I když jsem měl původně mluvit na Václaváku, kde jsem ale nechtěl stát na stejném pódiu s Václavem Klausem juniorem, věřím, že tady i tam jde lidem o to samé − o svobodu. O svobodné konání, svobodné podnikání, svobodné myšlení. Prostě o ten pocit, že se můžete volně nadechnout. Že za vámi nestojí někdo, kdo čeká, až uděláte chybu, a přistihne vás a postihne vás. Ten pocit, že když bude chtít, tak si na vás někdo něco vždycky najde.
Ona je to vlastně trochu paralela s mým cestováním. Cestuji autem, protože jsem díky němu svobodný. Můžu jet, kam chci, kdy chci. Nejsem závislý ani na cestovce, ani na jízdním řádu. Je sice složité dostat trabant na jiný kontinent, je s tím hromada starostí, ale ta svoboda za to stojí.
Se svobodou je prostě spousta starostí. Nikdo vám neřekne, co dělat, jak to dělat ani co je správné. Musíte si na to přijít sami, ale o tom to celé je. O těch neuvěřitelných možnostech, jaké díky ní máme. Mám obrovskou averzi k totalitě, protože si až bolestně uvědomuji, že nic z toho, co dělám, by nebylo možné, pokud by tu byla. Žádné svobodné cestování ani filmování.
[ctete]103253[/ctete]
A dnes cítím, že svoboda zase mizí, pomalu, nenápadně. Mnozí politici se pasovali do role našich nadřízených. Nepochopili, že pokud chtějí brát tuhle zemi jako firmu, oni tu nejsou ředitelé, ale zaměstnanci. My jsme si je najali, aby pro nás pracovali. Ne aby nás kontrolovali, řídili, snažili se nás přistihnout a dát nám pokutu.
Čím blíže k Moskvě jste, tím více se vás někdo snaží nachytat, přistihnout, pokutovat. A my se bohužel posunujeme k Moskvě, aniž bychom se hýbali z místa.
Stát nemá chránit občana před ním samým. Je lepší si svobodně natlouct hubu a něco se naučit, než se pořád bát, že poruším pravidlo a dostanu pokutu.
Svět potřebuje rovnováhu mezi chaosem a řádem. Potřebujeme řád, abychom mohli s klidem mířit do budoucna, a chaos, abychom mohli tvořit. Jakmile začne jedno převažovat, je zle.
Když řídíte auto v zemi, kde není moc dopravních značek ani pravidel, tak vám nikdo neřekne, co máte dělat. Je to jen na vás. Na vašem citu a instinktech. Chvíli je to děsivé, a pak už je to jen svoboda. Jedete, jak chcete a kam chcete, a nejzajímavější je, že kolem sebe nevidíte auta v plamenech, prostě to funguje. Musíte vzít odpovědnost sami za sebe.
A pak se vrátíte domů a v jednu v noci stojíte v Praze na pusté křižovatce na červené a kamera čeká, jestli to vydržíte. Proč? To není řád, je to buzerace. Prostě se někdo rozhodl, že nechá semafor zapnutý, vždyť přece všem, kdo dodržují přepisy, nic nehrozí. Co na tom, že předpis je zbytečný a ten, kdo ho vymyslel, ví o semaforech jen to, že mají tři barvy?
Chci rovnováhu chaosu a řádu, chci prostě volně dýchat! Je to jen na nás, jestli se necháme ovládat zbytečnými pravidly nebo ukážeme, že nejsme malé děti a umíme se postarat sami o sebe. Že stát je tady pro nás, a ne my pro něj!
Projev zazněl na demonstraci 25. února na Staroměstském náměstí.
