Filmová pohádka Mrazík z roku 1964 si často nadužívané označení „kultovní“ zaslouží. Především v našem prostředí. Je celkem zřejmé, že roli v tom hrálo poněkud přezíravé nahlížení Čechů na ruský svět. Ten se zdál být v této pohádce vykreslen s celou zdánlivě průzračnou atmosférou a našemu divákovi se jeví krásně pitomoučký a malebný zároveň. Jistě v tom byla určitá zlomyslnost a představa, že Rusko tak vypadá doopravdy a dodnes. (S tím by možná souhlasila i část Rusů, kteří dokáží kombinovat vlastenectví a pohled na sebe sama bez iluzí.)
Málokdo ale ví, že film je výsledkem práce významných ruských umělců s pozoruhodnými a někdy temnými osudy.
Autorem scénáře k Mrazíkovi je Nikolaj Robertovič Erdman (1900 – 1970), sovětský dramatik a scenárista. Erdman se narodil v rodině pobaltských Němců a vyrůstal v Moskvě. Za občanské války byl dobrovolníkem v Rudé armádě. Umělecky byl ovlivněn Vladimírem Majakovským a Sergejem Jeseninem. Oba tito básníci odešli ze života tragicky. Jesenin, který od nadšení z revoluce přešel k depresím, podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Možné však je i to, že byl zavražděn tajnou policií NKVD. Vladimír Majakovský, který se také nadchl pro ideály komunismu, spáchal sebevraždu v roce 1930.
Erdman básnicky tvořil od roku 1919. Psal pro avatntgardního režiséra Vsevoloda Emiljeviča Mejercholda, mimo jiné velmi ceněnou hru Sebevrah (1928). Hra narazila na problémy s uvedením a psalo se samotnému Stalinovi, aby se mohla hrát. Nakonec byla stejně zakázána.
Mejerchold byl na počátku také obdivovatel revoluce, ale ve 30. letech režim podrobil kritice, což se mu stalo osudným. V roce 1939 byl zatčen a roku 1940 bez soudu zastřelen. Jeho manželka Zinajda Rajchová byla zavražděna o rok později a nikdo to ani nevyšetřoval.
Tolik ke koloritu ruské avantgardy. Erdman poté, co nemohl působit jako ramatik, psal scénáře k filmům. Nakonec ale ani Erdman sám aspoň z části neunikl osudu svých kolegů. Když jeden herec recitoval jeho ironické bajky o Stalinovi, Erdmana zatkli a poslali do vyhnanství v Jenisejsku a pak v Tomsku. Když pak pobýval v Kalininu a Rjazani, navštěvoval bez povolení Moskvu, kam nesměl. Ačkoliv se za něj u mocného Stalina přimlouval spisovatel Michail Bulgakov, Erdman do Moskvy nesměl. Místo toho byl druhý rok po vypuknutí války povolán do armády, zbraň mu ale do ruky nedali.
Nakonec skončil v „uměleckém klubu“ NKVD, kde se setkal s řadou dalších podezřelých umělců, jako byl třeba skladatel Šostakovič. Po válce pak psal neškodné scénáře a za scénář k filmu Smělí lidé dokonce dostal Stalinovu cenu.
Jak se Erdman dostal k Mrazíkovi? V 50. letech psal i scénáře filmových pohádek a Mrazík je jeho poslední dílo. Možná by se dostal v jiné době i k něčemu jinému, ale umělec v roce 1970 zemřel.
Režisér Mrazíka Alexandr Rou (1906 – 1973) měl lepší osud, zřejmě měl štěstí, že se věnoval celý život natáčení pohádek. Dětství ovšem za mnoho nestálo. Své neruské příjmení dostal po irském otci, kterým byl irský inženýr Arthur Rowe pracující v Rusku na pozvání carské vlády. Jak ale vypukla válka, Row zmizel do Irska a nikdy už o něm nebylo slyšet. Desetiletý Alexandr pak musel živit sebe i nemocnou matku sám.
Vystudoval dramaturgii a ještě za studia pracoval jako asistent režiséra ve studiu s půvabným názvem „Mežrabpomfilm“. Od roku 1937 pak až do konce života natáčel pohádky. Osud mu také dopřál možnost hodně cestovat, také do Afriky. Pokud se někomu vybaví jména jako Krásná Vasilisa nebo Kostěj nesmrtelný, bude je znát nejspíš z pohádek, které natočil. Zemřel jako zasloužilý a národní umělec. Na jeho životě se ukazuje, že pokud chcete za zlého režimu tvořit a přežít a úplně se neznemožnit, věnujte se radši pohádkám. Pak to s jistým štěstím může vyjít.
