Svědomí (1948): kouzlu prohnané femme fatale Vlasty v podání Ireny Kačírkové propadne i zásadový úředník Karel Doležal (Miloš Nedbal) FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: Archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Po ironickém nerudovském živočichopisu Týden v tichém domě (1947) a osídlovací kriminálce Ves v pohraničí (1948) natočil režisér Jiří Krejčík (26. 6. 1918 – 8. 8. 2013) jako svůj třetí celovečerní film psychologické drama s názvem pro dobu takřka ikonickým: Svědomí (1948). Ikonickým ovšem také pro další osudy snímku, v nichž se paradoxně skoro až po naše časy zrcadlí proměny nejen historických kulis, ale i hodnotících kritérií tyto proměny provázejících. A to často právě bez osobního svědomí a nadosobní zodpovědnosti.
Dobový tisk se po premiéře Svědomí začal pozoruhodně shodovat už v základní charakteristice filmu vyjádřené v titulcích recenzí: „Pohled do měšťákova svědomí“ (Emil Radok, Práce 26. 3. 1949), „Měšťácké svědomí“ (Jan Štern, Tvorba 30. 3. 1949), „Svědomí člověka měšťáckého“ (Věra Záleská, 14. 4. 1949), „Svědomí – film měšťácké morálky“ (js., Pravda 30. 4. 1949). Podstatné jméno měšťák má přitom v češtině několik významů: 1. měšťan, 2. příslušník buržoasie, 3. zpátečník, omezenec, šosák, 4. příslušník městské policie. Když vynecháme hovorový první a poslední, zbývají dva, které a priori ideologicky jednoznačně nálepkují jak film, tak jeho příběh a protagonistu. Ale zároveň výstižně odrážejí atmosféru doby, do které Svědomí vstoupilo.
Corpus delicti
Pojišťovací úředník Karel Doležal (Miloš Nedbal) slaví čtyřicátiny a všechno kolem něj svědčí o vyrovnaném a spokojeném rodinném životě s manželkou Zdenou (Marie Vášová), dvanáctiletým terciánem Jirkou (Jan Prokeš) a dceruškou Alenkou (Michaela Lišková). Od ní dostane k narozeninám hadrovou panenku, kterou si pověsí na čelní sklo svého kabrioletu, aniž by tušil, že právě ona se pro něj stane osudovým předmětem doličným.
Ještě týž den se totiž v důsledku své až okázale proklamované zodpovědnosti rozhodne vydat z Brna do pobočky v Ostravě na kontrolu. Při ní je mu nápomocna tamní sekretářka Vlasta (Irena Kačírková), s níž po večerním zakončení práce zajde do baru, pak do druhého a posléze spolu stráví noc v hotelu. Z domova odjížděl rozladěn z toho, že manželka nechápe jeho pracovní důslednost, teď v morální kocovině veze čerstvou milenku ráno domů. Ve chvilce nepozornosti vjede ve Frenštátě pod Radhoštěm na chodník, po němž jdou dva chlapci, srazí jednoho z nich a na hysterické naléhání Vlasty od nehody ujede.
Režijní kniha na Valentu
Autorem námětu filmu byl Vladimír Valenta (1923–2001), pozdější představitel přednosty stanice v Menzelových Ostře sledovaných vlacích (1966), po válce adept režie na Barrandově. Když se někdy v létě 1947 vrátil z jedenadvacetiměsíční vojenské služby, ohlásil se v nově vzniklé barrandovské VI. výrobní skupině Jiřího Weisse a Vladimíra Kabelíka a Weiss prý projevil zájem o látku na psychologický film, o které se mu kdysi zmínil. A to byl právě zárodek Svědomí. Valenta příběh rozpracoval do padesátistránkové povídky, a ta pak putovala dál ke scenáristům Jiřímu Friedovi (1923–1999) a J. A. Novotnému (1918–2005).
