmi pochopitelné a „rozumné“, pokud se na ně podíváte jejich očima, z jejich zvonice.
Ostatně příklad takové vlády jsme již v naší historii viděli. Co dělali bolševici, když se dostali k moci? Začali bojovat za štěstí lidí, rozdělovat továrny dělníkům a půdu rolníkům? Ne, jejich hlavním úkolem bylo v té době udržet moc tím nejúčinnějším způsobem – hromadným terorem a zničením všech pochybovačů, dokonce i mezi svými bývalými spojenci.
Když množství popravčích čet nestačilo a nespokojených lidí přibývalo, zavedli obilní monopol: podporujete-li sovětskou moc, zde máte příděl, žvýkejte a radujte se. Když ne, umřete hlady. V důsledku toho v letech 1921–1922 zemřely miliony lidí, ale moc zůstala v rukou bolševiků.
Když tyto vražedné metody nepomohly, byla zavedena NEP (Nová ekonomická politika umožňující soukromé podnikání), ale jakmile se objevilo ohrožení moci ze strany rodící se sovětské buržoazie, byla okamžitě zrušena a začala nepřetržitá kolektivizace – a opět hladomor. A opět miliony mrtvých, ale zároveň moc zůstala v rukou bolševiků. Všechna tato opatření byla přijata v zájmu této nedotknutelnosti moci, a nikoli pro blaho lidí.
Současná vláda funguje podle stejné šablony a je to naprosto zřejmé, když se na to, co se děje, podíváte jejíma očima:
1) NATO už dávno není vojenskou hrozbou, prakticky od okamžiku, kdy se v SSSR objevily jaderné zbraně. Za SSSR byly odstrašujícím faktorem, nyní jsou faktorem čistě politickým, jsou Rubikonem mezi demokratickými státy a státy, které si zvolily „zvláštní cestu“ rozvoje, pro případ, že tato „zvláštní cesta“ náhle přeroste v expanzi.
V Kremlu to dobře chápou a celé toto představení s „červenými liniemi“, ultimáty a „písemnými odpověďmi“ je jen jevištěm, na kterém soubor hraje svou hru a na konci očekává bouřlivý potlesk a lásku publika – obyvatelstva platícího daně. A finále této „hry“ bude postaveno na základě jediného principu: pokud vojenský konflikt v té či oné podobě posílí moc a vytvoří poslušnější společnost v kolonii, pak konflikt bude; pokud v důsledku toho může moc slábnout a domorodci se mohou vzbouřit, konflikt nebude.
Lidské oběti, pád ekonomiky, sociální problémy – to vše není ani druhořadé. Tyto pojmy se vůbec neberou v úvahu. Hlavní kritérium: to, co je lepší pro udržení a posílení moci ve svých rukách a zachování koloniální struktury ekonomiky beze změn.
2) Druhou příčinou těchto akcí je rostoucí strach obyvatel. Strach je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak ovládat člověka a společnost. Strach paralyzuje vůli, dezorientuje a nutí k pokoře a nakonec primitivizuje vědomí, zbavuje člověka schopnosti objektivně chápat, co se děje, a vyvozovat z toho správné závěry.
Jako první pod tento válec spadli politicky aktivní lidé. Systém je demonstrativně a nezákonně pronásledoval a vystavoval je pronásledování a věznění a dosáhl téměř úplného odstranění společenské aktivity. Mučení ve Federální vězeňské službě, převálcování malých podniků a podobná opatření paralyzovaly aktivity nejpodnikavějších občanů.
Zůstává ale obrovská inertní masa lidí, kteří mají daleko k politice, k samostatné ekonomické či společenské činnosti, tj. typičtí obyvatelé, které tyto první obavy obešly obloukem.
Hromadící se nespokojenost se svým životem je však také varovným signálem pro úřady. Pokud nebyli za své aktivní pozice postiženi pronásledováním a útlakem, jaký druh strachu může zastavit jejich rostoucí nespokojenost? Pro takovouto kategorii lidí je tento prostředek univerzální – hrozba války, hrozba ztráty blízkých a hrozba ještě větších útrap, než jaké v současnosti existují. A hra rozehrávaná s „červenými liniemi“ jen pokrývá dříve nepokrytou zbývající část populace země tímto strachem, zejména proto, že tuto inscenaci lze neomezeně využívat, včetně nových scén, zápletek a postav v ní.
