Lidé v Československu podle děkana FFUK Michala Pullmanna souzněli s vládnoucím režimem, čímž mu poskytli značnou legitimitu. Ne každý se tu dle pana děkana cítil nesvobodný. Jenže pokud nad někým visí meč a ten člověk mlčí, nedává tím meči legitimitu. Mlčí kvůli meči.
Nedá mi to, abych na slova děkana Pullmanna z 14. července na téma normalizace nereagoval, ale je dobré vědět, že v téhle veřejné debatě jde o mnohem více.
Škoda že už není Havel
Jistě, lidé si dokázali v dějinách najít kousek štěstí i v hrůzách války a despotických režimech. Co jiného jim také zbývalo. To však ani válkám, ani despociím nedává žádné ospravedlnění. Nejde o žádné souznění, jde jen a jenom o vynucený stav, v němž jedinec nemá jinou možnost.
I ten, kdo se snad „necítil nesvobodný“, se jistě nesvobodným začal cítit v okamžiku, kdy chtěl něco víc, než mu komunisté byli ochotni dopřát.
Ne každý člověk chtěl podle Pullmanna cestovat, tudíž uzavřené hranice většině nevadily. Skutečně? Proč se tedy tolik lidí dralo o devizový příslib, o místo v zájezdech s Čedokem či Sportturistem a CKM? O možnost aspoň vyjet do NDR, Polska atd.?
Má pan děkan v ruce výsledky nějakého průzkumu, například z roku 1979, který by se zaměřil na zájem o vycestování? Nebo své tvrzení, že uzavřené hranice většině nevadily, nemá opřené o nic?
Pullmann dává prostor myšlenkám o „demokratickém“ prvku stalinismu, který umožnil dělníkům posílat na smrt inteligenci. Možnost horovat za něčí smrt v totalitním systému jako doklad demokratického prvku? To patří na prkna vyloženě absurdní divadla. Škoda že už nežije Václav Havel, jistě by motiv uchopil. Kromě toho jde o neskutečné znevažování justičních vražd.
Jde mi ale o víc než komentování myšlenek popleteného děkana. Jeho výroky vnímám bez nadsázky jako pokus o zlehčení nesvobody, která objektivně za normalizace panovala, jako pokus vtisknout do podvědomí české duše tezi, že velká část společnosti s KSČ uzavřela konsensus. Což nebyla pravda.
Tehdy to bylo fajn
Jde o otevřenou obhajobu a ospravedlnění normalizace a tehdejšího komunistického režimu, a tudíž i jako zpochybnění dnešní (byť jistě stále nedokonalé) demokracie.
Text vnímám jako otevřené zpochybnění významu svobody, protože kdo se staví blahosklonně a chápavě k nesvobodě, ten svobodu upozaďuje.
Text vnímám jako Pullmannovu podporu KSČM. On se stejně jako KSČM snaží ukotvit v myslích lidí, že „tehdy“,
- kdy byly zavřené hranice a střílelo se na nich,
- kdy probíhaly čistky,
- kdy říci veřejně svůj názor na režim znamenalo výslech na StB,
- kdy leckdo nesměl vykonávat svou práci a jeho děti nesměly studovat,
- kdy se všude potloukala spousta udavačů a StB měla uši všude,
- kdy bylo rušeno zahraniční vysílání,
- kdy se na školy přednostně dostávaly děti komunistů,
- kdy možnost zastávat střední a vyšší postavení obvykle byla vázána na členství v KSČ,
- kdy režim otravoval s povinnými školeními, povinnými referáty, povinnými prvomájovými průvody, povinnými spartakiádami, stupidními nástěnkami a brigádami,
- kdy komunisté vynucovali podpis anticharty,
- kdy vyhazovali ze škol za kazetu s Krylem,
- kdy byly sdělovací prostředky plné propagandy a slov „prohnilý kapitalismus“, „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, „váleční štváči z USA“, „KSČ předvoj dělnické třídy“, „zostřování třídního boje“, „němečtí revanšisté“,
- (kolik „kdy“ zde ještě mohlo zaznít),
…, že tehdy bylo vše docela OK.
Pullmann se ani nesnaží zahalit svou snahu o rehabilitaci tehdejšího režimu pod nějakou zástěrku ušitou z kluzkých slov, ve své obhajobě komunistů jde tentokrát již skutečně na přímo.
