Vývoj událostí souvisejících se šířením nového koronaviru je bezprecedentní zkouškou naší civilizace, celého světového společenství. Více než kdy jindy je potřeba účinné koordinace činností všech zemí, jejich spolupráce na všech potřebných úrovních. To není téma pro politické a marketingové exhibicionisty, ale především pro experty v dané oblasti. O dosavadní prezentaci tématu v podání současného předsedy české vlády a jeho pobočníků si každý soudný člověk už stihl udělat vlastní úsudek.

Koronavirus se stal ku škodě nás všech jen dalším nástrojem sebeprezentace samolibého všeználka. Není to jen trapné, ono je to především až toxicky škodlivé. Děje se tak ve chvíli, kdy Babiš považuje Evropu a její instituce za své nepřátele. A tak se snaží nahnat body u svého domácího publika doslova všemi způsoby. Hodí se vše, včetně hrdinného boje s koronavirem.

V závětří koronavirového tématu se odehrává další obrovské humanitární drama, jehož hlavním novým impulsem byla turecká invaze na území severní Sýrie. Turecký vládce prezident Erdogan to v říjnu minulého roku prezentoval jako údajný mírový plán řešení syrské uprchlické krize, i když dobře věděl, že tomu tak není, že dojde k další eskalaci již tak výbušné situace. A taky věděl, že si touto vojenskou operací řeší i svoje velké téma, kterým je kurdská otázka. Zároveň tím sledoval také domácí cíle, neboť mu aktuální válečná operace umožnila ještě více utáhnout šrouby jeho opozici.

Již tehdy, na podzim loňského roku, se celý svět díval s obavami na plány Recepa Tayyipa Erdogana. Až na jednoho předsedu vlády jedné středoevropské země, který tehdy jeho plán ocenil a podpořil, a k údivu všech tak prý konal jménem celé Visegrádské čtyřky, k čemuž neměl od nikoho žádný mandát. Byl to premiér České republiky. Babiš totiž chápe zahraniční politiku jako ne příliš vzdělaný lovec selfíček a osobně jako další nástroj získávání peněz pro svůj vlastní byznys. Logicky to pak vytváří situace, které deklasují hodnocení České republiky do minusových hodnot. Součástí tohoto pojetí zahraniční prezentace ČR jsou i osobní úlety na sociálních sítích paní premiérové. Když ostuda, tak ať stojí za to.

Erdogan vzbuzuje u části svých spoluobčanů velké nacionalistické vášně. Jeho politika se někdy nazývá neoosmanismem. Ožívá tak idea velké Osmanské říše. Její doba se datuje od roku 1299 a trvala až do roku 1923, kdy vznikla Turecká republika v čele s Mustafou Kemalem Atatürkem. Turci v různých dobách expandovali všemi směry. V roce 1529 a pak znovu v roce 1683 obléhali Vídeň. Přímý turecký vpád přežilo i slovenské město Trenčín v roce 1663. I tuto historii by si měl náš premiér nastudovat. Dnešní Turecko se nevyrovnalo se svou minulostí, s genocidou Arménů a mnoha dalšími excesy. V Turecku dnes žije 80 milionů obyvatel, z nichž největší menšinu tvoří 14 milionů Kurdů. Kurdové žijí i v Sýrii a Iráku. V Turecku je dominantním náboženstvím sunnitský islám.

V roce 2016 se v Turecku odehrál puč-nepuč, který umožnil Erdoganovi rázně se vypořádat s opozicí. Více než 70 tisíc lidí skončilo ve vězení, bylo propuštěno 160 tisíc státních zaměstnanců, což souviselo s čistkami v armádě, policii, justici, ve školství a také v médiích. Byla zrušena nezávislá média, většina z nich byla postavena mimo zákon. O rok později, 16. dubna 2017, proběhlo referendum o ústavních změnách. Těsnou většinou zvítězil Erdoganův návrh. Venkov porazil velká města. Turecko tak přešlo na prezidentský systém, který legalizoval téměř neomezenou moc v rukou autoritativního vůdce. Nápadně to připomíná příběhy Putina a Si Ťin-pchinga. V dnešním Turecku je masivně potlačována svoboda projevu i práva národnostních a náboženských menšin. Desítky novinářů jsou uvězněny, ostatní jsou zastrašováni.