Když jsem s Valentou natáčel v roce 1997 rozhovor do knihy Vykašlat se na to! Podivuhodný příběh věčného začátečníka Vladimíra Valenty (2021), zeptal jsem se, jestli ho nemrzelo, že odevzdal své dílo do rukou jiných. Jeho postoj byl ale jasný: „Já jsem v povídce řekl všechno, co jsem uměl, tak jsem souhlasil s tím, že na scénáři budou pokračovat Novotný s Friedem. Ani se mi nechce to říkat, protože dnes má každý pocit, že když napíše povídku a nedokončí scénář, tak to je tedy sakra blbej. Já jako filmař jsem ale vždycky měl za to, že jednou látku stejně musím předat někomu dál. Tomu, kdo na ní něco objeví, tak jako režisér i Shakespearovi musí dát svou vizi. Scénář je u filmu de facto režijní kniha.“
Horší než zbabělec
A tak zatímco otec Doležal upadá po návratu domů do mučivého traumatu skrývané viny, syn Jirka prožívá podobné trauma vlastní. Se spolužákem Tondou Mejzrem (hraje ho Jindřich Fairaizl, v dospělosti dokumentarista a krátce první ředitel polistopadové ČsT) nechtě zničili na chodbě školy sochu císaře Augusta. Nikdo je neviděl, k činu se sami nepřiznají a škodu má platit z rozhodnutí třídního profesora (Vladimír Hlavatý) celá klasa. „Když někdo něco vyvede a potom se nepřizná, třeba jako s tou sochou, tak to je horší než zbabělec, viď?“ ptá se v nejistotách Jirka otce, ale jen v něm prohlubuje jeho výčitky.
Paralela otcova a synova zapřeného provinění pokračuje pak i v dalším vývoji příběhu, kdy vychází z rozhlasových zpráv najevo, že sražený osmiletý chlapec je těžce zraněn a jedinou indicií k pachatelově automobilu je „panenka z pestré látky“ na předním skle, které si všiml jeho kamarád. Tu se teď snaží Doležal aspoň dodatečně ukrýt, je při tom přistižen manželkou, dozná se jí k nehodě, a ta se s ním ztotožní v nutnosti mlčet, aby nebylo narušeno jejich rodinné štěstí. Ale i Jirka začíná něco tušit.
Jako slepej k houslím
Podle režiséra filmu Jiřího Krejčíka přišel on k látce doslova jako „slepej k houslím“, jak nám řekl v cyklu Zlatá šedesátá II (2009). Opravdu ji původně měl a chtěl točit Weiss. Jenže ten byl zaměstnán nejdřív natáčením „filmu státotvorného poslání“ Dravci (1948), pak dvoudílného kolektivního dokumentu Píseň o sletu I, II (1949) o XI. všesokolském sletu v červnu 1948, kde působil jako hlavní scenárista, režisér a autor komentáře. Scenárista J. A. Novotný byl naproti tomu dávný Krejčíkův kamarád a spolužák, pracovali spolu už na Týdnu v tichém domě a dobře si rozuměli, druhý spoluscenárista Jiří Fried, dramaturg Čs. státního filmu, s Novotným psal zase už scénář historického dramatu Miroslava Cikána O ševci Matoušovi (1948).
To vše se odehrávalo za bouřlivých a nejistých časů kolem února 1948, kdy komunisté přebírali moc ve státě. Weiss někdy v té době najednou projevil zájem film přece jen dělat, což vedlo k až fyzickému odporu Novotného, jak popsal v rozhovorech s Marcelou Pittermanovou z let 1999–2001, Krejčíka nutili ke vstupu do KSČ, čemuž se vyhnul jen shodou náhod. To už se Svědomí točilo a nastal první barrandovský Krejčíkův konflikt: kvůli vrzající podlaze v ateliéru narušující zvukové natáčení a nevhodným záclonám v dekoraci bytu Doležalových. Odpovídající záclony nakoupil Krejčík provokativně ze svého a spor se dostal až na samý pokraj zrušení produkce. V pozadí ovšem zřejmě vstupovaly do hry i další souvislosti.
Teď už je to vražda, Karle!
Z odposlechnutého nočního rozhovoru rodičů se Jirka dozví, co se stalo, pak přichází i zpráva, že zraněný chlapec zemřel, a to věc mění i ve Zdeniných očích: „Teď už je to vražda, Karle!“ Doležal sám je dokonce donucen okolnosti havárie úředně zjišťovat přímo na místě, s ředitelem školy (František Kovářík) mrtvého žáka Jaroslava Klimši (Oldřich Macháček). A to cestou znovu do Ostravy, kde má vyšetřit pojistný podvod zadluženého podřízeného úředníka a karbaníka Verbla (Eduard Dubský), na kterém se ovšem podepsala i Vlasta. Ta Doležalovi pohrozí prozrazením jejich nehody, když podvod ohlásí, a ten se ocitá v dokonalých kleštích.