Podsouvat lidem tezi, že tehdy o nic nešlo, že jsme souhlasili atd. atd, oslabuje povědomí, co je špatně a co dobře. Takový postup umetá cestičku k nastolení nového autoritářského režimu.
Vstřícná vyjádření k normalizaci přesně zapadají do dnešní doby, v níž se nesvoboda v době komunismu plánovaně rozostřuje a zamlžuje, v níž se do vlády fakticky vrátila KSČ, v níž posilují autoritářské prvky probublávající z dílny Babiš & ANO, prvky, které se nebezpečně začínají podobat normalizaci.
Komunisté, obratní diskutéři
Osobně se však pana Pullmanna snažím chápat. Aspoň trochu. Coby syn z prominentní komunistické rodiny, která díky svému postavení a díky nesvobodě v Československu kvetla, se možná musí podvědomě i vědomě postavit na obranu komunistického režimu.
Obranou toho zločinného systému brání i svou rodinu, která z toho náhle, pokud se režim bagatelizuje a vykreslí v přijatelných barvách, vůbec nevyjde špatně. Jak by mohla být špatná, když byl tehdejší režim, slovy pana děkana, značně legitimní?
Aby nebyla mýlka, panu Pullmannovi nevyčítám jeho rodiče, nevybral si je. Což však neznamená, že nesmím zmínit jejich prominentní postavení v KSČ a domněnku, že syn omluvami režimu usiluje mj. o jejich vyvinění.
Před léty jsem ve své knize Nezhojené rány národa napsal tuto pasáž: „Komunisté jsou obratní diskutéři a své hlavní selhání z dob svého panování úspěšně zkreslují, překrucují a zlehčují, matou pojmy a zaplétají lidi do houštiny slov, rozmělňují své velké viny v nesčetné záplavě vin menších a v přehršli různých témat, podtémat a detailů. Někdy sto argumentů, byť jde jen o hromadu balastu, opticky převáží nad jedním zásadním argumentem, který, sic osamocený, je však mnohem mocnější.“
A dále: „Na tuto kartu straníci hrají. A vycházejí ze staré pravdy: Kdo obhajuje sebevětší nesmysl razantně a suverénně, s vnitřním přesvědčením a patřičným stupněm emocí a drzosti, kdo stále zpochybňuje a změlčuje i jasné protiargumenty a donekonečna opakuje jednoduché, i hloupé myšlenky, z nichž nic nesleví, a popírá i nepochybná fakta, může si svou neústupností lidi nepříliš znalé a nepříliš uvažující o jeho slovech postupně podmanit. Uvěří mu. Naletí navzdory do očí bijící lži. Do svého podvědomí přijmou, že pravda je někde mezi, nebo se dokonce ztotožní s názorem mága.“
Pan Pullmann není komunista, nicméně uvedená citace do jisté míry sedí i na něj.
Věděl jsem svoje
V roce 1968 mně bylo sedm let. Od toho roku jsem věděl, aniž mě k tomu kdokoli vedl, co je to komunismus. Zažil jsem tanky na pár metrů, poznal jsem štiplavý slzný plyn v očích, slyšel jsem střelbu, pamatuji si vystrašené a zhroucené lidi, fronty u potravin, svůj strach.
Od té doby jsem byl odpůrcem zvráceného režimu, v němž vnější svoboda neexistovala a (jak jsem postupně pochopil) prominentní straníci vzkvétali.
Od svých deseti jsem věděl o zavírání našich vojáků, kteří bojovali za války ve východní i západní armádě – dočetl jsem se to v knihách o letcích. Prvního Solženicyna jsem četl ve třinácti, našel jsem ho doma v knihovně, nikdo mi jej nepodsouval. Od patnácti jsem poslouchal Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu, BBC.
Do strany jsem mohl vstoupit dvakrát. Poprvé mi to důrazně nabídli na ČVUT. Odmítl jsem a bál se, že si to se mnou soudruzi vyřídí při zkouškách. Podruhé mě vybídli k vstupu, abych mohl dělat svou vysněnou práci. Radši jsem se té práce vzdal a soudružskou nabídku odmítl, než abych se zaprodal.
Nebyl jsem sám, kdo byl vyprofilován protirežimně. Co jsem jen slyšel nadávek na komunisty na stavbách od obyčejných dělníků…
Podtrženo a sečteno: můj život vůbec nezapadá do ztvárnění normalizace, jak nám ji nabízí silně nepravdivě (či rovnou lživě) pan Pullmann. A naštěstí nejen můj.
Vyšlo na webu Hlídacípes.org
