Za poslední asi dva týdny se odehrálo několik událostí, kterým se dostalo globální pozornosti politiků a médií. Někdy větší, jindy bohužel menší, jako v případě záludného a svinského útoku na konvoj s uprchlíky 15. dubna u Aleppa. K mému překvapení se nikdo ani nepokusil okamžitě identifikovat a potrestat pachatele. Tím nemyslím onoho sebevraha, ale ty, kdo jej vyškolili a vyslali na cestu do pekla, kde už si ho ďábel dosmaží.

První z událostí, které mám na mysli, byla návštěva čínského prezidenta v USA. Přijetí bylo pompézní a jeho součástí se stala i ukázka opravdu velkého klacku, kterým disponují USA a který prezident Trump bez ostychu vytáhl na Sýrii. Důsledkem útoku na syrskou základnu, přinejmenším krátkodobým, byla okamžitá změna strategické situace na bojišti, aniž by byl v poli nasazen jediný americký voják. Stálo to jen 59 tomahawků, které je třeba čas od času provětrat. Nic proti tomu, jen by za tím měla vždycky být jistota, že cíl je opravdu to, co jím má být. V případě obvinění syrského režimu stále existují oprávněné pochybnosti, zda byl, nebo nebyl pachatelem plynového útoku.

Záměna důkazu o spáchání činu (byl to plynový útok) za důkaz identity pachatele (byl to Asad) je snadná a mediálně rychle a beze zbytku prodejná. Pochybnosti zůstávají, protože není jasné, proč by to Asad dělal, a především, zatím nikdo nepředložil důkaz o jeho vině a nikdo nevyvrátil tvrzení Rusů, že to bylo jinak. Tvrzení politiků a novinářů mají asi stejnou váhu, jako tvrzení moje – v podstatě nulovou. Můžeme se jen blížit skutečnosti, ale je to pouhé hádání, nikoliv dokazování.

Jenomže o Sýrii tady šlo skutečně až v poslední řadě. Někdo si vybil frustraci z Asada, který ne a ne odstoupit a bez kterého, jak se zdá, není realistické uvažovat o nějakém řešení syrské krize. Současně D. Trump předvedl čínskému hostu rozhodnost a razanci nového vedení USA, které bez váhání „udělá správnou věc“. Čínský host si o správnosti mohl myslet své, ale poselství pochopil. Dal to najevo při hlasování v RB OSN, kde nevetoval rezoluci k Sýrii. Ani nemusel – věděl, že to za něj obstarají Rusové, a tak se mohla Čína zachovat jako chytrá horákyně.

U večeře s čínským hostem se mluvilo i o KLDR, která pak o sobě dala vědět způsobem, který už nikoho nepřekvapuje – odpálila raketu z ponorky. Raketa byla vyfotografována a fotografie postoupena tisku. Proto jsme při přehlídce v Pchjongjangu mohli vidět, že to, co se veze na transportérech, jsou ty samé rakety. Panečku! KLDR se nedá, jenom nevíme, jestli ty rakety na přehlídce nebyly jen makety. Pro jistotu USA ústy svého prezidenta sdělily, že do západního Pacifiku už vyrazila letadlová loď s doprovodným konvojem.

Média, zvyklá na ohryzávání předhozených kostí, začala spekulovat, jestli bude válka, jestli je KLDR připravena a jak si USA zodpoví případnou zkázu Soulu. Ten je v dostřelu velice konvenčních kanónů a KLDR jich prý má tisíce. Když tu náhle kde se vzala, tu se vzala, přilétla informace, že konvoj vůbec nepluje zaútočit na KLDR, že se dokonce pohybuje v úplně jiné části Pacifiku, a navíc opačným směrem! V tom aby se čert vyznal.

Nejspíš by stálo za to zeptat se všech, kdo mají v Pacifiku svá plavidla, letadla a radary, proč nikomu nic neřekli. Museli od první chvíle vědět, že informace není pravdivá a že má zřejmě jen zapůsobit na veřejné mínění (něco jako průzkum bojem) a možná i na KLDR. Ta ostatně zareagovala podle očekávání – vypjala prsa a pohrozila Americe jadernou zkázou. To je stará hra stokrát zopakovaná a obě strany si jen dokázaly, že ji hrají pořád dál a že si v tom dokonale rozumějí.

Další událostí podobného rázu je reakce amerického ministra zahraničí na jím zveřejněnou pravidelnou zprávu o tom, jak Írán plní nukleární dohodu s velmocemi a Německem. Stručně řečeno, dohodu plní. Pan ministr ovšem na to konto řekl, že se ale nic nemění na tom, že Írán jen získává čas, aby se dostal k jaderné zbrani. V pozadí můžeme slyšet slova Donalda Trumpa, že dohodu prozkoumá a že by od ní nejraději odstoupil. Írán udělá totéž, co dělá KLDR – zareaguje podle osvědčeného vzorce. S úsměvem vše popře, vypustí trochu mlhy a ukáže na Izrael jako hlavního škůdce. Tím spíš, že M. Tillerson použil úplně stejný slovník, jaký používají – podle mého soudu oprávněně – Izraelci.

Je politika svinstvo? Hraje se v mezinárodní politice čistá hra? Na první otázku odpovídám „ne“, na druhou také „ne“. Je to prostě realita, která se formuje nejen na základě idejí a nápadů (čili spořádaně, plánovitě a s jasnou představou o cíli), nejen na základě událostí (čili ze dne na den, náhodně a chaoticky) a nejen na základě momentální nálady hráčů. Takto se udržuje, případně obnovuje rovnováha.

Je to složité, protože neexistuje rozhodčí a kapitánů je příliš mnoho. Někdy se to někde vymkne z ruky a pak někdo musí buď přitvrdit hru, nebo vystřídat hráče. Jenom se nikdy nesmí přestat hrát. Existence mezinárodní politiky je také jediným důkazem toho, že existuje mezinárodní společenství a vágně definovaný obecný zájem.