V Brně zatím Jirka podlehne výčitkám svého třídního i nemajetného spolužáka, který nemá na kolektivní zaplacení poškozené sochy, a dozná se k jejímu zničení. A Zdena Doležalová obdrží poštou Vlastinu rukavičku zapomenutou v hotelu Zlatá brána Beskydy, kde Karel zapsal Vlastu jako svou manželku. Rodinný rozvrat dostupuje vrcholu a jako symbol nevinnosti i smrti se v něm znovu objevuje schovávaná a bezděky nalézaná panenka, připomínající Doležalovu vinu. Jirka pod tíží ztráty otcovské autority pomýšlí na sebevraždu, a teprve jeho nervové zhroucení přiměje Doležala k rozhodnutí přihlásit se na policii. Svědomí zvítězí nad strachem.
Zuby odevzdat do rekvizitárny
Nesnáze kolem vzniku filmu, jehož natáčení započalo 3. 5. 1948, se kupily i kvůli architektovi filmu Rudolfu Lukešovi (1923–1976). Je sice v titulcích uveden spolu s Chrudošem Uherem, podle manželky Taťány Lukešové v knize Píšu, dokud si pamatuju (2017) byl však z už rozjetého filmu odvolán, protože byl tzv. vyakčněn. Tedy komunistickým akčním výborem po 25. 2. 1948 s okamžitou platností vyloučen ze spolupráce se státním filmem. Důvodem byl prý drb, že Lukešova manželka je Američanka, který pošel z toho, že otec, Žid a za války západní odbojář, byl na její svatbě v americké uniformě. Navíc odmítl Lukeš podepsat přihlášku do KSČ, kterou mu předložil asistent Jan Pacák, sám angažovaný straník, a ten pak čile dokončoval další už rozpracované filmy podle Lukešových návrhů. „Zkrátka mu ty návrhy ukradl.“
Z podobných vnějších důvodů nesměl být do hlavní role obsazen Karel Höger jako někdejší národní socialista, podle pomocného režiséra Ladislava Helgeho ho ale nechtěl ani Krejčík jako typ milence z protektorátních filmů. Náhradou se stal Nedbal, v jehož expresivní herectví Krejčík moc nevěřil, postavy se ale zhostil s přesvědčivým civilismem. Včetně hodnověrné paruky zakrývající pleš, přišitých odstávajících uší a lepšího chrupu, nicméně podle režiséra za předpokladu, že„po skončení natáčení má povinnost herec Nedbal zuby odevzdat do rekvizitárny“. Podobně dokonale stvořil maskér Otakar Košťál i paruku Kačírkové, která v roli Vlasty představila prototyp lehkomyslně podšité krásky, zcela odporující právě se ustavujícímu kánonu pracující ženy světlých zítřků. Při natáčení podlehla sama kouzlu J. A. Novotného, prožili spolu krátké manželství (1950–1954) a narodila se jim dcera Kristina Novotná (* 1952), dnes scénografka.
Svědomí velezrádce
Premiéra Svědomí se odehrála 25. 3. 1949 v pražském kině Alfa a promítalo se tam šest týdnů. To už ale všude kolem zuřil vyostřený třídní boj, jehož bezprostředním výrazem se staly citované novinové titulky. Valenta vzpomínal: „Ještě jsem absolvoval setkání v jakési vile v Bubenči, kde sídlila firma Sovětimport, a tam se promítaly dva nové české filmy: Pětistovka (1949) Martina Friče a Svědomí. Když se rozsvítilo, začali sovětští novináři hovořit nejdřív vysoce chvalitebně o Pětistovce, jaké je to skvělé socialistické dílo. No a pak vzali po letech Svědomí, že by od nás pes kůrku nevzal: jaká je to buržoazní tematika a jaképak svědomí… Nějaký Jermulov tehdy sepsal výklad Dostojevského jako reakčního spisovatele, takže přítomný sovětský znalec připodobnil Svědomí k Dostojevskému. Načež jsem vystoupil já a řekl jsem, že větší pochvalu mi nemohli poskytnout a že i když si ji nezasloužím, jsem jí vysoce polichocen. (…) V tu chvíli se nezdržel Vítězslav Nezval a zatleskal, takže situace přešla do ztracena. Dodnes si na to vzpomínám jako na největší odměnu, které se mi mohlo za Svědomí dostat.“
