V Bille máme nového pomocníka za kasou, pán, zhruba čtyřicetiletý.

„Klid, klid, prosim tě.“

Říká mu kluk z ochranky. Ten, co hlídá, jestli někdo nestrká do sáčku o dvě mrkve víc, než si navážil.

„Já už nemůžu!“

Odsune se nový pokladník na kolečkové židli a složí hlavu do dlaní.

„Klid, Milane, to bude dobrý, nepanikař.“

„Nemůžu, podívej se na tu frontu, a jak všichni koukaj,“ řekne Milan a podívá se na mne. Hledám drobné.

Pak pokračuje: „Tady paní hledá drobný, já nepotřebuju drobný, já mám hodně drobnejch, já už nemůžu. To strašně zdržuje.“

Odvážím se promluvit: „Já jsem ještě ani neotevřela peněženku a zdržuju?“

Sekuriťák se opět vloží do vypjaté situace: „Milane, prosím tě, uklidni se.“

V tu chvíli z vedlejší kasy zavolá kolegyně: „Milane, máte kartu na storno, podejte mi ji. Milan je před výbuchem.

„Nepodám, já Vám ji hodim. Hodim vám ji, nemám čas, podívejte na tu frontu, nestíhám, já už nemůžu!“

V klidu rovnám nákup do tašky. Paní, co platí po mně podává Milanovi pětistovku.

„Vy jste ale řekla, že to bude kartou a né hotově. Teď mi tu dáváte pětistovku, já nemám čas!“

Paní odvětí: „Já jsem se ale vzápětí opravila, že to bude hotově, pane.“

Milan mrskne pětistovkou na zem před kasu, zpátky směrem k paní. Spadne jí pod nohy. Fronta je čím dál delší. Milan přešlapuje z jedné nohy na druhou. Sedá a zase vstává. Teď si ušpinil prst od jogurtu Jogobella, tragédie.

Hledá hadr.

Nenašel.

Ke kase se blíží stařeček s prošlým sýrem. Koupil jej dnes odpoledne. Je plesnivý.

„Tady, podívejte,“ řekne do éteru.

Odcházím, a skrz prosklené dveře na mne dolehne poslední: „Já už nemůžu!“

(Převzato se svolením autorky z Facebooku.)