Záběry z připravovaného filmového dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? poprvé promítl návštěvníkům jihlavského festivalu dokumentárních filmů jeho režisér Petr Jančárek. Materiál je výlučný tím, jak dalece Václav Havel pustil autora do svého soukromí, ale i způsobem, jakým se do něj promítá i vztah tvůrce a jeho hrdiny.

Režisér o víkendu v plném sále vzpomněl chvíli, kdy mu Havel v dubnu 2009 navrhl, aby „…natočil zbytek jeho života“. Jančárek podle svých slov bez váhání souhlasil. Z následující bezmála tříleté spolupráce, kterou ukončila až Havlova smrt, filmařovi utkvěla především Havlova naprostá otevřenost i důvěra. Filmař se zmínil o zodpovědnosti za to, jak se záběry naloží, a i proto se o použití některých z nich radil s diváky. Sám Havel ale o tom, že je materiál v dobrých rukou, nepochyboval. Jeho ujištění v tomto smyslu režisér rovněž natočil.

Tvůrci (kromě režiséra před diváky předstoupili i střihač a producent) projekci ukázek označili za „pozvánku do střižny“. Snad v každé z promítnutých částí měli záběr, o jehož zařazení do filmu pochybovali. Režisér se u diváků ujišťoval, zda snesou, bude-li ve filmu vstupovat do děje. Tento přístup bere do hry s vysvětlením, že se na něj Havel během natáčení beztak obracel. Diváci v diskuzi Jančárkovi bez výjimky potvrdili, že na tom, aby do filmu občas promluvil, nic špatného nevidí.

O Havlově utajené mozkové příhodě, která bývalého prezidenta postihla v Americe, se dokumentarista zmínil už na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Až nyní v Jihlavě ovšem promítl záběry z nemocnice. Rovinu laciné senzace v nich převyšuje vypovídací hodnota Havlova popisu oné málem fatální příhody.  Zaujme lehkostí, otevřeností a netečností, s jakou pacient život ohrožující chvíle vylíčil.

Film vzniká mnohem později, než Jančárek původně plánoval. Jak ale také řekl divákům, až díky několikaleté přestávce má možnost z dvou set hodin záznamu vybrat to podstatné. Tvůrci si pochvalují pro Havla tolik příznačnou „neexistenci rozdílu mezi soukromou a veřejnou podobou světové osobnosti“ a ujišťují, že dokončovaným celovečerním filmem rozhodně nechtějí stavět žádný „formálně naleštěný pomník velikána“. Toto ujištění dokládají záběry s chřadnoucím, ale především odjakživa manuálně nepraktickým Havlem, jak se pokouší uvést do chodu vysavač. Havlovo tápání mezi ovládacími prvky domácího spotřebiče mocně koliduje s jeho nepříliš věrohodným ujišťováním, že sám běžně luxuje. Zda i tuto scénu do filmu zařadí, si Jančárek ještě rozmyslí. Diváky pobavila, ale zároveň uznali, že i bez ní film odcházejícího exprezidenta zprostředkuje jako bezprostředního stárnoucího chlapíka bez zbytečné aureoly.

Dlouhý potlesk, s nímž sál reagoval hned na první ukázku s asi desetiminutovým sestřihem, těžko vysvětlit jen kvalitami vznikajícího dokumentu. K výrazné odezvě zjevně přispěl jak stávající marasmus, tak i skutečnost, že snímek přichází už s poměrně velkým odstupem od posledně uvedených dokumentů Občan Havel, Občan Havel přikuluje. Občan Václav Havel jede na dovolenou a dalších. Nabízí se ale i to vysvětlení, že Havel – alespoň v sále přítomným návštěvníkům festivalu – jednoduše chybí.

Diskuze po projekci se nevyhnula ani jedné aktuální paralele. Film, který mimo jiné pojednává o odcházení jednoho exprezidenta ze života, nabývá své finální podoby v době, kdy jiný stárnoucí muž pomíjí své zásadní limity a nedokáže odejít ani z funkce. Petr Jančárek tuto paralelu pochopitelně vnímá, podotýká ale, že se o ni nijak nezasazoval.