Právě proběhlá prezidentská volba potvrdila dlouhodobější faktické rozdělení české společnosti. Tomu předcházela i fragmentace politické scény při říjnových parlamentních volbách. Výsledkem je politická krize systému, jakou od roku 89 naše země nezažila. Při bližším rozboru sociálního rozvrstvení společnosti, regionálních specifik a vzdělanostní struktury obyvatelstva, bychom vystopovali řadu jevů, které k současné situaci naši zemi přivedly. Ale také bychom našli řadu podobností s procesy ve světě.

Do voličských preferencí se na podzim loňského roku nebývale promítla záležitost národního cítění. Tohoto tématu se chopil především Okamura, částečně Babiš a komunisté. ODS to trochu zkoušela, ale moc jí to nikdo nevěřil.  Babiš a Okamura na tom značně vydělali zejména v regionech, které ekonomicky podle některých „prohrály boj s globalizací“. Jedná se především o Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj. Dlouhodobá neschopnost státu vybudovat moderní dopravní infrastrukturu a přiblížit tak tyto regiony prosperující Praze, Brnu a středním Čechám, zastavit odliv vzdělaných lidí a zabránit úpadku vzdělání přinesly své hořké ovoce v podobě podpory extrémních stran a hnutí. Ty už dnes zcela hmatatelně ohrožují nejen další pobyt naší země v rodině prosperujících západních demokracií, ale mohou svými populistickými nápady přivést stát k hluboké ekonomické krizi a izolaci.

Již od osmdesátých let minulého století v západní Evropě začalo docházet k odluce vlastenectví a jeho efektivní složky – oběti. Důsledkem je skutečnost, že naše doba přináší nacionalismus bez vlastenců. A ti, kteří se prohlašují za „vlastence“, jsou ochotni pracovat jen sami pro sebe. To je s klasickým chápáním vlastenectví minulých staletí v příkrém rozporu. Emociálně živený nacionalismus dnes hrozí poničit i pracně budovaný projekt Evropské unie. Vnitřní společenské pohyby v jednotlivých členských zemích jsou dnes už natolik významné, že je nelze ignorovat. Evropa si není schopna jednoznačně odpovědět na otázku, jestli je její silnější touhou uchránit jednotlivé národní identity, nebo vybudovat jednotný postnacionální prostor. Doutnající problém zcela obnažila migrační krize. V tuto chvíli spíš sílí tendence k obraně národních identit.  Brexit ukázal cestu vratného postupu evropské integrace. Proto je dnes projekt Unie v rukou jednotlivých národních skupin, které rozhodnou o jeho budoucnosti.

Dnes si část společnosti klade otázku, jak je možné, že dnes vítězí politici, kteří se nerozpakují přibližovat naši zemi k Rusku, s nímž jsou pro starší generaci spojeny neblahé konotace s érou Sovětského svazu včetně dvacetileté okupace naší země. Jenže už před koncem minulého století průzkumy např. ve Francii ukázaly, jak vypadá „vyprázdněné vlastenectví“. Pouze každý pátý Francouz se domníval, že je třeba se obětovat pro vlast, jen každého čtvrtého středoškoláka pobuřovala kolaborace s nepřítelem, třetina lidí by za války klidně dezertovala a v souvislosti s osvobozováním Kuvajtu po obsazení Saddámovou armádou 80 % Francouzů zastávalo názor, že ani ta nejspravedlivější věc nevyžaduje válku. A to prosím Francie s kdysi velmi silným republikánským étosem. Zbytek Evropy se u obdobných průzkumů potácí na hodnotách v řádech jednotek procent v případě ochoty oběti a desítek procent blízko 100 % v případě absence vůle k obraně hodnot. Takže, z vlastenecké odpovědnosti a připravenosti na oběť, včetně té nejvyšší, zůstává extrémní nacionalismus, který je ve skutečnosti jen obalem vlastního životního neúspěchu jedince, jeho vnitřní frustrace či neschopnosti veřejného sektoru pomáhat měnit věci k lepšímu včetně opakujících se nesplněných slibů. Voliči extrémních stran se ve skutečnosti nebojí o národ, ale o sebe, o to, že nebudou mít práci, nedosáhnou na kýženou životní úroveň a skončí na okraji společnosti. Palivem pro toto chování je zpravidla nenávist, obavy z přistěhovalců, kriminalita, neschopnost státu zajistit spravedlnost. Asi nepřekvapí, že voliče extremistů najdete na okraji ghet, na rozsáhlých sídlištích a na upadajícím venkově.

Někteří z vás si kladou otázku, proč ještě před několika roky už jen podezření z korupce nebo podvodu znamenalo konec kariéry politika nejen na nejvyšší úrovni. Dnes lidé i bez problémů volí člověka, který je podezřelý z hanebného jednání. Na západě probíhá ve větší či menší míře jev, který je nazýván „demokratizace“ korupce. I tahle „vymoženost“ už k nám dorazila. Slábne názor, že daňový únik je něco krajně hanebného, stejně jako zneužití veřejných peněz nebo neprůhledné financování volebních kampaní. Dalo by se to shrnout do konstatování, že vítězí duch „demokratické apatie“, republikánské hodnoty jsou na ústupu. Zatím však převládá duch občanského míru. Zatím.

Tolik tedy několik vybraných střípků z dění v postmoderních společnostech. Jestli někdo u nás požene společnost za hranici občanského míru, to záleží jen na nás, zda mu to dovolíme.