Opakuji: Dolar vzrostl a v důsledku toho se dětská výživa stává dražší? Akcie klesly? Selhávají nemocnice? Jde ekonomika do pekel? Chudne populace? Ano, nikoho z nich to nezajímá. Hlavní věc je udržet moc ve svých rukou a obyvatelstvo v poslušnosti a na ceně tohoto udržení moci nezáleží.
Proto je nutné předvídat, hodnotit nebo chápat jednání současného mocenského systému v Rusku pouze podle jednoho kritéria: Posílí to, co dělá, jeho moc, nebo ne? Pokud posílí, pak to udělají a nezastaví se před ničím; pokud oslabí, pak bez ohledu na to, jak se vytahují a závodí, nikdy to neudělají.
3) A konečně třetí bod, týkající se konkrétně Ukrajiny. Kolik let různí politologové, experti a političtí aktivisté hledali Putinovu „Kostějovu jehlu“ (Kostěj Nesmrtelný je negativním hrdinou ruské lidové mytologie, jehož duše byla ukryta v jehle – jde tudíž o obecné ruské označení nějaké slabiny). Odhalování korupce, vyšetřování, mučení, analýza volebních podvodů – nic z toho, co bylo předloženo k posouzení společnosti, neotřáslo většinovou podporou současného režimu a ponížeností vůči němu. Je docela možné, že Ukrajina se může stát touto „Kostějovou jehlou“, respektive to, čím se může Ukrajina stát v budoucnu.
Co je to „ruský svět“, dokonale vidíme v našem životě v Ruské federaci a životě, který se odehrává v tzv. Luhanské lidové republice a Doněcké lidové republice.
„Ukrajinský svět“ se z hlediska společenského a každodenního života od toho našeho stále příliš neliší a v některých ohledech je dokonce horší než ten náš. Ale byly v něm po Majdanu položeny nejmocnější katalyzátory rozvoje – svoboda, formování demokratických institucí, dělba moci. A to dává Ukrajině šanci vybudovat prosperující stát. Zda bude tato šance využita, nebo ne, je zatím otázka, ale hlavní dnes je, že taková šance skutečně existuje. A pokud se to v příštích desetiletích projeví v konkrétních pozitivních změnách, pak se u hranic Ruské federace objeví stát, který měl mnohem slabší výchozí pozici než Rusko, ale díky jinému systému moci se stal úspěšnějším a prosperujícím.
A vezmeme-li v potaz, že na Ukrajině máme téměř stejný počet příbuzných, přátel a známých jako v Rusku (zejména v regionech sousedících s Ukrajinou), pak bude tento rozdíl mnohem jasnější a názornější, což nevyhnutelně vyvolá u obyvatel značné pochyby a otázky, které znepokojují naši vládu.
Ruské úřady takový vývoj událostí nemohou připustit. A proto je jednou z cest, jak tento proces na Ukrajině oddálit nebo úplně zastavit, přesměrování disponibilních prostředků ukrajinského rozpočtu na vojenské výdaje, odkrvení její ekonomiky a sociální sféry.
Pokud neustále ohrožujete Ukrajinu invazí, proháníte vlaky s vojáky podél jejích hranic, vydáváte ultimáta atd., chtě nechtě ukrajinské vedení potřebuje zvýšit vojenské výdaje, což nevyhnutelně povede ke zhoršení životní úrovně jejích obyvatel. Nadměrné vojenské výdaje, které se svého času staly jedním z důvodů smrti SSSR, jsou nyní Ukrajině vnucovány násilím.
To, že jsou naše, tj. ruské, rozpočtové prostředky utráceny na takovou taktiku bez omezení a ke škodě našich vlastních lidí, to stejně jako v prvních dvou bodech nikoho nahoře nezajímá. Hlavním cílem této politiky je udržet moc ve svých rukou a ještě více podřídit obyvatelstvo Ruské federace její moci.
Vladimir Petrovič Melichov je ruský publicista a potomek donských kozáků, který soustavně upozorňuje na zločiny sovětského bolševismu a porušování občanských práv v dnešní Ruské federaci. Ve městě Podolsk v Moskevské oblasti provozuje soukromé Muzeum protibolševického odboje, přičemž neustále čelí šikaně a perzekuci ze strany ruských státních úřadů.
Text byl zveřejněn 31. ledna 2022 na facebookovém účtu autora, zde jej publikujeme s jeho svolením v českém překladu Alexeje Kelina.
