Syrský Kurd Bahjat Sido ve své restauraci Efrin v Kadani na českém severozápadě. FOTO: Petr Hlaváček / FORUM 24
FOTO: Petr Hlaváček / FORUM 24
ROZHOVOR / Když roku 2011 začala v Sýrii krvavá občanská válka, stalo se jedním z center odporu proti autoritářskému režimu prezidenta Bašára al-Asada i prastaré město Aleppo, v němž pospolu žili Arabové, Kurdové, Turkmeni, Asyřané a Arméni hlásící se k islámu, křesťanství a jezídismu. Zdejší demokratický aktivista Bahjat Sido (*1973) byl Asadovým režimem uvězněn, ale podařilo se mu uprchnout. V roce 2013 získala jeho rodina azyl v České republice, přičemž takových šťastlivců byla tehdy kvůli všeobecné hysterii jen hrstka. Za svůj domov dnes považuje Kadaň v severozápadních Čechách, kde jsem s ním pořídil pro náš deník FORUM 24 tento rozhovor.
Bahjate, známe se už mnoho let. Odkud vlastně pocházíš a jak tvoje rodina žila před vypuknutím občanské války v Sýrii?
Naše rodinné kořeny jsou v Efrinu, který leží na severu Sýrie poblíž hranic s Tureckem. Před válkou jsme s manželkou Samirou a našimi třemi dětmi žili v Aleppu, kde jsem obchodoval s olivovým olejem a také s oblečením. Byl to hezký život. Jsem Kurd a hlásím se k jezídismu. Aleppo je etnicky i nábožensky velice pestré město a všichni se zde tenkrát respektovali. Důležité bylo, jaké měl člověk srdce, jinak nezáleželo na tom, jestli jsi muslim nebo třeba křesťan.
Jaké byly tvoje občanské aktivity v Sýrii? Byl jsi Asadovým režimem perzekvován?
Snažil jsem se jako aktivní občan podporovat v Sýrii demokratické směřování, takže jsem se v Aleppu angažoval v komunální politice a spoluorganizoval i demonstrace. A když vypukla občanská válka, všemožně jsem podporoval mír a snažil se o smírné řešení konfliktu. Nemám rád válku. Ve vězení jsem kvůli tomu byl dvakrát a bylo to hrozné, týrali mne, častokrát jsem si přál, abych raději umřel. Nejdříve jsem byl internován v Damašku a poté v Aleppu. Když mne vezli k soudu, to bylo roku 2012 a ve městě se už bojovalo, podařilo se mi v tom zmatku utéct. Z Aleppa jsem dorazil k příbuzným do Efrinu, vzal si nějaké peníze a uprchl do Turecka. Soud mne mezitím v nepřítomnosti odsoudil jako teroristu ke ztrátě občanských práv a konfiskaci veškerého majetku. Často si vzpomenu na náš starý olivový háj v malebném městě Efrinu, které je ovšem od roku 2018 okupováno tureckou armádou.
Jak se tvoje rodina nakonec dostala do Česka?
Nejprve jsem byl sám v Turecku, kam jsem se dostal načerno, stejně jako o něco později i moje manželka Samira s dětmi. Jenže jsem byl úplně bez dokladů, a tak jsem si prostě koupil falešný syrský pas. Bylo to hodně drahé, ale byla v něm moje fotka a mohl jsem cestovat dále do Evropy. V roce 2013 jsem se konečně dostal až do Česka. Tady musím poděkovat České republice, která umožnila spojení naší rodiny a dopravila za mnou z Turecka manželku s dětmi. Zpočátku jsme byli v azylovém zařízení v Zastávce u Brna, následovaly Havířov a Kostelec nad Orlicí. Nakonec jsme se přesunuli do Ústí nad Labem, kde měl soud rozhodnout, co s námi dále bude.
Co všechno jste museli absolvovat, abyste se mohli v Česku usadit?
V České republice jsem žádal o mezinárodní ochranu jako politický uprchlík, ale azyl jsem nejprve nedostal. Získat v Česku azyl bylo tenkrát takřka nemožné. Ale nakonec českou policii a soudy přesvědčilo lejstro, které mi zůstalo, když jsem utekl policejní eskortě v Aleppu. Posloužilo totiž jako důkaz o mém pronásledování a věznění. Dodnes si pamatuji na milou soudkyni v Ústí nad Labem, jak mi oznamovala, že po dalším šetření splňuje naše rodina podmínky pro udělení azylu – a podala mi s úsměvem ruku. Česká republika tehdy poskytla azyl asi třem nebo čtyřem rodinám uprchlým ze Sýrie – a my jsme jedna z nich. Tady bych chtěl říct, že považuji za samozřejmost, když azylanti, ať už jsou odkudkoli, respektují zdejší zákony a společenská pravidla. Stát, který se nás ujal, zasluhuje naši loajalitu a respekt.
Jak se ti žije v Česku? Vždyť v době vašeho příchodu tu vládla podivná xenofobní nálada.