Turecko inkasuje od Evropské unie nemalé prostředky za to, že tvoří nárazníkové pásmo migrace válečných uprchlíků. Erdogan ví, že mu tyto peníze evropských daňových poplatníků umožňují také zvládat výkyvy turecké ekonomiky, a zároveň má obrovský vyděračský nástroj vůči evropskému společenství. Tlačí na odvěké soky v regionu – na Řecko na severu a na Sýrii na jihu. Záhadné jsou jeho občasné dohody s Ruskem, nejvlivnějším hráčem v syrské nesrozumitelné válce. Turecko tak vědomě škádlí svoje partnery z NATO.

Ať tak či onak, náš premiér si vybírá podivné kamarády a vzory. Podobně je na tom náš veterán z Lánské obory. To dnes nejpodstatnější je však další pohyb lidí bez domova a bez perspektivy. Sýrie potřebuje bezpodmínečné ukončení všech válečných operací a bezodkladné zahájení obnovy země. Jedině tak se bude moci alespoň část původních obyvatel vrátit do svých domovů. Ty totiž dnes z větší části neexistují. Obrazy zkázy jsou děsivé a ve 21. století neuvěřitelné. Ve hře jsou osudy milionů lidských bytostí.

Sýrie se stala kolbištěm mnoha různých zájmů, od těch strategických geopolitických, přes lokálně poziční, až po prvoplánově byznysové. Své si zde odehrály sváry mezi sunnitskými a šíitskými odnožemi islámu, mezi Saúdskou Arábií a Íránem, svou stopu v nepřehledných bojích mají Spojené státy, Rusko a nyní významným způsobem Turecko. Syrská občanská válka přerostla do podoby totální likvidace celých měst a rozsáhlých území. Takzvaný Islámský stát se podílel na likvidaci památek světového dědictví, z období dávno před naším letopočtem. Ztráty jsou nenahraditelné.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

V celém apokalyptickém příběhu selhalo světové společenství (naše tolik pyšná civilizace) a elementární pravidla soužití na naší planetě. Stále máme pocit, že je to vše někde daleko a že se nás to netýká. Je to podobné jako s tím čínským koronavirem. Dokud byl daleko, tak jsme se na to jen občas podívali v televizi, ale najednou je i tady a my i vinou našich nevzdělaných a sebestředných politiků téměř podléháme panice.

Svět stojí na vážné křižovatce. A zdaleka nejde jen o nový koronavirus. Zvládne tuto zatěžkávací zkoušku? Převáží v dialogu různých kultur a zvyků vzájemný respekt k jinakosti a elementární důvěra, anebo budou mít navrch sobecké zájmy bez náznaků solidarity a hledání společných řešení alarmujících situací? Limitujícím faktorem pro hledání shody bývají zbytnělá ega autoritativních vládců. Bohužel. Dva takové máme v nejvyšších ústavních pozicích i my doma, i když je to spíše taková variace našich furiantů z domácí pavlače.

Stát není a nemůže být jen něčí firmou a neměl by být ani neoficiální kolonií či gubernií východních despocií. To by byl návrat do temné minulosti. K oběma modelům nemáme daleko, a navíc se tyto podoby vzájemně nevylučují, nýbrž naopak doplňují. Takže, až zase začneme poučovat celý svět, tak se nejprve podívejme na náš vlastní dvorek.

„Problém s tímto světem je ten, že inteligentní lidé jsou plní pochybností, zatímco ti hloupí jsou sebejistí.“ – Charles Bukowski