Deník FORUM 24 oslovil u příležitosti výročí 100 let od vzniku Československa známé osobnosti, aby napsaly svůj názor na to, jak se 20. století podepsalo na tom, jak žijeme a volíme v roce 2018. První text nám napsal spisovatel, dramatik a někdejší politik Milan Uhde.

Vznikem samostatné Československé republiky vyvrcholila dlouhá cesta započatá obrozeneckou generací před více než sto lety. Situace na rozhraní 18. a 19. století nebyla jednoznačná. Vynikající jazykovědec Josef Dobrovský připouštěl, že nepřežije dokonce ani český jazyk. Za úkol si tudíž vytkl podat jeho památeční obraz, a to německy. Teprve mladší generace jungmannovská se chopila poslání obrodit národ jazykově a kulturně. Na tom poli byla postupně vykonána rozsáhlá a záslužná práce: dovedla češtinu mezi plnohodnotně úkonné evropské jazyky a navzdory všem omezením zplodila svébytnou kulturu schopnou promlouvat osobitým hlasem na světové scéně.

Program jazykového a kulturního obrození budil v mnohých rakouských a rakousko-uherských vládních představitelích obavu, že jde o separatistický cíl. Nebylo tudíž myslitelné pokusit se formulovat byť i jen zárodky programu politického. Když se postupně pod vlivem vnitrostátních i evropských změn začal rodit, vytyčil jej František Palacký a jeho spolupracovníci jako loajální vůči habsburské říši. Bylo to pochopitelné nejen proto, že radikálně neloajální vztahy ke státní moci odkazoval zákon na okraj politického jeviště, ale i proto, že česká vyhlídka na rozpad Rakouska-Uherska hrozila pádem pod rozpínavou imperiální nadvládu pruskou nebo ruskou. Tato úvaha Palackého se ve 20. století potvrdila jako správná.

[ctete postid=“180440″ title=“Babiš má na novináře složky, Zeman urážky. Braňme svobodnou žurnalistiku“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/01/Screenshot-2018-01-29-14.21.08-385×230.png“ excerpt=“V posledních hodinách se jasně ukázalo, že dělat v České republice nezávislou “ permalink=“http://forum24.cz/babis-ma-na-novinare-slozky-zeman-urazky-branme-svobodnou-zurnalistiku/“]180440[/ctete]

Vize české státnosti se ovšem za těchto okolností nestačila rozvinout. Tak se stalo, že když Masaryk, Beneš a Štefánik v Paříži za první světové války vsadili na vítězství dohodových mocností a na jeho poválečné důsledky, nemohli se opřít o výraznou a hlasitou podporu domácího politického prostředí, nýbrž museli se spoléhat na tajné styky s jeho určitými kruhy. Vůdce české sociální demokracie se přitom veřejně vyjadřoval ve znamení nadějí na vítězství Trojspolku. Ani Masarykovo úspěšné jednání s prezidentem Spojených států Wilsonem, které po polském příkladu obsahovalo plán samostatné existence „československého národa“, nevyvolalo masový český ohlas. Teprve dovršená porážka Rakouska-Uherska a jeho spojenců dovolila občanům veřejně podporovat vůdčí české politiky při převzetí moci.

Nejzřetelnějším a nejúčinnějším výrazem touhy po osamostatnění bylo vojenské vystupování českých a slovenských legionářů v Rusku pod osobním vedením Masarykovým a Štefánikovým. Ačkoli šlo o vynikající doklad politické vůle, nelze odhlédnout od toho, že doma přijali Československou republiku především jednak jako výsledek prozíravého  osobního úsilí zejména Masarykova, jednak jako dar vítězů války a kompenzaci „třistaletého utrpení“, v němž lidová manifestace spatřovala historicky odůvodněnou „zásluhu“. Veliká spontánní radost leckomu zastřela některé vážné problémy: tři a půl milionu Němců se nechtělo smířit se ztrátou postavení „panského národa“ a dva a půl milionu Slováků se těžko sžívalo s tím, že se v pojmu československého národa ztrácela přinejmenším jejich snaha ustavit vlastní jazyk a kulturu.

