Svět patří nám (1937): Šoulet nebo ruční granát, uvažuje „neznámý kamarád“ Jan Werich, přihlíží Jiří Voskovec. FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Z filmařského hlediska představuje satirická komedie Svět patří nám (1937), čtvrtý a poslední společný snímek Jiřího Voskovce (1905–1981) a Jana Wericha (1905–1980), vrchol jejich tvorby i jeden z vrcholů české meziválečné kinematografie. V režii Martina (Maca) Friče (29. 3. 1902 – 26. 8. 1968) kloubí až bizarně inspiraci americkými gangsterkami se sovětskou estetikou revolučních mas, intelektuální humor a sociálně motivovanou lidovost. Přitom film sám má svou neméně bizarní a pohnutou historii, zrcadlící docela příkladně proměny času, režimů i obecných pravd.
Ostatně svůj příběh měla už Voskovcova a Werichova hra Rub a líc, která se stala pro filmové zpracování předlohou a která svého času bezprostředně reagovala na dění v sousedním Německu i na domácí vzestup henleinovců. Její premiéra se v Osvobozeném divadle odehrála 18. 12. 1936, film měl premiéru už 30. 7. 1937. Mezi ohroženou demokracií a jejími lidovými obránci se v něm motají dva námezdní kameloti, kteří svou bezelstností pomohou k odhalení připravovaného politického převratu. Výsledkem je angažované i zábavné podobenství o moci propagandy a víře v levicový kolektivismus.
Svědectví titulků
Nesrovnalosti spojené s látkou trvají i v našich časech. V roce 2010 vyšel film na DVD a hned v úvodních titulcích dobové kopie jsou za autory jeho námětu a scénáře označeni Werich, Voskovec, Frič a Václav Wasserman. Ten se ale podílel s V&W a Fričem pod společným pseudonymem F. Formen jen na jejich předchozím filmu Hej-Rup! (1934), zatímco tady ho pod označením Formen nahradil s ostatními inspicient Osvobozeného divadla Karel Steklý, který se jako klapka podílel už na filmové prvotině V&W Pudr a benzin (1931). Tu, stejně jako následující komedii Peníze nebo život (1932), režíroval ještě Jindřich Honzl. Cesta od Honzla k Fričovi a Steklému vedla evidentně k větší filmovosti snímků V&W, k jejich emancipaci od divadelní poetiky a k autonomii výrazu prostředkovaného zde videm příštího kameramanského veltmena Otty Hellera.
Steklého účast potvrzuje ostatně i vysvětlující titulek po seznamu autorů a účinkujících: „Tento film byl napsán a vyroben roku 1937 s úmyslem posílit lidovou jednotu proti postupujícímu fašismu. Když pak fašismus dočasně ovládl pole, tento film pochopitelně zmizel. Po válce byla nalezena jedna neúplná kopie, ze které byl film znovu sestaven ve formě, kterou uvidíte. Děj příběhu je na několika místech porušen; prosíme vás, abyste tento film posuzovali jako historické svědectví boje českých filmových pracovníků za demokracii. Voskovec a Werich, Martin Frič, Karel Steklý.“
Z divadla kuriozit do panoptika 20. století
Vyprávění filmu začíná prologem v roce 1934 v Dexlerově panoptiku, „divadle kuriosit“, pouťové atrakci zobrazující hrůzy vývoje lidstva až po živého „muže zrůdu“ Lionela (Vladimír Šmeral), který je však vzápětí publikem odhalen jako poněkud už antikvární podvod. Panoptikum vyhoří, podobně jako rok předtím skutečně vyhořel Říšský sněm, Dexler (Bohuš Záhorský) je však rozhodnut vyvinout nový model svůdného média pro 20. století. „To, co potřebuje masa“, za kterou bude myslet „tisk, rozhlas, propaganda“. Lionel však spolupráci odmítá: „Najdi si takovýho lumpa, jako seš sám.“
V roce 1935 se oba muži setkávají znovu: Dexler je už vůdcem gangsterských bojůvek, které hájí zájmy průmyslového koncernu Noel, zatímco Lionel se pod jménem Josef Forman staví do čela dělníků, kteří proti koncernu stávkují. Když jsou poraženi, hrozí státní převrat. „Respektuje-li demokracie svobodu smýšlení, neznamená to, že je slabá,“ praví však varovně guvernér (Zdeněk Štěpánek) k představiteli koncernu Noel, který prosazuje svou moc stále vražednějšími metodami. Jsme na území neidentifikovaného státu, který nejspíše připomíná USA, není ale pochyb, že příběh filmu reaguje na domácí hospodářskou krizi a nebezpečí nastupujícího fašismu německého i českého.