Osudy herců hlavních postav Mrazíka jsou známé. Představitel Mrazíka Alexandr Chvylja (1905 – 1976), který pocházel z rodiny švédských přistěhovalců, hrával postavu Mrazíka i na novoročních oslavách v samotném Kremlu. Stalinovu cenu dostal v roce 1950, členem KSSS byl od roku 1955 a nakonec byl jmenován národním umělcem. Nehrál ale vždycky Mrazíky. V roce 1949 hrál ve filmu Konstantin Zaslonov železničního dělníka, který se na okupovaném území zdánlivě přizpůsobuje Němcům, ve skutečnosti ale provádí sabotáže.
Natalja Sedychová – Nastěnka (* 1948) byla baletkou a sólistkou moskevského Velkého divadla. Měla několik filmových rolí, ale Nastěnka je její nejznámnější. Rozpadlo se jí desetileté manželství a dnes je herečkou v moskevském divadle U Nikitské brány.
Inna Čurikovová – Marfuša (* 1943) má za sebou bohatou hereckou dráhu. Marfuša pro ni byla vlastně vedlejší postava, významné role dostávala až potom od roku 1967 a to také ve filmech svého manžela a režiséra Gleba Panfilova.
Filmový Ivánek Eduard Konstantinovič Izotov (1936 – 2003). Hrál za své třiadvacetileté kariéry ve více než osmdesáti filmech. Konec přišel, když byl v roce 1983 zatčen. Okolnosti uvádí server fdb.cz: „Protože si se svojí novou partnerkou Irinou chtěli koupit parcelu na domek, pokusil se Izotov vyměnit načerno nějaké zlaté mince z Irinina dědictví za dolary. Svoje služby mu k tomu nabídl bývalý Irinin muž, který však na schůzku pozval policii. U soudu herci nepomohla ani petice, organizovaná jeho bývalou ženou a jejím manželem, režisérem Igorem Mastjuginem. Přesto se jeho kolegům podařilo alespoň to, že tři roky odnětí svobody, které E. Izotov nakonec ‚vyfasoval‘, mohl strávit v Moskvě, kde jej Inge s Veronikou pravidelně navštěvovaly a snažily se mu všemožně přilepšovat.
Herec však vězeňské prostředí snášel velice špatně, propadal záchvatům sebelítosti a deprese, z nichž jej nedokázala vyburcovat ani zpráva o narození vnučky Diny. Po propuštění byla z kdysi mohutného a veselého chlapa tělesná i duševní troska – nejenže se mu během vězení rozpadl vztah s Irinou, ale i finančně zůstal doslova na mizině. Navíc rychle za sebou prodělal několik záchvatů mrtvice, měl problémy s pamětí, trápily ho žaludeční vředy a po komplikované zlomenině nohy zůstal upoután na invalidní vozík.
Roku 1999 byl Eduardu Izotovi udělen titul Zasloužilého umělce, ale k herectví se už vrátit nemohl. Několik posledních let strávil na psychiatrické klinice a ke konci života už nikoho nepoznával. Smrt, která si pro populárního umělce přišla 8. března 2003, tak byla jen milosrdným vysvobozením.“
Kolem Mrazíka není skutečně všechno zrovna veselé. Snad ale pobaví, kdo hrál Dědečka hříbečka. Byla to mladičká herečka Galina Borisova (* 1950).
Práci maskérů na čtrnáctileté dívce je nutno ocenit. Borisova měla více dalších rolí, ale o jejím životě se ví málo. Pokud je známo, naposledy se objevila v ruském seriálu „Všeobecné lékařství“ z roku 2008.
Pokud by někomu množství cizinců za tradiční ruskou pohádkou a mužů v ženské roli nestačilo, musíme dodat, že Babu Jagu hrál Georgij Francevič Milljar (1903 – 1993).
Jeho otcem byl francouzský inženýr Franz de Millieu. O otce přišel ve třech letech, ale rodině zůstaly aspoň zlaté doly. Ty jim ale bolševici sebrali a rodina si radši příjmení poruštila. Herectví začal také v přestrojení za ženu. Když vypadla představitelka Popelky v místním divadle v Gelendžiku, nabídl se, že zaskočí. Hezký mladík zřejmě v roli obstál. Hrál ve stovce filmů. Pro nesmrtelnou roli Baby Jagy si sám navrhl kostým, protože byl výtvarně nadaný. Celý život se prý nevyhýbal alkoholu, ale dožil se devadesátky a hrál ještě v roce 1993 roli advokáta ve filmu „Ka-ka-du“. Do roku 1971 žil s matkou a oženil se až ve svých 65 letech s o pět let mladší Marijí.
Ono se řekne „Mrazík“, ale jak se podíváte pod povrch, kolik je tam všude kolem zvláštních ruských (vlastně i neruských) příběhů.