Myšlenku české státnosti jako integrální součást společenského vědomí poznamenaly její mládí a nezralost. Zralá společnost se vyznačuje zažitou zkušeností, že slabší partnerskou složku, tím spíš pak složku mocensky poraženou nutno nikoli včleňovat pouhým většinovým tlakem, nýbrž se všemožně pokoušet o její integraci. Byl to velmi těžký úkol. Slovenskou katolickou většinu musela hned na počátku spolužití zranit masivní česká kampaň pod heslem „Pryč od Říma“. Měla své příčiny a promlouvaly v ní zjitřené politické city, ale ohled na slovenského partnera vyžadoval alespoň její zdrženlivý vládní komentář a nadhled. Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu popsal, jak bezohledně se vůči Slovákům dělila ministerská křesla v prvních vládách. O nezdařilé integraci Němců a jejím zneužití nacisty svědčí události třicátých let minulého století i četní historikové.

Do ideje československé státnosti se nestačila dostatečně hluboko vepsat její demokratická komponenta. Navzdory Masarykovi, který ji považoval za nepostradatelnou a byl v tom směru oficiálně vyznáván, podařilo se za druhé světové války a bezprostředně po ní vštípit mnoha českým politikům i široké veřejnosti podezření, že Mnichov 1938 a vše, co po něm následovalo, zavinilo nikoli otřesně mylné, byť pár let po první světové válce snadno vysvětlitelné úsilí západních demokracií o mír za každou cenu, nýbrž že viníkem je sama demokracie. Přestože se v odporu proti nacistické okupaci angažovala řada statečných Čechů a Slováků včetně těch, kdo se na vlastní pěst přihlásili k bojové účasti v zahraničí, převládla v domácích politických citech vděčnost vůči osvoboditelům, kteří nám přinesli svobodu jako dar. Rozhodující podíl na něm připadl Rudé armádě. Povzbudilo to chuť předválečnou demokracii zásadně reformovat.

Namísto integrace, kterou ve vztahu k Němcům praktikoval Západ a vystřídal tím předválečnou potlačovatelskou strategii, sáhla československá vláda k jejich vyhnání, a tak posílila domácí nacionalistické resentimenty. Výjimku poskytla jen aktivním německým bojovníkům proti nacismu, ale ani k nim se nechovala plně podle zákona. Komunistická strana v relativně svobodných volbách v roce 1946 pronikavě zvítězila. Ještě před únorovým pučem 1948 prosadila obrodu demokracie s pomocí prvků totalitní diktatury. Po převzetí moci nastolili komunisté diktaturu otevřenou, a to za souhlasu velkého počtu českých a slovenských občanů. Idea české státnosti byla zcela podřízena sovětským imperiálním zájmům. Po čtyřicet let vnucovala státní propaganda lidem představu, že svoboda je pochopená nutnost a demokracie slouží vládnoucí třídě k upevňování sociální nespravedlnosti a nerovnosti.

[ctete postid=“180243″ title=“10 dobrých věcí, které nám přinesla prezidentská volba“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/01/DSC4683-385×230.jpg“ excerpt=“Především je třeba říci, že výsledek druhé přímé volby hlavy státu je pro Českou “ permalink=“http://forum24.cz/10-dobrych-veci-ktere-nam-prinesla-prezidentska-volba/“]180243[/ctete]

Pád komunistického režimu přijala česká a slovenská společnost opět jako dar a plod mezinárodněpolitické konstelace. Ostrý nástup kapitalismu v devadesátých letech odsouval do pozadí humanitní ideály artikulované jako lidská práva a právní stát. Politika se vzdalovala občanům. Tak vzniklo povážlivé politické vakuum charakteristické nedůvěrou vůči tradičním politickým stranám a veškerým elitám a vznikem hnutí organizovaného na nedemokratickém vůdcovském principu: s převahou vyhrálo volby. Veřejnost se otevřela přílivu nejpřízračnějších dezinformací. Po čtvrtstoletí od převratu v roce 1989 se znovu ozývá otázka, kterou před téměř sto lety vznesl Josef Hora: „Mezi Východem a Západem, Moskvou a Paříží/ leží svobodná nesvobodná země. / Řekni, kam modrý hlas touhy tvé nahlíží./ Východ, či Západ? Co zvítězí ve mně?“

Národní zájmy chápou nacionalističtí vlastenci jako nutnost zrušit vazby na demokratický svět a jeho mezinárodně zakotvené instituce včetně vojenských: je prý v krizi a rozkladu. Znamená to vystavit Českou republiku zhoubnému vlivu Ruska ovládaného režimem osobní moci nebo expandující čínské diktatury jedné politické strany. Volba mezi dvěma koncepty české státnosti se stává ústředním tématem těchto dní a let.

Milan Uhde dal také rozhovor Revue FORUM, které si můžete předplatit ZDE. Podpořte prosím svobodná média!