Hra a film
Oproti výchozí divadelní hře došlo ve scénáři filmu k výrazným změnám zejména eliminací výstupů V&W před oponou, a naopak rozvinutím některých pobočných motivů. Říšský soused i domácí fašistický tisk se logicky vymezovali už vůči hře, finanční podporovatel filmu Filmový poradní sbor (FPS) si proto vymínil řadu změn, aby snímek politicky příliš neprovokoval. Děj tedy není lokalizován do žádné konkrétní země, i když v něm ale naopak přibyla právě postava guvernéra, kterou komedie dostala váhu bezmála státoprávního vymezení. Zmizet musela terminologie odkazující na fašismus a jeho rasistické konotace, pruhované košile bojůvek připomínající SA byly zaměněny za znakové šedivé klobouky, jméno vůdce fašistů Kazimír Konrád, narážka na Konráda Henleina, bylo změněno na Bernarda Liona.
Podle FPS neměl mít konflikt filmu rysy politické názorové konfrontace, ve stále vzrušenější době je ale ani nemohl nemít. Když hlasatelka Markétka (Adina Mandlová) vyzývá: „Voláme všechny dělníky! Voláme všechny občany! Voláme celý národ! Pomozte nám bránit demokracii!“ vzpíná se film až do otevřeně manifestačních a proklamačních poloh. V samotném ději nakonec právo a spravedlnost vítězí nad intrikami a terorem nájemných bojůvek, stejně jako nad propagandou, která pod záminkou zavedení pořádku směřuje k ideologické a ekonomické totalitě. Levicové iluze mají přitom ovšem pré, jak nakonec potvrzuje i titulní píseň autora hudby k filmu Jaroslava Ježka, která film uzavírá: „Svět patří nám / pro všechny dosti místa / jen za to vzít a plivnout do dlaní.“
Český film se staví za demokracii
Smlouva na natáčení filmu v produkci společnosti A-B byla podepsána v lednu 1937 s tím, že realizace proběhne v létě, patrně aby nenarušila provoz divadla. Ve skutečnosti proběhla už od 12. 4. do 9. 5. 1937, a to takřka kompletně na Barrandově, který posloužil nejen svými ateliéry, ale také exteriéry imitujícími industriální továrenské prostředí. Součástí smlouvy byl i vklad částky vysouzené V&W z koprodukčního čs.-francouzského projektu Golem (Julien Duvivier, 1936), u něhož byl nakonec jejich iniciační autorský vklad zcela vyloučen. Původní název filmu Neznámí kamarádi produkce naštěstí opustila, po premiéře se po čtyři týdny nepřetržitě promítal v pražských kinech Fénix (později Blaník) a Lucerna.
Rychlost, s jakou vzniklo podstatné scénické přepracování divadelního libreta a s jakou se zrodil i sám film, svědčí jednak o mimořádné společenské aktuálnosti látky a názorové a umělecké váze jejích autorů, jednak o stupňující se Fričově režijní zběhlosti a organizačním rutinérství v tom nejlepším slova smyslu. Kritika ocenila, že „český film se staví za demokracii“ (A-Zet 3. 8. 1937), pamětníci i historici se vesměs shodují, že veřejnost film navzdory protestům německého velvyslanectví i části domácího pravicového tisku přijala nadšeně. Už v březnu 1939 byl však film vyřazen z distribuce a teprve od obnovené premiéry v roce 1947 se uvádí jeho návštěvnost až do 90. let: více než 4,2 milionu diváků.
Jezte kroupy, budou z vás mučedníci
To už je ovšem součást až dalších etap existence filmu, ale i v nich nepochybně nejúčinněji, protože nejzábavněji působily epizody ústřední dvojice. Ve hře nesou jména Krev a Mlíko, na plátně vystupují jako bezejmenní a poněkud indolentní nezaměstnaní, které si soupeřící strany zprvu najmou pro plnění svých aktivistických cílů. Společný nemilý úděl zrnek mezi mlýnskými kameny je ale rychle spojí dohromady. A zejména jejich souboj s „oživlými“ stroji v jedné z Noelových továren, kam omylem vniknou, a nález skladiště zbraní, o němž se domnívají, že je depotem potravin, které ukojí jejich věčný hlad, jsou dodnes zdrojem divácky neodolatelných gagů. Granát s označením německého výrobce Krupp-Essen zamění za konzervu s výzvou Jezte kroupy a po nastalém výbuchu a střetu s gangstery se z nich stávají mučedníci dělnické fronty, ačkoli díky své naivitě všechno přežili.