Jenže už v létě 1949 přišla pro Valentu „odměna“ zcela jiná: zatčení za údajnou spolupráci se skupinou kolem ilegálního časopisu Za pravdu, obvinění ze „zločinu velezrady“ a v listopadu 1949 rozsudek na 12 let těžkého žaláře. Z nich si Valenta odseděl skoro sedm, mj. v jáchymovském lágru Rovnost, kde jako mukl viděl v roce 1951 svůj film v táborovém biografu. Dokonce mu ho povýšeně pochválil i místní náčelník přezdívaný Paleček, proslulý svou krutostí: „Je to dobrý film, líbí se mi jeho morálka, ale jsou tam i chyby.“ Na to mu prý Valenta odpověděl: „Pane náčelníku, přesně tak to řekl prezident Gottwald, že národu trocha Svědomí nevadí, a jenom proto se film dostal do kin.“
Výnosný obchodní artikl
Povolení k promítání bylo ukončeno v únoru 1954, z kin tedy Svědomí přes výtky z kosmopolitismu, individualismu a měšťácké morálky nezmizelo. Vyřazen z distribuce byl snímek až v roce 1990, do té doby ho u nás vidělo 1 969 030 diváků. Hlavně však přes veškerý despekt režimu s ním tentýž režim živě a jistě i výnosně obchodoval se zahraničím. Už v roce 1949 byl vyvezen do Maďarska a Rumunska, 1950 do Albánie a Norska, do poloviny 50. let do Bulharska, NDR, Polska, Argentiny, Belgie, Ekvádoru, na Island, do Uruguaye, Velké Británie, Brazílie, Francie, Nizozemska, Chile, Švédska, Finska, Jugoslávie, Řecka, do roku 1960 do dalších 23 států, včetně SSSR, Číny, USA, Austrálie a Japonska a ještě v roce 1970 do japonské televize. V roce 1955 získalo Svědomí dokonce čestné uznání na II. MFF v Durbanu v Jihoafrické republice.
Je jisté, že tímto zájmem bylo potvrzeno nejen mravní poselství filmu, ale i jeho dramaticky sevřený a emocionálně působivý tvar, na němž se významně černobílým obrazem podílel v celovečerním filmu debutující kameraman Rudolf Stahl ml. (jeho otec stejného jména na filmu působil jako jeden z vedoucích výroby). Stahl podstoupil na Krejčíkovo přání i kameramanské zkoušky, jakýsi „rozstřel“ s Rudolfem Miličem, a uspěl v režisérových očích měkčí fotografií. Statické interiérové záběry střídá s rozpohybovanou kamerou v brněnských, ostravských i frenštátských exteriérech a spolu s „motorickou hudbou“ Jiřího Šusta, jak ji nazvali Antonín Matzner a Jiří Pilka v publikaci Česká filmová hudba (2002), sugeruje všednodenně autentické, a přitom dramaticky se stupňující emoce.
Poznamenaní a nekompatibilní
Šťastný výběr představitele Jirky se podařil Helgemu, který měl pak Jana Prokeše při natáčení na starosti, a „kluk byl už na samé hranici svých citových možností“. Podobně náročný byl Krejčík i na dospělé představitele manželského páru, kdy se spontánní Marie Vášová každou další klapkou spíše horšila, zatímco Miloš Nedbal naopak lepšil a při mnohokrát opakovaných záběrech, jak bylo Krejčíkovým zvykem, se musel hledat ideální průnik obou výkonů. Ivan Jandl, žák Lojzek, svědek nehody, si už předtím zahrál v dramatu Freda Zinnemanna Poznamenaní (USA/Švýcarsko, 1948) a za svou dětskou roli obdržel rok na to Oscara i Zlatý globus, dodnes nejvyšší a jediná ocenění českého herce. Irenu Kačírkovou zaklela postava Vlasty na dlouhá léta do stereotypu postav žen nekompatibilních se socialistickým ideálem.
A nekompatibilní se ještě po půl století jevilo i Svědomí, když Petr Král v Iluminaci č. 3/1997 popsal u příležitosti přehlídky českého a slovenského filmu v Paříži jeho vyústění tak, že „hrdinu po tom, co v doprovodu ,maloburžoazní‘ milenky způsobí automobilovou nehodu, dovede na policii (lépe: SNB) vlastní syn…“ „Parádní příklad“ prý „nehorázné oslavy udavačství“, ale spíš příklad zas jen dalšího neporozumění, dezinterpretace a citové otrlosti.