Ještě před občanskou válkou v Sýrii jsem navštívil například Švýcarsko, Švédsko a Německo, ale bez nadsázky mohu prohlásit, že nejlepší lidi jsem poznal tady v Česku. Opravdu, to přísahám! Někdy si ale trochu zoufám nad zdejším byrokratickým systémem. Od českého státu nechci žádnou sociální podporu, podnikám a platím daně, jenže jako azylantovi mi žádná banka nevystaví kreditní kartu, nedostanu úvěr a nemohu si koupit nemovitost. To si pak říkám, že se snad raději přestěhuji do Německa, tam je to totiž jednodušší a už dávno bych měl německé občanství. Ale kvůli dobrým lidem v Česku, a především v Kadani, kde už jsem doma, to neudělám. Nechci, aby to znělo pateticky, prostě miluji Českou republiku a nemůžu být bez svých českých přátel.
Co tě vlastně přivedlo na český severozápad a do Kadaně?
Ještě v roce 2013 jsem dostal v Česku azyl a ministerstvo vnitra mi nabídlo byt v Praze. Později dokonce vznikl pro Českou televizi dokumentární pořad o válečných uprchlících ze Sýrie, v němž vystupovala i naše rodina. Jenže se mi nedařilo najít pořádnou práci, což jsem považoval za nejdůležitější. Beru to tak, že sociální podpora je pro lidi opravdu chudé a nemocné. Když jsem přišel do Česka, bylo mi čtyřicet, sice jsem byl po věznění slabý, ale jinak zdravý. Pro mne jako Kurda by to byla hanba, kdybych nedokázal uživit svou rodinu. Přesunul jsem se proto z Prahy do Rakovníka, kde jsem u jednoho kurdského krajana pracoval v kebabu, a vydělal si nějaké peníze. Měl ještě jednu provozovnu právě v Kadani, kterou jsem od něj v roce 2015 převzal a následně v několika splátkách odkoupil. Kadaň je jako malá Praha, nádherné historické město s dobrými lidmi a řadou skvělých přátel, k nimž počítám i tebe, brácho, když sem občas z Prahy přijedeš. Je to takový můj druhý Efrin.
Co dnes dělají tvoje děti, které už jsou dospělé?
Naše tři děti chodily v Česku na základní a střední školu, takže se naučily perfektně česky – na rozdíl ode mne a manželky. Nejstarší dcera Rolian studovala obchodní akademii v Kadani, nyní už je vdaná, s manželem mají dvě děti a provozují kebab v Kralovicích u Plzně. Prostřední potomek, syn Hamid, je kadeřník, žije a pracuje v Praze a plánuje, že se brzy ožení se svou českou přítelkyní. Naše mladší dcera Sali bydlí v Kadani a pomáhá mi v kebabu, který se jmenuje Efrin, podle kurdského města v Sýrii, kde má naše rodina, jak už jsem zmiňoval, své kořeny. S manželkou Samirou máme skvělé děti, které jsou zvyklé makat.
Jak tě ovlivnila bolestná zkušenost politického uprchlíka a azylanta?
My Kurdové si zakládáme na své pohostinnosti jak vůči příbuzným a vlastní komunitě, tak vůči cizincům, obzvláště pokud jsou v nouzi. Když v roce 2020 vypukla covidová pandemie a opakovaně byly vyhlašovány lockdowny, zdarma jsem z našeho kebabu Efrin dodával v Kadani jídlo policistům a hasičům, a samozřejmě i lékařům a zdravotníkům v městské nemocnici. Podobně jsem reagoval, jakmile v minulém roce rozpoutalo Rusko strašnou válku proti Ukrajině. Tehdy do Kadaně přišly stovky ukrajinských uprchlíků, hlavně žen a dětí, a tak jsem hned volal starostovi, což byl ještě Jiří Kulhánek, opravdu výborný člověk, a opět jsem poskytoval jídlo zdarma.
Co by sis jako Kurd jezídského vyznání uprchlý před pronásledováním ze Sýrie a žijící v Česku ještě přál?
Občanská válka v Sýrii stále není u konce a můj sen o svobodném a demokratickém Kurdistánu je kdesi v nedohlednu. Už jsem se smířil s tím, že do Sýrie se nikdy nevrátím. Když jsem byl nedávno v sousedním Německu a vracel jsem se autem do Česka, cítil jsem, že prostě jedu domů. Hned za hranicemi jsem si dal na pumpě kafe a říkal si – konečně doma. Kadaň je nyní můj domov, tady chci žít a umřít. Už žiju v Česku deset let, letos mi bude padesát. Jedno přání ovšem stále mám – rád bych totiž pro sebe a svoji rodinu získal české občanství. Hodně se bojím jazykové zkoušky z češtiny, mluvení mi docela jde, díky, že mi v našem rozhovoru opravíš chyby, brácho, ale psát správně česky se nejspíše nikdy nenaučím. Je to moc těžké a hlava mi stárne. Třeba mi časem dají české úřady nějakou výjimku.
