Demonstrace na podporu svobody a demokracie v Bělorusku (Praha, srpen 2020) FOTO: Max Ščur
FOTO: Max Ščur
Běloruský intelektuál Viktar Valtar (1902–1931) patří k výrazným, byť pozapomenutým osobnostem středoevropské kultury meziválečných časů. Navíc je úzce spojen i s českým prostředím, neboť v letech 1922–1926 žil v Praze. A právě zde začal vznikat Valtarův román „Zrozeni pod Saturnem“, reflektující – kriticky, metafyzicky i s humorem – život běloruských studentů a politických exulantů v hlavním městě Československa.
Tento malý literární klenot byl takřka po celé století českému čtenářstvu utajen, až v roce 2016 běloruský spisovatel Max Ščur (*1977), exulant žijící v Praze, z něj přeložil nevelký úryvek, který byl publikován v knize „Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu“. Teprve nyní se však Valtarův „pražský“ román – díky svěžímu Ščurovu překladu a péči nakladatele Pavla Mervarta – konečně dočkal svého kompletního českého vydání.
Je to vlastně velmi symbolické, neboť kniha vychází česky v době, kdy Bělorusko prožívá důležitou fázi své občanské emancipace, ze svobodomyslných Bělorusů a Bělorusek se navzdory represím Lukašenkova diktátorského režimu formuje sebevědomý politický národ. Tento proces má však hlubší kořeny a důležitou úlohu v něm sehrála i meziválečná Praha.
Praha jako ohnisko běloruské emancipace
Nad běloruskými dějinami 20. století se vznáší tragický stín, pouze v několika momentech prosvětlený nadějí na svobodu a lepší budoucnost. K těm patří především politický, kulturní a intelektuální život běloruských exulantů v meziválečném Československu, kteří v Praze nalezli svobodné útočiště před revolučním chaosem ve východní Evropě po rozpadu Ruského impéria. Běloruská lidová republika, vyhlášená 25. března 1918, byla hned na počátku roku 1919 vyvrácena a Bělorusko se proměnilo v krvavé jeviště polsko-sovětské války (1919–1921). Rižským mírem bylo navíc území osídlené Bělorusy rozděleno mezi Polsko a sovětské Rusko.
Do Československa směřovali Bělorusové z Polska, Litvy, Lotyšska i Sovětského svazu, kteří se nehodlali vzdát ideje běloruské státnosti a zároveň tu mohli studovat a svobodně rozvíjet své národní hnutí. Jejich přijetí bylo umožněno díky tzv. Ruské pomocné akci, výjimečného podpůrného programu pro uprchlíky z rozvráceného Ruského impéria, který vznikl v roce 1921 s podporou prezidenta republiky T. G. Masaryka.
Ještě téhož roku obdrželi československé stipendium první běloruští studenti a v pražském Obecním domě se konala první Všeběloruská politická konference, na níž se shromáždili aktivisté z celé Evropy. Navíc roku 1923 přesídlila z litevského Kovna (Kaunasu) do Prahy i Rada Běloruské lidové republiky, tj. běloruská exilová vláda.
Ve dvacátých a třicátých letech studovalo v Československu asi sedm stovek Bělorusů jakožto stipendistů československé vlády. Zhruba dvě stovky z nich přicestovaly na doporučení běloruských organizací v Polsku, Litvě a Lotyšsku.
Všichni museli podepsat prohlášení, v němž se zavazovali řádně studovat a po absolutoriu vydat knihu ze svého oboru. Bylo jim doporučováno studium technických a hospodářských věd, většina se však imatrikulovala na Filozofické a Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
V Praze působilo čtrnáct běloruských a pět ukrajinsko-běloruských organizací. K nejvýznamnějším patřily Běloruská rada, Běloruský (Kryvický) kulturně-osvětový spolek Františka Skaryny a Jednota běloruských studentských organizací, která sdružovala běloruské studenty ze všech evropských zemí. Vycházely tu také běloruské časopisy.
