Holandsko chce umožnit eutanazii i těm, kteří cítí, že jejich život je už naplněný. Tamní ministerstvo tvrdí, že by se zákon omezoval na starší lidi, píše britský Guardian. Holanďané legalizovali eutanazii v roce 2002 jako pomoc pro pacienty trpící „nesnesitelnou bolestí bez naděje na vyléčení“. Pocit, že život je naplněný, není neléčitelný, dokonce to není ani lékařská diagnóza. Ale nový návrh plně odpovídá trendu ve všech zemích, které eutanazii legalizovaly.

Podobně jako v roce 2002 sice navrhovatelé tvrdí, že zákon opatří „přísnými kritérii“, ale není důvod jim věřit. Už tak je původní zákon širší než se v době jeho schvalování plánovalo a tvrdilo. Kromě nesnesitelně trpících smrtelně nemocných zahrnuje i lidi s některými duševními chorobami, včetně depresí, schizofrenie, poruchy osobnosti či Aspergerova syndromu, nebo s demencí. Nový návrh je jen zpětnou legalizací tohoto posunu.

Společnost si na eutanazii zvykla a podobně jako Matěj Hollan chce víc. Počty eutanazií stoupají každým rokem. Stále více pacientů žádá o eutanazii a stále více lékařů je ochotných jim „pomoci“. Tomu odpovídá i postupné rozšiřování kategorií pacientů, kteří mohou být takto usmrceni. V roce 2015 takto zemřelo 5516 Holanďanů, což představovalo 3.9 procenta všech úmrtí. Magickou hranici čtyř procent se zřejmě podaří překročit letos.

Abychom se nedivili

Je to jistě složité. Nic se člověka tak bytostně nedotýká jako tělesné utrpení. Řada lidí se nebojí ani tak smrti, jako spíše bolesti, samoty a bezmoci před ní, ze které se pak smrt jeví jako východisko. Když má prababička v požehnaném věku opustila tento svět, vlastně to tolik nebolelo. Ačkoliv jsem celý pohřeb proplakala a vlastně brečela už od chvíle, kdy jsem naposledy stiskla její ledovou ruku a pohlédla do tváře, už tak cizí, byly moje pocity smíšené. Věděla jsem, že nyní už netrpí. Že je po všem, že zůstalo jen tělo bez duše, tělo, které už nepřináší žádnou bolest.

Existují však určité civilizační mantinely, které jsou dokonce starší než ty křesťanské. Už Hippokratova přísaha zapovídá lékaři provádět eutanazii. Jistěže obsahuje také věci, s nimiž bychom se dnes neztotožnili, například odvolávaní se na pohanské bohy nebo slib o vyučování lékařství pouze mužům. Přesto bychom neměli významné mezníky lékařské etiky zavrhovat jako něco překonaného vševědoucím 21. stoletím. Pod nánosem prachu a archaického jazyka se totiž mohou nacházet staré pravdy. Jako například ta, že lékař nemá roznášet smrt.

Z některých pravidel je rozumné dávat výjimky, ale jindy jsou plíživým krokem k naprostému překopání stávajících, dosud všeobecně přijímaných zásah. Koho by v Holandsku ještě před dvaceti lety vážně napadlo, že lékaři budou na požádání usmrcovat toho, kdo má pocit, že je už starý a nepotřebný? Nebylo by vzhledem k rostoucímu počtu takto usmrcených dobré zavézt vlastní lékařskou specializaci – lékař, popravčí?

Nelze ignorovat trend, který nakonec nastoupila každá země, v níž byla eutanazie legalizována. Tehdy se podobně jako dnes u nás opakovala posvátná mantra, že se jedná o milosrdenství pro „věčné ležáky“ odsouzené se do konce života zmítat v těžkých bolestech. Nůžky tolerance se však stále rozevíraly a pokud dnes může podstoupit eutanazii někdo, kdo pociťuje „nesnesitelné trápení“, protože nerozumí moderní době, nebo proto, že chce zemřít „mladý, krásný a bez bolesti“, kdoví, v jakém místě kluzkého svahu vlastně stojíme a co nás ještě čeká.

Džin vypuštěný z lahve už se tam nevrátí a jednou, až budou ze světa jako na běžícím páse odcházet senioři s „naplněným životem“, nebude náhodou rozhodnutí starého, nehezkého, neproduktivního člověka, zůstat živ až do přirozené smrti, vnímáno jako projev egoismu, jelikož tak vydýchává vzduch mladým, krásným, ekonomicky přínosným – jediným akceptovatelným?