Před pětadevadesáti lety měla na scéně Národního divadla v Praze premiéru hra bratří Čapků nazvaná Adam Stvořitel. V podtitulu jejího knižního vydání se uvádí, že je to Komedie o sedmi obrazech, na plakátech zvoucích roku 1927 k premiéře autoři navíc sugerovali, že je to komedie „fantastická“. Samozřejmě to byl vynikající trik, jak na hlavní českou scénu přilákat reprezentanty tehdy ještě pestré české občanské společnosti. Jenže: Kdo se mohl po čtyřleté zkušenosti Velké války ještě smát? Byla to hořká komedie, která je navíc stále aktuální.

Ta věčná touha předělat svět! Na tom samozřejmě není nic neobvyklého, je to lidské, příliš lidské. Avšak: Co touha předělat svět v jediném okamžiku a jen a jen podle sebe? Vybudovat svět zcela nový (či spíše „nový“, nenechme se klamat!)? A ve stejném okamžiku zničit „ten starý“? Role intelektuála bývá v tomto příběhu vždy poněkud ambivalentní. Je to často právě on, kdo nastoluje radikální řešení všech problémů světa. A je to zároveň on, kdo tato příliš generální řešení zpochybňuje.

Čapkovský Adam Stvořitel – to je člověk na místě Boha, reformátor jeho stvořitelského díla. Právě jen reformátor, neboť, neznaje jiné formy než ty již v dějinách zjevené, vytváří jen nové deriváty, tu více nebo méně objevně výbojné. A opakuje „chyby“ Boha Stvořitele. Když čteme onen čapkovský text, neubráníme se pocitu déjà vu.

Hned v prvním obraze divadelního kusu vidíme hlavního hrdinu Adama, jak kdesi na předměstí netrpělivě čeká na svou chvíli. A dokonce si k tomu připravil tabuli s lakonickým nápisem: „Svět musí být zničen!“ Ta netrpělivost a komika chvíle. Adam: „Veliký člověk je vždycky sám. Mně je to jedno. (…) Nepřijdou. Tím hůř pro ně.“ To je krutá čapkovská parodie, čerpající určitě z vlastní zkušenosti i rozvernosti mladšího středního věku. To je arzenál, který…