V letech 1922–1923 se Bělorusové neúspěšně pokoušeli o založení Běloruského učitelského ústavu v Praze, nakonec v letech 1927–1930 fungoval při pražském Ukrajinském sociologickém ústavu alespoň tzv. Běloruský vědecký kabinet. Roku 1928 byl zřízen Běloruský zahraniční archiv, který uchovával veškeré informace o politické a kulturní činnosti běloruského exilu.
Pražská běloruská komunita však byla zmítána vnitřními rozpory, často v reakci na turbulentní změny zahraničněpolitické situace. Hned od počátku se projevovaly ideové rozdíly mezi levicovým křídlem a skupinou orientovanou národně-demokraticky, což vedlo k rozkolu v Běloruské hromadě, první organizaci Bělorusů v Praze založené roku 1921. Politika tzv. bělorusizace prováděná v sovětském Bělorusku v první polovině dvacátých let změnila antibolševické postoje některých exulantů.
Sovětská ambasáda v Praze masivně šířila propagandu a založila Svaz studentů-občanů Běloruské sovětské socialistické republiky. Běloruští intelektuálové, kteří se nechali zlákat „národním obrozením“ v sovětském Bělorusku a odjeli do Sovětského svazu, patřili ve třicátých letech k prvním obětem stalinského teroru.
Od roku 1926 docházelo k omezování subvencí z Ruské pomocné akce, a to zejména u studentů ze západního Běloruska, které náleželo k Polsku. Bělorusové žili v Československu buď jako cizí státní příslušníci, případně jako emigranti s tzv. nansenovským pasem, řada z nich později obdržela československé občanství. Když na základě československo-sovětské smlouvy z roku 1935 došlo k normalizaci vztahů s bolševickým Ruskem, podpora ruské, ukrajinské a běloruské politické emigrace stagnovala.
V Praze působil předseda běloruské exilové vlády Piotra Kračeŭski (†1928), politik, historik a literát, stejně jako její zplnomocněný zástupce Mikałaj Viaršynin (†1934), diplomat, archivář a novinář, nebo politik a novinář Tamaš Hryb (†1938), veterán polsko-sovětské války. K výrazným intelektuálním osobnostem pražské běloruské komunity patřili básník a překladatel Uładzimir Žyłka (†1933), který odešel do Sovětského svazu a zemřel ve vyhnanství na Urale, či literární vědec a básník Ihnat Dvarčanin (†1937), překladatel Karla Čapka, později popravený v Leningradu.
Příběh běloruské komunity v Československu byl tragický. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 a následně i německo-sovětského konfliktu roku 1941 se běloruské národní hnutí dostalo mezi mlýnské kameny dvou genocidních režimů – německého nacionálního socialismu (nacismu) a sovětského komunismu navazujícího na ruský imperialismus. Část exilových Bělorusů podlehla vábení kolaborace s Německem, v jehož politice viděla naději na nové uspořádání Evropy a ustavení běloruského státu. Jenže Bělorusko se stalo válčištěm těchto dvou totalitních impérií, a to sovětsko-ruské opanovalo běloruské území na několik příštích desetiletí.
Tragickou periodu česko-běloruských vztahů představuje období po roce 1945, kdy byla řada Čechoslováků východoevropského původu, mezi nimi i Bělorusové, vydána do rukou sovětských orgánů. V Sovětském svazu, který byl tehdy oslavován jako „osvoboditel“, je čekaly mučírny, gulag a popraviště…
Současní Bělorusové si s úctou jako svou hrdinku připomínají zejména básnířku Łarysu Henijuš (†1983), od jejíhož narození uplynulo 9. srpna 2020 plných 110 let, symbolicky zrovna v den běloruských prezidentských voleb. V roce 1948 byla zbavena československého občanství a odsouzena na 25 let do gulagu za polárním kruhem. Po osmi letech sice došlo k jejímu propuštění, ovšem až do své smrti odmítala přijmout sovětské občanství a žila proto pod trvalým dozorem KGB.
Kdo je Viktar Valtar?
Do společné bělorusko-české paměti by se měl rozhodně vrátit i zmíněný běloruský intelektuál Viktar Valtar. Ten se narodil 28. července 1902 ve Dvinsku (dnes Daugavpils v Lotyšsku) v tehdejším Ruském impériu, a sice v rodině krejčího římskokatolického vyznání. V časech první světové války byl s rodiči na útěku před frontou a vystudoval tudíž reálku v ukrajinském Charkově.
