Mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a severokorejským diktátorem Kim Čong-unem se rozhořel konflikt.

Mnohá média začala Trumpovi vyčítat, že se do komunistického diktátora tak tvrdě pustil. Jenže na KLDR nic jiného neplatí. Ve Spojených státech má hlavní vinu na úspěšném severokorejském jaderném programu bývalá ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, která zjevně nepochopila, že jaderný program s korejskou diktaturou nelze řešit diplomatickou cestou. Prezident George W. Bush, který úspěšně bránil jadernému programu Íránu, Iráku a do jisté míry i Sýrie, byl v tomto případě příliš nerozhodný. V jeho vládě nakonec převážil právě názor Riceové, a KLDR tak v roce 2006 provedla svůj první úspěšný jaderný test.

Následující prezident Barack Obama krizi kolem KLDR vůbec neřešil, pouze zahájil výstavbu obranného štítu proti balistickým střelám v Jižní Koreji. Systém už byl nyní dokončen, jen by jej chtěl nový prezident Trump od jihokorejské vlády zaplatit. Štít by měl být schopen jednotlivé (ojedinělé) střely ještě během letu v atmosféře zlikvidovat.

Ukázalo se, že s KLDR nemá smysl jednat, a je proto logické, že Trump vyhrožuje likvidační válkou. Severní Korea nyní provokuje, že plánuje útok na americký (autonomní) ostrov Guam. Tento cíl byl očekávatelný, byť ne příliš ambiciózní. Ve skutečnosti však KLDR válku se spojenci USA de facto již zahájila, když počátkem roku 2017 zaútočila raketou, která dopadla do Japonského moře (výsostných vod Japonska).

Kim Čong-un není tak nevyzpytatelný, jak se zdá. Jinak by přece na Guam zaútočil rovnou, aniž by to hlásil předem. Stejně tak se zdá, že dobře funguje tamní armáda, což by nebylo možné bez racionálně myslících generálů.

Trump zase sleduje doktrínu bývalého prezidenta Richarda Nixona. Snaží se v těchto otázkách vypadat jako šílenec, který je schopný všeho. Americká média by mu v tom měla pomáhat. Ostatně, tato snaha jistě není pouhým předstíráním. Z jeho dlouhodobých postojů lze odhadovat, že přinejmenším konvenčními zbraněmi by byl ochotný na režim rázně zaútočit, a je zjevné, že je na to momentálně připravený. Zároveň není nic překvapivého, že mezi oběma vládami probíhá tajná komunikace, jak tvrdí tisková agentura AP.

KLDR v polovině roku 2017 podle svého prohlášení vyzkoušela první mezikontinentální balistickou střelu, podle spojeneckých informací už nemá problém ani se střelami (řízenými) s jadernými hlavicemi a rovněž se snaží vyvíjet lepší ponorky (byť o tom podle dostupných znalostí víc mluví, než koná). Může tak být do budoucna ohrožením třeba i pro Evropu.

Severokorejští inženýři navíc tajně vyvíjeli jaderný reaktor pro syrského diktátora Bashara al-Assada. Na štěstí však byl včas zničen bombardováním izraelskou armádou v roce 2007. Obě Koreje se společně s východní Evropou (včetně Ruské federace), Íránem, oběma „Čínami“ a Spojenými státy nacházejí pravidelně na předních příčkách ve středoškolských matematických a fyzikálních olympiádách. Tomu pak odpovídá technická schopnost rozvíjet úspěšný jaderný program.

Nejlepším řešením současného konfliktu by samozřejmě bylo řízené svržení severokorejského diktátora. Jinak je zjevně nejlepším řešením účinná hrozba, třeba v podobě letadlových lodí a jaderných ponorek u severokorejských břehů. Komunisté (politici ani generálové) nejsou, na rozdíl od teroristů vedených nebezpečným výkladem islámu, sebevražednými atentátníky.

Jaderný útok na americké či jihokorejské území by přitom mohl v krajním případě znamenat použití jaderných zbraní proti KLDR. To by bylo pro diktaturu i její obyvatele zničující. Byla by to největší tragédie v dějinách lidstva překonávající světové války i čínské hladomory. Problém totiž je, že pořádně nevíme, na kterých místech se nacházejí korejské jaderné zásoby. Nejčastěji se mluví o jistých skalnatých horách, ale tam jistě nebudou jediné sklady. Samozřejmě že je celá Korea pod dohledem satelitů s citlivými přístroji s detailním rozlišením v celém elektromagnetickém spektru. Jak ale varují i bývalí američtí vrcholní politici, nepřeceňujme možnosti americké rozvědky a armády sledovat každý pohyb po celém Korejském poloostrově.

Útok by tedy musel cílit buď na centra korejské moci (a pak by nemusel být nutně jaderný), nebo by bohužel musel být plošný. Přednost jistě bude mít konvenční útok na centra moci (televizi, vládu, generální štáb, rozvodné sítě apod.). Škoda, že tamní režim nelze rozložit financováním místních partyzánů.

Velká jaderná válka s KLDR tedy spíše nehrozí, hrozí však rychlý konflikt, v rámci kterého se bohužel v krajním (nepříliš pravděpodobném) případě mohou dostat ke slovu i jaderné zbraně. Kdyby pak Korea rychle neustoupila po zničení nějaké své „Hirošimy“, byl by pro ni výsledek bohužel zničující. Jiná možnost by nezbyla.

Navíc tu máme konflikt o Kašmír mezi jadernými mocnostmi Pákistánem (kde se v delším horizontu snaží dostat k moci teroristé z Talibanu) a Indií. V případě jaderné války mezi nimi by byl výsledek vzhledem k následným klimatickým změnám tragický (ale nikoli zničující) i pro celý svět. A pak tu máme ještě diktátorský „islámský“ Írán se svým jaderným i balistickým programem a s ruskou vyspělou protiletadlovou obranou. Jestli nezastavíme Írán, připravme se na soutěž v jaderném zbrojení na Blízkém a Středním východě, jak deklarovaly Saúdská Arábie i Izrael. V horizontu příštích let je Írán mnohem větší hrozbou než KLDR. Něco podobného ostatně říká i Trump.