Amnesty International si pamatuji jako organizaci, která dokumentovala konkrétní případy vězňů svědomí. Klasických politických vězňů, jako byli Václav Havel nebo Andrej Sacharov. Celkem pochopitelně ji tedy mám v paměti jako bohulibou organizaci. Pokud si ji tak chcete pamatovat také, doporučuji jediné: nečíst její výroční zprávy. A nejlépe od ní nečíst už nic.
Kdo je Velký Satan?
Co bylo podle Amnesty v roce 2017 největším problémem při dodržování lidských práv ve světě? Že by strašlivé utrpení milionů lidí v Sýrii? Utrpení desítek milionů v orwellovské Severní Koreji? Vzájemné vyvražďování kmenů v Jižním Súdánu? Kdepak… V detailní části čtyřsetstránkové zprávy, kterou si můžete stáhnout v PDF, tohle všechno sice zmíněno je, jenže většina lidí (i novinářů) čte jen úvod na webových stránkách. A tam se dozvíte spíš jiné věci. Ze země Velkého Satana je i ilustrační fotografie. Ano, tušíte správně, hlavním problémem dnešního světa jsou Spojené státy americké.
Myslíte, že ženská práva jsou problém třeba v Íránu? Kdepak, k závratnému (!) zhoršování stavu ženských práv přece došlo v USA a Polsku. Co se týká práv komunity, zvané kdysi homosexuální, pak GLBT, potom LGBT a dnes LGBTI, tak tam je pohromadě (opět) Polsko a Čečensko (to Čečensko, kde homosexuály mučí a střílí). Podmínky práce AI se zhoršují a zpráva to dokumenntuje v jedné větě příkladem Maďarska (kde se samozřejmě nikomu nic nestalo) a Turecka (kde končí aktivisté AI za mřížemi). V kapitole o ženách není opět ani slovo o Íránu, ale pozor: „genderově podmíněné násilí, včetně sexuálního násilí, zůstává velkým problémem s neadekvátní státní odezvou v… Norsku a Švédsku. Že by tím autoři mysleli násilí v určitých komunitách, které si specifický vztah k ženám přinesly ze zemí svého původu? Možná. Každopádně si to nechali pro sebe.
A v neuvěřitelném ptydepe výkonu se jim podařilo spojit Trumpovo rozhodnutí nepovolit vstup do Států občanům sedmi zemí spolu s tématem genocidy Rohingů v Barmě („nepokrytě nenávistný krok americké vlády… udal tón roku, ve kterém vrcholní představitelé dotáhli politiku nenávisti do nebezpečných mezí… krajní dopady… jsme viděli při děsivých, armádou podporovaných etnických čistkách proti Rohingům“). Trumpovy kroky totiž nějak „udávají nebezpečný precedent“ ostatním vládám. Jistě, bez Trumpa by ke genocidě v Barmě nedošlo.
Apokalypsa nenávisti
Není pak divu, že jsou v jedné větě jako prezidenti, kteří „podrývají práva milionů“, uvedeni nezbytný Donald Trump spolu s Putinem, filipínským prezidentem Dutertem (to je ten, co nechává střílet bez soudu tisíce lidí), Venezuelcem Madurou (který dovedl svou zemi na pokraj hladomoru a daleko za hranici absolutní diktatury) a čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Divím se, že tam chyběl Orbán, ale ten se v téhle společnosti pro změnu ocitl loni, zloduch.
To, čím je ale zpráva skutečně nesena, je šíření nenávisti. „Svět sklízí následky nenávistné rétoriky… temná vize společnosti zaslepené nenávistí a strachem,“ píše se tu dramaticky. Apokalyptická vize má ale drobné vady: Jednak podobně zněla už loňská zpráva (jen tam byl navíc ten Orbán, který si to asi zatím nějak vyžehlil) a jednak je to celé dost nekonkrétní. Mluví se tu o státech a vládách a dokonce o „představitelích světa“. Jako kdyby konkrétní státy nepáchaly konkrétní násilí na svých občanech, ale vznikla jakási celosvětová federace zla (asi pod vedením Donalda Trumpa), proti které se ale naštěstí zdvihnula celosvětová fronta dobra. Jinak si nedovedu vysvětlit věty jako „Státem podporovaná nenávist podnítila novou vlnu společenského aktivismu… povzbudila zastánce fanatismu, ale mnohem víc lidí inspirovala k boji za lepší budoucnost.“ A také bych rád viděl, odkud generální tajemník Amnesty Salil Shetty ví, že těch druhých bylo víc než těch prvních.
Každopádně tu jsou i pozitivní zprávy, které je dle zprávy nutno vyzdvihnout. Třeba povolení potratů v Chile nebo pokrok na poli manželství homosexuálů na Tchaj-wanu. A samozřejmě ženský pochod v USA. Ano, ta událost, kdy tisíce žen pochodují Washingtonem s růžovými vagínami na hlavě, protože asi jen tak se dá svrhnout hrůzovláda Donalda Trumpa (prezidenta, který do svého kabinetu jmenoval víc žen než kterýkoli jeho předchůdce).
Méně je někdy více
Těžko říct, zda je to jen tím, že se stav lidských práv pořád ještě nepatrně lépe zjišťuje v USA, než třeba v lidově-demokratické Severní Koreji, ale člověk se těžko zbaví dojmu, že je zpráva trochu nevyvážená. A to jsme se ani nedostali k Izraeli, který od AI dostává pravidelný každoroční výprask. Ten dosáhl vrcholu v roce 2012, když byl Izrael ve zprávě jmenován častěji než Sýrie, kde už tou dobou umíraly tisíce lidí. Možná by stálo za to zkoumat blízkovýchodní země odjinud než z kanceláře, která je… v Jeruzalémě.
Amnesty International by zkrátka více než cokoliv jiného prospělo držet se hesla „méně je někdy více“. Držet se základních lidských práv, a ne práv žen nebo pracujících, nároků na bydlení, na potrat nebo na homosexuální manželství. Možná by si pak udržela stejný kredit jako v minulosti a nebyla by spoustě lidí spíš pro smích.