Po návratu domů v roce 1921 pokračoval ve studiu na dvinském ruském gymnáziu a roku 1922 absolvoval jednoroční kurs pro běloruské učitele. Díky doporučení běloruského oddělení Ministerstva školství Lotyšska a s podporou běloruské politické emigrace získal československé stipendium ke studiu geodézie a stavebního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze.
V Československu se stal aktivním členem Sdružení běloruských pokrokových studentů, jenže více než studium jej zajímaly kultura a literatura. A právě během pražského pobytu začal Viktar Valtar publikovat první literární výtvory pod pseudonymem „Janka Palyn“. Debutoval roku 1923 v běloruském časopise „Kryvič“ vycházejícím v litevském Kovně, v Praze napsal též své verše pod názvem „Píseň gladiátora“ (1924). Záhy však onemocněl tuberkulózou, studium přerušil a po čtyřech letech strávených v Československu se v roce 1926 vrátil do vlasti, do tehdejší Lotyšské republiky.
Již tehdy měl v běloruštině rozepsaný autobiografický román „Zrozeni pod Saturnem“ (tj. pod nešťastnou či zlou hvězdou), v němž reflektoval svůj pražský studijní pobyt i rozpolcenost běloruské národní komunity a exilových činovníků. Několik Valtarových básní vyšlo roku 1926 v almanaších „První krok“ a „Zahraniční Bělorusko“. V letech 1926–1931 vyučoval na běloruských školách v Lotyšsku, publikoval verše v časopise „Hlas Bělorusa“ a nadto od roku 1930 pracoval jako ředitel školy v Rize. Viktar Valtar zemřel 4. dubna 1931 ve Dvinsku/Daugavpilsu, ve svých nedožitých devětadvaceti letech, pochován byl na tamějším katolickém hřbitově.
Právě Valtarův „pražský“ román „Zrozeni pod Saturnem“ vždy vzbuzoval značnou pozornost běloruských patriotů a stal se i jakýmsi národním mystériem. Zřejmě i proto, že dílo, dokončené v roce 1929, zůstávalo po dlouhá léta toliko v rukopise, ačkoliv již roku 1932 bylo oznámeno, že se chystá jeho uveřejnění. V úplnosti bylo publikováno teprve roku 1991/1992 a znovu v roce 2005 – do té doby kolovaly mezi běloruskými intelektuály pouze jeho opisy, přičemž dva z nich byly uchovávány v knihovnách v lotyšské Rize a litevském Vilniusu.
Valtarova románová freska, významné dílo s impresionistickými a novoromantickými prvky, je dosud nedoceněnou literární pragensií, která vykresluje život v meziválečné Praze a Československu, a to z pohledu cizinců a exulantů z východního pomezí Evropy. Je výrazem hlubokého pesimismu mladých běloruských intelektuálů, jejichž vlast byla osudově vklíněna mezi kulturu ruskou a polskou, zároveň se v ní odráží i romantická nostalgie ve vztahu k hlavnímu českému městu: „Drobný deštík monotónně bubnoval do střech domů. Asfalt se leskl jako zrcadlo, v němž se odrážely nohy a postavy nečetných chodců. Bylo teskno. Uslzený český podzim zavládl v ulicích Prahy.“
Neméně příznačně (a možná i prorocky!?) je v onom románu vykreslena kultivující úloha běloruských žen a dívek: „Běloruská komunita v Praze se začala rozrůstat o něžné pohlaví. Jak květiny na jaře, zaplnily ženy běloruské pole v české Praze a zkrášlily ho: to rozkvetlo, ožilo, zavonělo. Muži se hned změnili: přestali si odporovat a hádat se na schůzkách, a když už museli, tak se snažili předvést svou uhlazenost a klid.“
Svobodu pro Bílou Rus!
Příběh běloruského úsilí o státní samostatnost v první polovině 20. století je až nečekaně aktuální výzvou k širšímu promýšlení otázek evropské demokracie a svobody. Vypravuje totiž o nezlomnosti lidského ducha tváří v tvář ujařmení a násilí, vydává svědectví o naději, kterou si stateční mužové a ženy běloruského národa nenechali vzít.