Možná právě tenhle sebeironický odstup odlišuje Svět patří nám od pozdějších plně služebných poúnorových děl. Nejprve nacisté po okupaci a vzniku protektorátu Čechy a Morava 16. 3. 1939 negativ i kopie filmu cíleně ničili, a to tak důsledně, že se mělo za to, že je nenávratně ztracen. Až v roce 1947 byl film rekonstruován z jediné neúplně dochované kopie, nalezené kdesi na smetišti, s limity, na které upozorňují úvodní titulky. Brzo na něm ale zase začala vadit herecká účast Adiny Mandlové, vazebně vyšetřované po válce pro styky s nacisty, později i sami V&W, Voskovec jako poúnorový exulant, Werich ve střídavé „mírné nemilosti“. Povolení k promítání tak bylo posléze 6. 5. 1952 ukončeno, nakonec ale film v dalších desetiletích stejně sloužil i levicové agitaci, vždycky podle momentálních režimních nálad a sympatií.
Kontroverze
Už hra Rub a líc vzbuzovala nejrůznější kontroverzní reakce, a to nejen u nás, ale pak i v Americe, kam se V&W uchýlili za války. Jak se lze dočíst v knize Jan Werich vzpomíná… aneb potlach (1982), záměna bernardýna s příslušníkem řádu sv. Bernarda v natočeném testu, předscéně Strejček Hlad, tam pobouřila potenciálního financiéra spolupráce V&W s Orsonem Wellesem stejně, jako kdysi domácí katolický tisk. Ze spolupráce nebylo rázem nic.
A jinou kontroverzi zas vyvolala nápadná podobnost továrních scén filmu Svět patří nám s Chaplinovou Moderní dobou (1936). V útěšném dopisu své neteři Adrieně Borovičkové z 23. 3. 1960 o tom Jiří Voskovec hovoří jako o vlastním srdcervoucím zážitku. Chaplinův film viděli prý s Werichem po dvoudenním těžkém natáčení „scény s mašinama na Barrandově (…) a tam celá ta naše scéna byla – jenže ovšem geniální. Pochopitelně nám nikdo nikdy neuvěřil, že jsme to blbě neukradli. Snažili jsme se celou tu scénu z filmu vystřihnout – ale ty mašiny stály tolik peněz, že nám to producent nedovolil“. (Voskovec & Wachsmanni. Z rodinné kroniky a dopisů, 1996.) Předsedou společnosti A-B byl Miloš Havel a jejímu rozhodnutí se není co divit: řada maket strojů byla nákladně vyrobena přímo na Barrandově, jiné byly dovezeny z blízkých továren.
Stejná doba, podobné projevy
Paměť je ovšem slabá a svědectví se liší. Jan Werich v časopise Film a doba č. 1/1964 vzpomíná ještě jinak: „Když jsme dokončili a sestříhali Svět patří nám, dva dny před premiérou jsme poprvé spatřili Moderní dobu, kde je řada obdobných scén. Pak někteří napsali, že jsme se zhlédli v Chaplinovi. Byla to svým způsobem smůla, ale v duchu nás to těšilo.“ A do třetice znovu Jiří Voskovec, se kterým Michal Schonberg natočil v letech 1973–1974 celkem 44 hodin interview, z nichž vzešla jeho disertační práce, pak Rozhovory s Voskovcem (1995) a ještě předtím monografie Osvobozené (poprvé v roce 1988 u Škvoreckých v Torontu, 1992 v Odeonu). Právě v ní s odkazem na natočený materiál Schonberg parafrázuje Voskovcovu vzpomínku na tovární scénu jejich filmu a Moderní dobu s tím, „že tento Chaplinův film před natáčením oné scény určitě neviděli“.
Schonberg se snaží zdánlivě plagiátorskou podobnost sekvencí obou filmů zpochybnit celkem logickou úvahou, „proč by Voskovec a Werich a zvláště režisér Frič tak věrně napodobovali natolik známou předlohu, jako byl uvedený Chaplinův film. Předpokládat, že to učinili vědomě, pevně přesvědčeni, že si té podobnosti nikdo nevšimne, by bylo urážkou inteligence autorů“. Moderní doba měla u nás premiéru nejpozději v květnu 1936, času na její zhlédnutí tedy bylo dost, taky ale i na případné pozapomenutí jejího vlivu. Ostatně Chaplin sám čelil po celá léta soudním tahanicím, že on zas v Moderní době okopíroval leccos z muzikálové komedie Reného Claira Ať žije svoboda (1931). Přitom by možná šlo celou věc vyřídit argumentem, že stejná doba a její projevy plodí prostě podobné reakce i umělecké kreace.
Výjimečný stav
Republika i svět se ocitaly ve stejně výjimečném stavu, v jakém se ocitáme dnes. A pro strážce pořádku, držitele jediných pravd, škarohlídy bez smyslu pro vtip a zapšklé moralisty byla nevážnost V&W stejně nesnesitelná a podvratná jako dnešní humorné zpochybňování převládajících dogmat. Bylo proto třeba hledat zástupné důvody jeho odsouzení. V&W jako by to sami předvídali a v posledních zcizujících záběrech filmu nechávají své postavy vyhánět z plátna samotným režisérem od kamery…