Stále pokračující protesty proti diktatuře Alexandra Lukašenka konečně Bělorusům vydobyly trvalé místo na politické mapě Evropy a světa. Díky nim každý už snad ví, že Bělorusko není Rusko. V tomto smyslu je ovšem současné české pojmenování Běloruska poněkud matoucí. Je totiž třeba bedlivě rozlišovat dva rozdílné historické a geopolitické pojmy – „Rus“ a „Rusko“. Zatímco pojmenování „Rusko“ (Rossija) reprezentuje moskevsko-petrohradskou imperiální a autokratickou tradici, názvy jako Kyjevská Rus nebo Bílá Rus odkazují ke svobodě a nezávislosti těch zemí východní Evropy, které byly po staletí v plodné interakci i s evropským Západem.
Teprve později byly ovládnuty Ruským impériem (tzv. sbírání ruských zemí) a proto v ruské imperiálně optice, dodnes bohužel uplatňované, nejsou Bělorusové (a Ukrajinci) skutečným národem, nýbrž pouze etnickou skupinou národa velkoruského. Také proto kremelští vládci vnímají nelibě jejich občanskou a politickou emancipaci jako rozrušování „ruského světa“.
Čeština dlouho neznala pojem Bělorusko, nýbrž používala archaický název Bílá Rus. Například běloruský historik Mikałaj Iljaševič (†1934), absolvent FF UK v Praze, navrhoval, aby Češi jeho tolik zkoušenou vlast označovali jako Bělorus. Než se však české politické a intelektuální elity rozhodly mezi Bílou Rusí a Bělorusí, došlo v padesátých letech 20. století k sovětizaci Československa a mlčky bylo zavedeno „rusifikační“ pojmenování Bělorusko. Možná právě nyní nazrál čas, abychom této zemi konečně začali říkat podle názvu vycházejícího z běloruštiny: Bělarus či Bělorus. Vždyť i v mezinárodních organizacích bylo dávno opuštěno pojmenování Byelorussia (Belorussia), oficiální název země zní Republic of Belarus.
Bílá Rus, Bělarus, Bělorus…, slova, jež voní svobodou… Ostatně i hlavní hrdina Valtarova „pražského“ románu se s námi loučí slovy touhy po svobodě, k níž ovšem – ke své škodě – nedoroste každý: „Pták se rodí, aby létal, člověk se rodí, aby byl šťastný. Ale jsou přece různé druhy ptáků i různé druhy létání… I lidé, jako ptáci, bývají různého druhu. Jedni jsou zrozeni k tomu, aby se z nich stali vrabci, a ať se snaží, jak chtějí, nikdy se nezvednou nad střechu malého domu, neodletí daleko od lidského obydlí. Jiní se rodí jako poštolky, aby se vznášeli vysoko v nebi a aby volali po hrdé svobodě a světlu.“
Běloruský národ právě nyní statečně zápasí o svou svobodu. Nevíme, jak tento dynamický proces dopadne, zdali se hrdá Bílá Rus konečně zařadí mezi suverénní demokratické země, nebo zůstane postsovětským skanzenem a satelitem Ruské federace. Měli bychom si však připomínat, že právě meziválečná Praha byla nejvýznamnějším centrem běloruského exilu.
Také současné běloruské demokratické elity hledí s úctou a nadějí k Česku, v němž se opět shromažďuje exilová komunita svobodomyslných Bělorusů a Bělorusek, kteří si zaslouží naši podporu. Vědomě tak můžeme navázat na dobrou tradici česko-běloruských vztahů, k níž se mimo jiné hlásí i Mezinárodní sdružení Občanské Bělorusko, založené roku 2004 z iniciativy Václava Havla. Kéž k tomu přispěje i první český překlad „pražského“ románu z pera běloruského literáta Viktara Valtara.
doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami, působí jako editor Nové Orientace / FORUM 24
Esej byl nejprve publikován v Revue FORUM (3/2021). Obsahem vychází z předmluvy k českému překladu Valtarova románu Zrozeni pod Saturnem (Mervart, 2020).
